Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBOŽÍ MLÝNY
Autor
NaNov2
Byl nějaký špatný den. Někdy dny takové bývají. Na co člověk sáhne, to se mu nedaří. A když se to táhne od rána, už v poledne se těší, až večer zaleze do pelíšku. Protože na usínání se snad nic pokazit nedá. Já měla zrovna takový den, a tak jsem už zoufale pokukovala po hodinách, kdy odbije sedmá večerní a moje služba se změní v pouhou dosažitelnost. Nebude-li se nic dít, půjdu domů, skočím brzo do postele, a budu „dostupná“ na písknutí.Písknutí přišlo. Přesně ve chvíli, kdy jsem vlezla pod peřinu, zazvonil mi u hlavy mobil.
„Právě jsem zalehla, co máš?“ vybafla jsem po úvodním pozdravu na operačního důstojníka. Věděla jsem, že mé oznámení o tom, že jsem se zrovna uložila, je zhola nepodstatné. Na opuštění postele mi stejně nedá víc prostoru, než je dojezdový čas auta z nejbližšího oddělení do mého bydliště.
„To máš blbý, tak se zase zvedni. Auto už je na cestě. Máš loupežné přepadení a vemte to rovnou do špitálu. Nevím ale, jak dalece se s poškozeným domluvíš, protože prej má hlavu jak po boxerským zápase.“
„Ve kterým nevyhrál, co?“
„Ty vole, to je farář, toho asi na té jejich škole učili jiný věci. Prej vypadá dost hrozně. Na rychlé slouží Honza, a když jsem s ním mluvil, říkal, že je to docela masakr. Spoj se, až budeš něco vědět,“ rozloučil se, a já jsem neslyšně začala kmitat po bytě, abych vyběhla ven co nejdřív. Moje děti už spaly, a nebyl důvod jim čímkoli rušit spánek. Rostly v tom, že sloužím. Byly zvyklé po probuzení zjistit, že se máma v noci potichoučku vytratila. Policejní děti prostě mají reálné dětství bez iluzí. Příliš brzy pochopí, že nejsou všichni lidé hodní, a že se všichni k sobě nechovají hezky a dokonce ani ne lidsky. Snad o to víc jsem jim četla pohádky, když byly malé. A když byly větší, tak příběhy o tom, že slušnost, ohleduplnost, čestnost a poctivost se v životě vyplácí. Mnohdy jen čistým svědomím. Ale říkala jsem jim, že to je ta největší výhra, protože jen s ním se dá spokojeně žít. Jen jsem nevěděla, jak to padne na úrodnou půdu. Protože to o svých dětech neví žádná máma.
Ve dveřích nemocnice jsem se srazila s odcházející posádkou „rychlé“. Honza, skvělý lékař záchranné služby, se jen na chviličku přibrzdil, aby mě v rychlosti informoval. Věděl, že se ráda dozvím neoficiální názor zasahujícího doktora, i když lékařskou zprávu v písemné podobě dostanu.
„Jedeš akorát, za chvíli bys toho s ním už moc neprobrala. Musel jsem ho utlumit. Jednak je v šoku… nic dramatického, to docela zvládá… ale hlavně je pořádně pobitej. Těžkej otřes mozku tam bude určitě, možná i poškození oka. Nos má na maděru. Ostatní taky vypadá děsně, ale to by se mělo zhojit bez následků. Za chvíli ti začne pospávat. Zatím je orientovanej v místě i čase. Zprávu máš u sestry. Jo, a doufám, že toho grázla chytneš. Dát takovej šrot starýmu člověku… no, to je i na mě hustý,“ mávnul na mě s dodatkem, že doufá, že už se do konce šichty nepotkáme, a vyrazil ke své sanitce.
Když jsem uviděla pana faráře, napadlo mě, že tohle bych jako soudce posuzovat nechtěla. Těžko bych hledala polehčující okolnosti pro pachatele. Pan farář měl hlavu tak velkou, že kdyby se to bralo podle velikosti, pak by s ní bez rozpaků mohl aspirovat na hlavu celé církve. A bylo jasné, že růst otoků teprve začal, a bude hůř. Nijak ho netěšilo, že z něj dělám celebritu. Protože jen celebritám se obvykle dostává tolik pozornosti fotografů. Jeho stav jsem ale potřebovala zadokumentovat. Popisovat, že někomu není vidět oko, protože ho spolehlivě překrývá obrovská vybarvující se podlitina, je nesmyslné, mohu-li pořídit barevnou fotodokumentaci. A tak technik fotil, a já jsem se vyptávala. Rychle a jen na to nejnutnější. Kde a kdy k útoku došlo, jak byl napaden, co mu bylo odcizeno, kolik bylo pachatelů, jak pachatel vypadal. Zraněný odpovídal rozvážně, na odpovědi se snažil soustředit, jak mu to jen jeho stav umožňoval. V duchu jsem smekala klobouk před jeho vůlí.
