Poslední strážce brány (5): Probuzení Vanesy

Vyprávění se protáhlo do hluboké noci. Dávno jsem přestal vnímat čas. Aranka vyprávěla opravdu poutavě, ale zdálo se, že má jen jediného vděčného posluchače. Nejprve odešli spát Drago a Monika, ačkoliv jsem si toho vůbec nevšiml. Přísahám, že v jednu chvíli tam ještě seděli, ale v druhou chvíli už byla jejich místa prázdná. Teď to byla Vanesa, která se začínala nudit, nervózně si poposedávala na plochém kameni a dlaněmi si třela ramena, jako by jí bylo zima. Její vpády do vyprávění tak byly častější, což zase nelibě nesla Aranka.

„Ty to ale vyprávíš hrozně zdlouhavě, Aran,“ reagovala Vanesa, „to nemá šťávu, eleganci, spád …“

„… na tvůj první pád si pamatuju moc dobře,“ ušklíbla se Aranka, „bolelo mě to ještě týden.“

Vanesa složila ruce na prsou.

„Jasně, tohle je tvůj styl! Hned měníš téma. To sis měla vyřídit s Dragem …“

„Tak víš co Vaneso,“ zablýskla očima Aranka, „teď můžeš chvíli vyprávět místo mě. Beztak to znáš nazpaměť. To jsem na tebe opravdu zvědavá.“

„Jasně,“ usmála se Vanesa, „to je maličkost, poslouchej …“

Bylo ticho. Vanesa usilovně hledala začátek příběhu.

„Takže … eee,“ řekla.

Zase bylo ticho.

Neudržel jsem se. Chtělo to nějakou vtipnou poznámku. „No, má to šťávu a eleganci,“ utrousil jsem.

„Nepřerušuj mě,“ obořila se na mě Vanesa.

„Promiň,“ omluvil jsem se jí, ale měl jsem co dělat, abych se nesmál.

„Vaneso, to stačí,“ ozvala se Aranka, „myslím, že bude lepší …“

„To mě musí všichni přerušovat?“

„Akorát se tady ztrapňuješ.“

„Co? Já že se ztrapňuju? Ty ztrapňuješ mě! Tohle děláš už od začátku, nikdy mě nenecháš nic udělat, pořád mě jen opravuješ. Nedáš mi ani trochu tvůrčí volnosti.“

„Vždyť si ještě nezačala vyprávět“

„Chtěla jsem začít!“ namítla důrazně Vanesa, “Kdybys mě pořád nepřerušovala!“

„Hele, nevím, kdo tady koho přerušuje,“ Aranka se neudržela, vstala a obořila se zlostně na Vanesu, „máš akorát spoustu hloupejch připomínek a nedáš dohromady ani větu. A přitom to je celé jen o tobě, že? Hlavně aby se na tebe nezapomnělo. Nemyslíš na nic jiného, než jen na sebe!“

„Holky, to se pořád musíte hádat?“

Otočily se na mne. Jejich zlostné pohledy byly velice výmluvné.

„Kdo je u tebe holka?“ zaječela Vanesa.

„My se nehádáme, my diskutujeme!“ odsekla ostře Aranka.

Obrátil jsem oči v sloup a zamumlal jsem pro sebe: „Jak vy dvě jste se vůbec daly dohromady.“

Epizoda 5: Probuzení Vanesy

Aranka se zastavila na okraji divočiny na mýtině. Byla unavená, měla hlad a žízeň. Z Kondorova batohu zachránila jen půlku chleba a čutoru s vodou. To jí muselo stačit. Sedla si do trávy a opřela se o kmen stromu a párkrát se zakousla do gumové kůrky. Dívala se na oblohu, kde se lehké bílé obláčky přeměňovaly na těžké tmavé mraky. Bylo téměř jisté, že dešti se dříve či později nevyhne. Škoda, že na to tehdy nemyslela a nepodívala se v jeskyni po něčem, co se dalo použít jako deštník. Vlastně ji napadlo, že je teď vhodná příležitost si prohlédnout ty věci, které z jeskyně odnesla.

Nahlédla do brašny.

