KLÁRKA

Byla sobota, můj budoucí muž popíjel svou ranní kávu a listoval v novinách. Bydleli jsme spolu krátce, a ještě mě měl rád. Já jeho taky. S výjimkou motorky nebylo nic, co bych mu nedopřála.
„Miláčku, co kdybychom jeli na výlet?“ spíš jen zabrblal s hlavou zabořenou v novinách.
„A kam pojedeme?“ zeptala jsem se nadšeně, protože s tak pěkným začátkem víkendu jsem ani nepočítala.
„Pojedeme si pro pejska,“ oznámil mi suše, položil noviny a zvednul se k odchodu. Do téhle chvíle jsem netušila, že plánujeme rozšířit naši „rodinku“.
A tak jsme vyrazili. Po cestě jsem se dozvěděla, že v inzertní rubrice denního tisku objevil nějakou hodnou paní, která se ujala nalezeného pejska a hledá pro něj domov. Dá ho zadarmo slušným lidem. Můj mužský usoudil, že slušní lidé jsme. A tak jsme se řítili do jakési vesnice, vzdálené od našeho bydliště asi sto kilometrů. Poznámku o tom, že pár kilometrů za barákem máme psí útulek, kde bychom jistě také uspěli, jsem si odpustila. Když jsme byli asi v polovině cesty, podotkla jsem, že by bylo vhodné té paní zavolat. Inzeráty vycházejí s určitým zpožděním, a tak kdoví, je-li pejsek ještě k mání.
„Co by nebyl? Ukaž mi někoho, kdo se bude ucházet o pětiměsíční štěně stafordšírského teriéra! Vždyť je to v tomhle věku už prakticky nevychovatelný,“ uklidnil mě.

Dům jsme snadno našli, protože tuhle „sběračku“ zaběhlých psů znal ve vsi každý. Ze dveří vyšla postarší paní v děsivě špinavé zástěře a zakřičela na nás, abychom počkali, že napřed zavře psy. Vyčkávali jsme za brankou a já jsem po očku pozorovala mého drahého, jak nedočkavě přešlapuje. Věděla jsem, že právě plním jeho velké tajné přání. Jako dítě nikdy nesměl mít žádné zvířátko. A jako každé dítě po něm toužil. Tu touhu si donesl až do dospělosti. Nejspíš neměl ani jasnou představu, co to obnáší. Ale já věděla, že bude šťastný, a chtěla jsem mu ten pocit dopřát. I když mi bylo jasné, že o psa se nakonec budu starat hlavně já. Když jsme dostali pokyn, že můžeme vstoupit, přeskákali jsme jakousi rozbahněnou loučku plnou kuřinců. Tiše jsem špitla mému muži, že v psinci bych čekala jiné exkrementy, a vstoupili jsme do chodby. Paní se nás vyptávala velmi podrobně na naše rodinné poměry. Myslím, že kdybychom chtěli adoptovat dítě, nebyl by dotazník o mnoho delší. Ale brzy jsem pochopila, že vlastně zvítězil fakt, že nejsme „černí“, protože cikánům by ona psa nikdy nesvěřila.
„Ti by ho sežrali,“ vysvětlila stručně svůj postoj k národnostní menšině a otevřela dveře do sklepa. Vyřítilo se asi patnáct psů. Většina z nich, pokud by se postavila na zadní, by byla výrazně větší než já. Ale zbytečně se u nás nezdrželi a otevřenými dveřmi vyrazili ven. Zřejmě na lov autorek kuřinců.
„Kláro, pojď ven, přijeli si pro tebe,“ zavolala paní do sklepa. Z hromady uhlí se zvedlo něco černého a vyrazilo. Ve dveřích se to zastavilo, rozhlédlo, a pak se vydalo ke mně. Očuchalo mě to, několikrát obešlo kolem dokola, a pak si mi to lehlo k nohám. A od té chvíle jsme měli Klárku.

Při zpáteční cestě jsme koupili vodítko, obojek, misky, granule a knížku o stafordšírských teriérech. K výchově psa jsme hodlali přistoupit zodpovědně, neb můj milý pravil, že tahle rasa je vlastně trošku pitbull, a to není „třepavej pes do tašky přes rameno“. A takový pes poslouchat musí.
Jméno jsme Klárce ponechali. I když můj nastávající vyslovil názor, že ho musel vymyslet nějaký debil, protože pro takového psa je naprosto nevhodné. Rozhodli jsme tak v bláhové naději, že na tohle jméno naše psí slečna slyší. Než jsme pochopili, že neslyší, zvykli jsme si sami a jiné jméno jsme už nehledali. I když nevím… možná slyšela, ale neposlouchala.