„Pane faráři, já udělám všechno, co bude v mých silách, abych toho násilníka našla,“ chtěla jsem mu slíbit, když jsem odcházela po poučení, že zítra, až si trochu odpočine, s ním přijdu sepsat protokol.
„Ale já už jsem mu odpustil, paní kapitánko,“ uzemnil mě. Zírala jsem na rozbitá ústa, která tuhle větu právě vyslovila. Ztrácela se v otékajícím obličeji.
„Vy mu, pane faráři, klidně odpouštějte. Vy to máte v náplni práce. Já ne. Já tu na odpouštění nejsem. Můžu věřit na Boží mlýny, ale nemůžu na ně čekat. Lidi chtějí spravedlnost, a moje práce je, aby se jí dovolali. Vy mu, pane faráři, odpusťte. I když vám tak ublížil. To je vaše volba. Ale odpustit mu stejně můžete jen za sebe. Ne za ty, které takhle zmasakruje příště, když ten trest teď nepřijde. Proto já ho musím pohnat před soud,“ vychrlila jsem. Najednou jsem měla pocit, že tu proti němu stojím já jako symbol zlého světa. Pomstychtivého. Jako někdo, kdo by se měl stydět. Kdo je vlastně násilníkovi roven. Protože já po tom grázlovi půjdu. Já neodpouštím.
„Jak s tím můžete žít?“ zeptal se mě.
„Těžko, pane faráři. Občas mě to až svírá. Víte, ten pocit, že to jinak nejde. Že spravedlivý trest někdy vypadá jako pomsta. Že to neumíme řešit jinak. Ale myslím, že všechno odpouštět, všechno chápat… jako to děláte vy… že to je těžší,“ odpověděla jsem, jak jsem v tu chvíli cítila a myslela.
Trvalo to jen pár hodin. Pracovali jsme pilně, chlapi lítali jak pentle v povětří, a nikdo nehudral, že je honím. Respekt k úřadu pana faráře neměl téměř nikdo z nich. Ale pobouření nad surovým napadením starého člověka klokotalo ve všech. Snad za tu usilovnost jsme byli odměněni i potřebnou kapičkou štěstí. Byli jsme tak rychlí, že jsme pachatele měli dříve, než se stihl čehokoli z lupu zbavit.
Když jsem se při výslechu dívala do očí tomu sedmnáctiletému mladíkovi, hledala jsem tam jiné odpovědi než ty protokolované. Najít jsem je nedokázala. Nerozuměla jsem ale ani těm protokolovaným. Nerozuměla jsem, proč se nespokojil s tím, co mu pan farář byl ochoten dát dobrovolně. Protože nemálo by mu dal. Ze svého. To, co měl v opatrování z majetku církve, ale chránil. Nerozuměla jsem tomu, že tenhle mladíček má málo, když podle mého dostával od života víc než jiní. Protože na chodbě stála jeho uplakaná máma, která mu právě zaplatila nejdražšího obhájce v kraji. Obyčejná ženská, která si ho kdysi přinesla z kojeneckého ústavu, aby mu dala svou lásku. Stejná máma jako jiné. Taky mu četla pohádky a říkala, že slušnost, ohleduplnost, čestnost a poctivost se v životě vyplácí. A věřila, že její slova padají na úrodnou půdu. Ale to o svých dětech žádná máma neví. V to jen věří a doufá.
Když jsem panu faráři předávala zpět jeho věci, cítila jsem, že my dva nejedeme na jedné vlně. A já už dnes nemám možnost mu říct, že jsem pochopila. Že už vím, o čem tehdy mluvil. Jen jsem musela od života dostat pár ran, abych poznala, že jen s odpuštěním se dá klidně žít. Že mnohem těžší je nést v sobě bolest, když člověk už odpouštět nedokáže.