Klíč – ta tupá dýka, která se nehodila ani na krájení chleba, ale přesto jí už jednou zachránila život. V tuto chvíli ještě neměla ani potuchy o tom, jakou obrovskou moc ta věc má a kdo všechno bude po ní v nejbližší budoucnosti prahnout a připraví Aranku o spoustu bezesných nocí.

Pak jí do ruky vklouzla jedna ze sošek. Vytahovala je z brašny postupně jednu po druhé, napočítala jich celkem šest. Prohlížela si je. V denním světle byly tmavé, ale i tak měly stříbrný nádech. Materiál, ze kterého byly vyrobeny, měl na povrchu kresbu, která se podobala kresbě na předmětech vytesaných z mramoru. Až tedy na drobnost, že ta kresba měla zlatou barvu. Na omak byla soška chladná jak z ocele. Aranku napadlo, že sošky určitě mají nějakou cenu a v nejhorším případě je někde vymění za jídlo nebo za peníze.

Sošky znázorňovaly:

Kuchař – měl v ruce vařečku a pod levou paží držel hrnec. A na hlavě nosil kuchařskou čepici. Toho Aranka poznala bezpečně. Odložila ho na zem a vzala další sošku.

Muž držící pušku, který sedí na koni – vypadal jako nějaký lovec. Mířil tou puškou někam šikmo do vzduchu, jakoby střílel kachny. Puška byla zvláštnost, prozrazovala něco o stáří těch sošek. V minulosti byly pušky běžné, dnes jsou spíš vzácné.

Mořská panna – žena s dlouhými vlasy, která měla místo nohou, velkou rybí ploutev. V rukou držela nějaký květ a smála se na něj.

Víla – opravdová víla i s křídly na zádech. Ty byly vytvořeny z drátů zapletených do mřížky a vytvarovaných do správného tvaru. Na každé straně křídla přesahovaly obrys těla o dvojnásobek šířky. Její póza byla dokonalost sama, elegantní postoj, nohy lehce rozkročené, levou rukou opřenou v bok a pravou si pohrávala s konečky vlasů na temeni hlavy. S přivřenýma očima a s nosánkem trochu nahoru se usmívala na někoho po její pravici.

Plnoštíhlá víla – ta byla vskutku legrační. Postavička byla jak váleček, měla větší pozadí, boky, vystouplé bříško, které však lícovalo s většími vnady. Aranku zejména překvapilo, že i tato soška měla křídla rozpětím a velikostí podobné jako křídla hubené víly. Létání asi bude obtížné, napadlo ji.

Mladík s destičkou v ruce – u téhle sošky nebylo poznat, co vyjadřuje. Mladík měl brýle a v ruce držel nějakou tabulku se zaoblenými rohy; snad knihu. Ale nevypadal jako mnich, spíš jako vědec, alchymista, čaroděj nebo jeho učedník. Rozhodně nebudil dojem siláka a jeho zbraní mohlo být to, co nosil ve své hlavě.

Znova si prohlížela vílu. Otáčela jí v dlaních a snila. Byla krásná, elegantní, éterická bytost a přitom vypadala tak vesele, bezstarostně a tak svobodně. To ty křídla. Aranka by určitě našla využití pro pár křídel navíc, létání byl její tajný sen. Být volná jako pták, rozhodně by rychle překonala tu útrpnou cestu a našla svou rodinu.

Tam kde se nikdy necítí tak osaměle.

Kéž by aspoň nemusela cestovat sama.

Všimla si, že víla má mezi křídly nějaké nánosy špíny. Instinktivně se natáhla po dýce, aby její špičkou nečistotu odstranila. Sotva se však dýkou k sošce přiblížila, ozvalo se hlasité „Zzzoot!“ a z dýky vyšlehl záblesk, který zasáhl sošku. Aranka se vylekala tak, že oba předměty odhodila před sebe na zem.

Podívala se na svou ruku.

… pak na dýku

… pak na sošku

… a pak na osobu, která jí zakryla výhled.

Měla ruce v bok a byla k ní otočená zády.

Křídla!

„No to je dost Bruno, že sis na mě taky vzpomněl,“ řekla důrazně ta osoba ženským altem, „nechat mě takhle dlouho spát!“

Aranka nevěřila svým očím. Znovu se podívala na sošku, a pak zase na tu osobu. Vždyť je to ona! Ta víla, teď stála před ní, v životní velikosti, skutečná – i s křídly. Tak nádherná, krásná, éterická bytost.

