Za plného vědomí

             Myslím, že jsem prostě jen chtěl, aby o mne někdo projevil starost. Asi si říkáte, že na tom nic není, že vám stačí přijít o trochu později domů, abyste vyvolali strach v srdcích svých bližních. Ale bez toho, aby k vám lidé něco cítili, to holt nejde – a to už těžké je.

Myslím, že jsem sám.

            Představoval jsem si, jak přijdu na pohotovost, s děsem v očích nějaké hezké sestře (– profesionálky, co se starosti týče) vylíčím, jak jsem si dělal salát z vlastnoručně nasbíraných surovin a pak se mi udělalo zle. Po konzultaci s chytrou knihou (a wikipedií) jsem dospěl k děsivému zjištění: snědl jsem značné množství bolehlavu. A jakožto pointu svého vyprávění zopakuji větu, z níž mi přeběhl mráz po zádech, když jsem ji poprvé četl: „Smrt nastává zástavou dechu za plného vědomí.“

            Zakolísá, ruku si položí na ústa, z koutku se jí sveze slza. No, dobře - nebudeme přehánět, docela dobře by mi stačilo, kdyby projevila trochu paniky, sáhla po telefonu, pak ruku zase odtáhla a chtěla se rozběhnout, ale zastavila se a opět se zahledí na telefon. A já bych tam stál, smířený a klidný. Usmál bych se na ni chápavě a řekl: „Všechno bude dobré.“

            Přípravy šly dobře, bydlím na samotě za městem, takže sehnat bolehlav nebyl problém. V rámci důvěryhodnosti (a lepší chuti) jsem si jej zamíchal s kápií, rajčaty, okurkou, olivovým olejem a tak, znáte to. První příznaky se objevují za půl hodiny, takže jsem, raději už po dvaceti minutách, vyjel na kole směr město. A tehdy se to zkurvilo.

            Nejsem hloupý – taky se vám určitě stalo, že i když jste měli všechny potřebné informace, přestože přemýšlení jste věnovali značnou dobu, k naprosto zjevné implikaci už jste nedošli nebo ji v procesu zase zapomenuli. Jako když hrajete šachy, přemýšlíte nad následujícím tahem: „tam jet nemůžu, vzal by mi dámu anebo pěcha, když pojedu tam, dá mi vidle, tento tah také není z pozičního hlediska zrovna výhodný…“ – a nakonec se vrátíte k prvnímu tahu: „jeden pěch mne nezabije“. Zahrajete a: „Jo, dáma…“

            „Jo, vzestupná paralýza…“ Pro medicínsky méně informované z vás, vzestupná paralýza zhruba znamená, že jsou vám postupně „odpojeny“ nervy od nohou výše.

A bez nohou se blbě jede na kole. I zastavuje, když už jste v procesu jízdy. Tedy, zastavení by takový problém nebyl, slezení z kola už docela jo.

Mravenčení a pak chlad. Zachoval jsem chladnou hlavu a zkusil ještě chvíli jet – ač jsem necítil lýtka a jízda byla poněkud neohrabaná, dařilo se mi ještě pár minut udržet ucházející rychlost. Pak chlad přešel do stehen.  Prozřetelně jsem se převrátil doprava, neprozřetelně jsem propadl křovím, sjel ze stráně a skončil v potoce. Rukama jsem se vyškrábal na břeh, ale do svahu to bylo beznadějné.

Když vzápětí zastavilo nahoře auto, oddechl jsem si: někdo můj pád viděl a zastavil. Zašustění, následované typickým zaskřípěním šlapátka o asfalt, mne znejistilo. Zkusil jsem zavolat, ale ústa jsem měl plná slin.

Odplivl jsem si. „Hej!“

Prudké zabouchnutí kufru, dveří a záběr motoru.

Ticho.

No, možná mne přece jen neviděli.

Paprsky slunce prosvítají korunami stromů, tancují po hladině. Mihl se nad ní stín, prudce odbočil ke mně, vzlétl vzhůru a dosedl na větev. Straka na mne shlédla černým okem, poskočila a poplašeně zapískala.

„Všechno bude dobré,“ usmál jsem se.

Chlad dosáhl podbřišku.

Víte, když se topíte, ať je to děsivé jak je, když se vám nad hlavou zavře hladina, postupně klesáte dolů a sluneční světlo se pomalu ztrácí, ať už zvyšující se hloubkou nebo nedostatkem kyslíku v mozku, je tak nějak utěšující, že se pořád můžete nadechnout, i když naposled. Ale ten pocit, že kyslík je všude kolem vás, že můžete otevřít ústa a nic vám vlastně v nádechu nebrání, a přesto jej učinit nemůžete, to je poněkud deprimující.  A  fascinující.

Ale nerad vás zklamu, ze stejného důvodu proč topící většinou nevolá o pomoc, nehází sebou na hladině – jak nám ráda ukazuje televize, ale prostě se vcelku klidně drží na hladině, až, nakonec, když mu dojde energie i na toto, klesne tiše pod ni – prostě proto, že se tělo snaží zachovat si co nejvíce energie na udržení základních funkcí, ze stejného důvodu vám není věnován prostor pro nějaké hlubší myšlenky, můžete „umírat za plného vědomí“ jak chcete – vyšší mozková centra žerou docela dost.

Tak tady se asi rozloučíme, jdu „udržovat základní funkce“.

Jo, ještě jedna věc – Cože? Ne, nezachránili mne, o tom právě chci mluvit. – i kdyby mne teď v „udržování základních funkcí“ někdo objevil, pomoci mi už nedokáže, leda by u sebe měl náhodou ventilátor, už dobrých pár chvil jsem se nenadechl.

Aha, vy myslíte, jak jsem mohl teda tohle napsat? To je jednod

Po chvíli z větve slétla straka a ze ztuhlých prstů vypáčila stříbrnou propisku.

„Vzestupná paralýza,“ zakrákorala.

Poznámky redakce:

      -     Slova kurzívou nebyla dobře čitelná a jejich význam občas musel být odhadován.

      -     Poslední dvě věty byly dopsány zřejmě jinou rukou.

      -     Stalo se v anatomicky méně sofistikovaném vesmíru.