S Klárkou jsme se stali úplnou rodinou, což byl nejspíš jeden z důvodů, proč mě můj milý požádal o ruku. Byl všechno možné jen ne konzervativní, ale trpěl představou, že když už je dítě, tak by se rodiče konečně měli vzít.
My měli hodně nezvedené dítě a naším jediným štěstím bylo, že už jsme jiné nechtěli. Bylo by se nám to stěží podařilo, protože Klárka se okamžitě stala plnoprávným nocležníkem v naší posteli, a jen těžko snášela chvíle, kdy jsme jí vysvětlovali, že si chvilku pod peřinkou vystačíme sami. Občas to odmítla respektovat a v těch chvílích ze zálohy napadala mého muže, kterého zřejmě pokládala za agresora.
Lásku a neustálou pozornost nás obou si však žádala i ve dne. Naši nepřítomnost v bytě nekompromisně trestala rozcupovanými peřinami, okousaným nábytkem či rozhrabanou zdí.
Protože byla po mně, ráda četla. Obvykle si vybírala knihy kvalitní obsahem a tištěné na kvalitním papíře. Z deseti dílů Dějin umění přečetla tři tak důkladně, že významnou etapu ve vývoji lidské kultury prakticky vymazala.
Protože byla i po páníčkovi, oblíbila si staré filmy. Do videa je zasunout nedokázala. Nejspíš je ale zhlédla velmi podrobně, neboť pásky z videokazet vytáhla dokonale. Asi pro lepší přehlednost je roztahala po celém bytě, omotala s nimi stejně stoly jako židle, a po vzoru páníčka usnula těsně před koncem filmu.
Nemohu říci, že by se nám její výchova vymkla. Vymknout se může jen to, co člověk drží pevně v rukách. A my jsme nevychovávali, my jsme ji jen milovali. To, že se z ní nakonec stal docela poslouchající pes, nebyl důsledek naší výchovy, ale přirozený vývoj, kdy s přibývajícím věkem přestávaly Klárku vylomeniny bavit a začala brát rozum.
Možná i proto, že časem vycítila svou úlohu tmelícího prvku v rodině. Zhostila se jí nadmíru zodpovědně.  Když můj muž zalumpačil a já neměla chuť znovu něco odpouštět a řešit, pobíhala mezi námi tam a zpět, a neustále nám připomínala, že ji naše lidské záležitosti nezajímají, protože ať se děje cokoliv, je ona tím, co máme společné.
Udržet manželství svých rodičů se ale často nedaří ani lidským dětem. Ani ony se nechtějí smířit s tím, že nemohou být s oběma rodiči, které milují, a mezi kterými nechtějí volit. Původně sjednanou střídavou péči jsme časem museli zavrhnout. Klárka ji akceptovala mnohem méně, než jsou k tomu ochotny lidské děti. Když byla v novém bydlišti mého muže, ležela u dveří, a smutně čekala, kdy už se půjde domů. Když byla u mě, ležela v křesle a čekala, kdy přijde domů páníček a všechno bude jako dřív. A tak jsme museli rozhodnout, protože pes potřebuje jeden domov. Výhradním páníčkem se stal můj muž, a Klárka si časem zvykla i na náhradní paničku. Na svou „maminku“ ale nezapomínala a dávala mi to najevo vždy, když k tomu byla příležitost. Proto jsem si také mohla pochovat všechna právě narozená štěňátka, protože jako stále uznávaný člen smečky jsem k tomu, na rozdíl od cizích lidí, v jejích pozorných mateřských očích měla právo.

S mým bývalým mužem se vídáme sice pravidelně a poměrně často, ale do práce za mnou nikdy nechodí. Když před dvěma dny přišel, pochopila jsem, ještě než jsem sešla pár schodů ke dveřím. Klárka už byla delší dobu nemocná, a oba jsme věděli, že se blíží chvíle, kdy bude nutné udělat těžké rozhodnutí… naší holčičce dopřát bezbolestný spánek. Můj muž ho udělal. Dětský sen musel ukončit se zodpovědností dospělého. Přede mnou nestál dospělý mužský, ale uslzené dítě, které ztratilo svou opožděně naplněnou dětskou radost.
Říká se, že v každém člověku je něco dobrého, byť u některých o tomhle pravidle úspěšně pochybujeme. Jestli tam ale něco dobrého je, pak to spolehlivě vyčuchá psí čumáček. I tohle totiž pejsci umí. Kromě toho, že nás milují a jsou nám věrní. Ostatně i to ovládají lépe než většina jejich lidské smečky.