„Co mlčíš, sakra, nudím se, chci si užít nějakou zábavu!“

Pak se ta víla otočila a spatřila Aranku. A Aranka spatřila mladou ženu s krátce střiženými zrzavými vlasy. Její překvapený pohled byl více než výmluvný.

„Počkej, ty nejsi Bruno.“

„Nejsem,“ špitla Aranka.

„Tak moment!“

Tentokrát jsem to byl já, kdo vstoupil do Arančina vyprávění. A měl jsem k tomu dobrý důvod. Zamračil jsem se na Vanesu:

„Ty fakt máš, křídla?“

„To sis ještě nevšiml,“ zasmála se Vanesa, „tak se dobře dívej?“ Otočila se ke mně zády. A opravdu, byly tam. Bílé, průsvitné, složené podél zad až k bokům a skoro splývaly s tvarem těla. Jen vykukovaly kolem ramen takové slabě viditelné průsvitné obloučky. Jasně! Nevšiml jsem si jich, protože vypadaly jako část oděvu. Myslel jsem si, že je to závoj, nebo tak něco.

Evidentně si můj obdiv užívala. Roztáhla křídla a prošla se po síni, přičemž u toho tancovala jako modelka na molu. Velikost křídel byla obdivuhodná vzhledem k tomu, že složené byly skoro neviditelné. Několikrát s nimi zamávala a na chvíli se vznesla nad podlahou. I přes velké rozměry síně bylo zřejmé, že na létání je tu těsno. Navíc tím vyvolala silný vítr a rozvířila písek ze země, takže jsem si musel zakrýt oči a ústa. Také oheň ve větru na chvíli pohasl.

I tak mi to přišlo naprosto neuvěřitelné. Ne kvůli těm křídlům. Po světě se potulovalo mnoho mutantů či kříženců s různými zvláštnostmi. Například lidé křížení se psy. Jiní měli čtyři ruce, nebo tělo koně. Na jedné obchodní výpravě jsem potkal ženu se čtyřmi ňadry. Rozmanitost přírody mne sice občas dost překvapila, ale nedá se říct, že bych nebyl zvyklý. Ale tohle bylo opravdu dokonalé a Vanesa s křídly vypadala jako skutečný anděl. Obrátil jsem se k Arance.

„Říkala jsi, že máš víc takových sošek. Dají se všechny takhle probudit?“

Aranka přikývla.

„Takže jestli jsem to pochopil,“ zamyslel jsem se, „Drago a Monika …“

„Ta plnoštíhlá víla“, zahihňala se Vanesa, „jo to je Monika. Já jí pořád říkám, aby tolik nejedla, že ještě přibere, ale to je marné, pořád jen myslí na jídlo.“

„A taky má křídla?“

Obě děvčata kývla.

„A dokáže létat?“

A obě děvčata svorně zavrtěla hlavou.

Aranka se nezmohla na slovo, překvapená civěla na okřídlenou ženu, která se tu znenadání objevila. Docházelo ji, že to nějak souvisí se soškou a dýkou, ale jak a proč? A kdo je to ten Bruno, o kterém ta víla pořád mluví?

„… jak to, že tady není on, co se s ním stalo?“

„Neznám žádného Bruna,“ odvětila Aranka.

„Jsme parťáci, víš? Dobře sehraný tým, přátelé na život a na smrt.“

Rozhlížela se, jako by ho hledala. Ale na mýtině stála jen Aranka a nikdo další. Při tom si Vanesa všimla brašny, která se válela na zemi vedle stromu, kde předtím cikánka odpočívala. Všimla si ostatních sošek vedle brašny a také svojí sošky a dýky. To jí začalo vrtat hlavou, tady rozhodně bylo něco jinak, než byla zvyklá. Také si uvědomila, že neznámá dívka má nahnědlou pleť. Předsudky jí na chvíli zatemnily úsudek. Vrhla zlostný pohled na cikánku.

„Ty zlodějko!“ vykřikla.

Aranka se leknutím posadila a instinktivně objala brašnu. Rychle naházela sošky do brašny, přičemž nepřestávala sledovat tu hysterickou vílu, která pokračovala v obviňování. Ostatně, měla skoro pravdu, vždyť ty sošky ukradla v alchymistově dílně. Ale teď si byla naprosto jistá, že ani jemu nepatřily.

„To jsem si mohla myslet, jsi prachsprostá zlodějka! Okamžitě to vrátíš strážcům brány. Nevím, jak si to udělala, ale tohle ti rozhodně nepatří!“

Aranka se rychle natáhla po dýce.

„Jenže strážci bran dávno vymřeli,“ bránila se.

„Cože?“ Vanesa vytřeštila oči, „co je to za nesmysl?“

„To není nesmysl, to je fakt! Brány jsou už několik staletí zpustlé a nikdo je stráží.“

„Co to povídáš? To není možné! Jaký je rok?“

„Rok hada.“

Vanesa se ušklíbla: „Já myslela datum. Naposledy se psal rok dva tisíce osm set padesát … a nějaké drobné.“

Ale zdálo se, že Aranka neví, jen pokrčila rameny. „My máme rok hada, předtím byl rok jezevce, a předtím rok leguána, a předtím …“

„Jak dlouhou to takhle počítáte?“

„Nevím, asi od furt.“

„Několik staletí,“ zopakovala Vanesa po chvíli. „Několik staletí,“ opakovala pro sebe a zřejmě si pomalu uvědomovala, co to všechno znamená. Převracela tu informaci ze všech stran a pořád si to nechtěla plně připustit. Opět se nedůvěřivě podívala na cikánku:

„A neděláš si legraci?“

„Hele, i já jsem překvapená, ani ve snu by mě nenapadlo, že v té sošce může být někdo zakletý“.

Zakletá - Vanesa nelibě nesla, když ji někdo připomněl, že je na věčnost spojena se soškou a musí být plně oddána tomu, kdo ji čas od času na kratičký okamžik probudí k životu. Přes tyhle myšlenky si pomalu začínala uvědomovat, že tak či onak patří teď někomu jinému. Pryč byl Bruno, její předchozí majitel, nepochybně byl už několik staletí po smrti a jeho mrtvola dávno zetlela. Teď jí bude rozkazovat malá puberťačka. Ale, kdo vlastně je a odkud vzala takovou moc?

„Jsem Aranka,“ usmála se Aranka. Dialog se začal vyvíjet směrem, kde se cítila lépe. Schovala dýku a poslední sošku do brašny. „Ale na to druhé ti neumím odpovědět. Jaké je tvoje jméno?“

„Vanesa,“ odpověděla jí víla, „celým jménem Vanesa, víla vzdušných živlů“.

Aranka vstala a nabídla ji svou dlaň.

„Byla bych moc ráda, kdybys byla má kamarádka.“

„Můžu ti věřit?“

Aranka kývla. Vanesinina dlaň byla jemná, ale studená.

Ve skutečnosti to bylo jen takové gesto. Vanesa rozhodně neměla na vybranou, protože její další bytí na tomhle světě mimo sošku plně záviselo na vůli toho, kdo jí probudil. To díky moci, kterou čerpala ze svého majitele. Pokud by se Vanesa ocitla daleko od svého majitele, mohla by zahynout.

„Splníš mi tři přání?“ ušklíbla se Aranka?

Začalo poprchávat a z dálky se ozval hrom.

„Vypadám snad jako Džin?“

„Škoda, já bych si asi teď nejvíc přála deštník, nebo pláštěnku.“

Vanesa se zamyšleně podívala na oblohu.

„Deštník ti asi neseženu, ale s tím deštěm by se dalo něco udělat“.

Pak zavřela oči, pozvedla dlaň k ústům a foukla. Na její dlani se vytvořilo miniaturní tornádo. Jak Vanesa foukala víc a víc, to tornádo rostlo a rostlo, až bylo vyšší než stromy okolo, byť svou úzkou základnu mělo stále na dlani. Pak jej Vanesa prudkým vztyčením paže vyslala k obloze. Zavál studený vítr. Aranka pak viděla, jak vír stoupá k obloze a rozmetává černé mraky nad jejich hlavami. Výsledkem kouzla byla modrá obloha vklíněná mezi husté bouřkové mraky. Po chvilce přestalo pršet úplně.

Aranka přišla o řeč, nevěřícně sledovala divadlo na obloze a ústa přitom měla otevřená dokořán.

„Stačí to takhle?“ zakřenila se Vanesa.

„Úžasné“

Spolu vyrazily na další cestu směrem na jih, tam kde, někde v dálce, leželo město Tarsis. Vanesa nezakrývala potěšení, že se zase po dlouhé době podívá do civilizace. Byla netrpělivá, neustále vyzvídala, jak se město změnilo a co je v něm nového. Nejvíc jí zajímala móda, co se nosí za oblečení a jestli ta její modrá halenka není z módy. Zasněně popisovala, jak si ve městě nakoupí nové oblečení a doplňky. Jakoby chtěla zapomenout na fakt, že jako víla by si nemohla nové oblečení nechat.

„Jak ses vlastně dostala do sošky?“ otázala se najednou Aranka, aby změnila téma, protože ji rozhovor o módě moc nebavil.

Vanesa na chvíli zmlkla. Ta otázka ji trochu rozhodila.

„Víš, že ani nevím? Nepamatuju si to.“

„Vůbec? Ani si nepamatuješ, jak dlouho jsi zakletá?“

„Neříkej to slovo zakletá! Nejsem zakletá! Kdybych byla zakletá, dalo by se prokletí…“ odvrátila se.

„… zlomit?“ dokončila Aranka. „A to nejde?“

„Ne, nejde!“ zakřičela Vanesa, „a nepřipomínej mi to! Snažím se na to nemyslet“

„Nikdy ses nepokusila …?“

„… milionkrát. Jestli chceš být kamarádka, tak už o tom nemluv. Nejde to, jediný způsob, jak se zbavit sošky, je umřít.“

Aranka se nad tím zamyslela.

„Pamatuješ si na život před tím, než …“

„Ne!“ uzavřela Vanesa.

Mlčky pokračovaly v chůzi a Vanesa se nejspíš trochu uklidnila, protože po chvilce prolomila ticho a mnohem klidnějším a smířlivějším hlasem začala:

„Vlastně si něco pamatuju. Byla jsem nejkrásnější holka ze školy. Snila jsem o tom, že budu dělat modeling.“

„Mode… co?“

„Promiň, já si neuvědomila, že to slovo neznáš, je to už hrozně dávno. Prostě oblékáš se do krásných šatů poslední módy, vystavuješ své tělo na obdiv, procházíš se po molu, lidé tě milují, neustále tě někdo fotí a umísťuje tvé obrázky na obálky časopisů. A dostáváš obrovské množství peněz.“

„Něco jako ženy ve veřejných domech…?“

Vanesa zablýskla očima. „To je něco jiného! Ony tam nejsou kvůli své kráse!“

„To máš pravdu, promiň, pokračuj“

„Spíš si představ tanečnici. Byla jsem bohatá a krásná, dostala jsem všechno, co jsem chtěla. Luxus, šperky, chlapy… Mohla jsem mít každého chlapa, stačilo jen lusknout prsty. Víš, byla jsem trochu sobec, nemyslela jsem na nic jiného, než na svůj úspěch. Ale krása je časem pomíjivá a starou škatuli jednou nahradí mladá dračice, která má stejné ambice, jako jsem měla kdysi já. A zatímco její krása s věkem zraje, já si uvědomila, že stárnu. Bylo mi dvacet osm let, když jsem dostala strach, že jednou přijdu o svůj dar. Přijdu o práci a o peníze a lidi na mě zapomenou.

A tak jsem měla přání. Už ti neřeknu, kdy a komu jsem ho řekla. Pamatuju si jen to přání: ‚nikdy nezestárnout a být navždy krásná!‘ “ A tak se stalo. Je mi pořád dvacet osm let. Bylo to jedno hloupé přání, aniž bych si uvědomila, jaké to bude mít důsledky. Jenom proto, abych nepřišla o své místo na světě a abych nezůstala úplně … „

„… sama,“ dokončila za ní Aranka a zastavila se. Vnitřně jakoby prožívala velmi podobný pocit.

„Přijde mi, že o samotě něco víš,“ řekla Vanesa, která si toho všimla.

Aranka sklopila hlavu. „Ano, … ne… nevím, to se těžko vysvětluje.“

„Tak to zkus, mně se můžeš svěřit“

„O tom to není, že bych ti nevěřila, ale neumím to dost dobře popsat. Narodila jsem se u kočovníků, má matka je cikánka, můj otec je cikán, můj bratr je cikán, mám okolo sebe mnoho přátel, jsme jedna velká cikánská rodina. A osud chtěl, že jsem se jim ztratila, takže je teď musím najít. Jako zatoulané kotě, hledám cestu do svého domova. A už se na ně těším.“

„Promiň, ale já v tom cítím jedno veliké ‚ale’… “

Opět sklopila hlavu, sevřela víčka, div se nerozplakala.

„Máš pravdu, někdy mám pocit, že k nim nepatřím, že mé místo je někde jinde. I se svou rodinou se často cítím … osamělá“

Vanesa pohladila dívku po vlasech a vlídně se usmála.

„Z toho si nic nedělej, v tvém věku je to normální. Každý hledá své místo na světě.“

„Snad máš pravdu.“

„Spíš mi řekni … a teď čistě se zvědavosti … když jsou strážci několik staletí pryč, kde jsi našla ty sošky a jak to, že je dokážeš probudit?“

A Aranka vyprávěla příběh o únosu, o stroji, který dokázal otevřít bránu, o tom, jak unikla smrti a jak našla sošky v alchymistově dílně.

„Takže přeci jen si je ukradla,“ pošťuchovala ji Vanesa.

„Ale jejich majitel je už mnoho staletí po smrti,“ namítla Aranka. Otevřela brašnu a vytáhla jednu sošku. „Poznáš, kdo je v každé sošce zakl-, totiž uspaný?“

„Možná,“ řekla Vanesa. Prohlídla si sošku mořské panny, „tohle je Maya, královna řek, moří a oceánů, umí s vodou dělat úžasné věci. Ale tady by ti nebyla nic platná, akorát bys jí trápila, protože nejlépe se cítí ve vodě.“

„A tohle?“ Aranka vytáhla jezdce s puškou.

„Ne, tak toho neznám,“ zavrtěla Vanesa hlavou, „i když mi přijde povědomý.“

Pak ukázala plnoštíhlou vílu …

„Jo, to je Monča,“ usmála se Vanesa, „je to víla flóry a fauny. S přírodou si opravdu rozumí. Jinak je to fajn kamarádka, kdyby pořád nemyslela na jídlo.“

… mladý muž v brýlích a deskou v ruce …

„Tak toho neznám, promiň.“

… a jako poslední soška kuchaře.

„Taky nevím, ale třeba pracoval v kuchyni. Tam jsem nikdy nebyla. Sošky nepotřebují jíst.“

Aranka překvapeně zamrkala.

„To jako fakt? Nesmíš jíst? To nemáš nikdy hlad?“

„Počkej, počkej, pomalu. Neřekla jsem, že nesmím jíst. Mohu jíst, ale je to naprosto zbytečné. Dokonce mohu cítit hlad, a když se najím, tak ten pocit hladu zaženu. Monika, ta má pořád hlad a pořád by něco jedla. Ale Probuzení žijí z energie dýky, která ji koncentruje z moci strážců.“

Aranka si ještě chvíli prohlížela sošku kuchaře a pak jí vrátila do brašny.

„Opravdu ho neznám, ale vypadá, jako by byl teplej. Víc tam toho nemáš? Nemáš tam Martina?“

„Kdo je Martin?“

„Naprosto skvělý chlap, kdybys ho viděla, je mladý, hezký, vtipný, má hezké oči, vypracovaný svaly, …“

Když nahromaděná energie z jádra brány skrze strážce vykoná to k čemu byla uvolněna, stává se volnou a většinou se rozptýlí do prostoru. Dříve či později se vrátí zpět do jádra a tím je zajištěn nekonečný koloběh, který již v dobách dávné historie objevili slavní fyzikové. Někdy se však může stát, že tato volná energie neskončí v jádře, ale nevyužitý zbytek jejího potenciálu je zachycen a znovu hromaděn. Tohle se však nestává samovolně. Tomu musí někdo pomáhat …

Příště: Ironie osudu