Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKONCEM VŠECHNO ZAČÍNÁ
Autor
NaNov2
Byli jsme sice na stejném bojišti, ale v protilehlých zákopech. Já policajt, on vloupač. Měl až nezdravě šikovné ruce. Z celospolečenského hlediska příliš nenechavé. A touhle nenechavou rukou se mě chytil, když jsem ho zavírala. Jen na okamžik, na pár vteřin. Chvíle slabosti tak krátká, a dotyk tak letmý, jako by se člověku jen zdály.
Pár let uteklo jako voda, a já měla před sebou pracovní cestu do věznice poměrně vzdálené. Moc se mi tam nechtělo. Úkon, který bylo nutné provést, byl časově nenáročný, v podstatě nezajímavý, ale s ohledem na délku cesty to byl ztracený celý den.
„Koukal jsem na rozpis, že jedeš do krimu. Neudělala bys mi tam jeden výslech? Půjde to rychle… jednak to bude jen krátkej svědeckej, a navíc toho dárečka znáš,“ zeptal se mě kolega a vychrlil na mě dovětek, že ztratit kvůli jednomu krátkému výslechu celý den, je nesmysl. Jako bych to nevěděla.
„Tak už to máte za půlkou, že?“ zeptala jsem se pro upřesnění. Věděla jsem, že dostal hodně, ale délkou trestu jsem si nebyla úplně jistá.
„No, těsně za půlkou. Ale vleče se to jak tejden před vejplatou. Matka je nějaká marod, tak ani nevím, jestli ji ještě zastihnu. Zkusím požádat vo podmíněný propuštění. Třeba to vyjde,“ usmál se, ale v očích ten úsměv nebyl. Jen pro svět kolem, a uvnitř smutno.
„Jirko, a teď po pravdě, stálo vám to za to? …I s těma excelentníma číslama,“ dodala jsem.
„Excelentní čísla? To jako myslíte ty adrenalínky?“ pozvedl tázavě obočí.
Jen jsem kývla. Nemělo smysl to víc rozebírat, protože jsme o tom už dříve mluvili. Vloupat se do bytu ve chvíli, kdy tam všichni domácí spí, a vybrat i noční stolek u postele, je akce vymykající se průměru. Potřeba odplavit adrenalin se ale dá stejně dobře uspokojit třeba bungee jumpingem.
„Už jste se rozhodl?“ zkusila jsem to, i když jsem nevěděla, jestli na tuhle otázku není ještě brzo. Čtyři roky jsou dlouhá doba, ale někdy ani to není dost času k rozhodnutí změnit celý svůj dosavadní život.
„Ale jo, už to musí skončit. Jen toho začátku se dost bojím,“ pokrčil bezradně rameny, a podíval se na mě s otázkou v očích. Jako by čekal radu. A tak jsem si zahrála na chytrou a prohlásila, že začátky jsou snadné, když je člověk chce. Lidi pomůžou, protože dobrý úmysl se cení.
Poslouchal, kýval hlavou… a pak se najednou v tom kývání zarazil.
„No, to asi jó. Ale jaký lidi? Vždyť já znám akorát lidi vod oboru. Vždycky jsme drželi při sobě. Já mezi těma jinejma… slušnejma… ani žádný kamarády nemám. Teda kromě vás.“
Nepřišlo mi moudré rozebírat, zda jsme či nejsme kamarádi.
„To ale není nejhorší začátek, co myslíte? Není to sice zrovna moc, ale aspoň něco, ne? Když vám to vydrží, tak u toho docela ráda budu,“ ukončila jsem povídání, zabalila spisy a odjela domů.
Přišel, když byl po čase podmíněně propuštěn. Jeho rozhodnutí začít nový život bylo pevné. A tak jsme se do toho pustili. Vůbec jsem netušila, co takový začátek obnáší. Byl zavřený dlouho, a všechno kolem už bylo jinak. A tak jsme neřešili jen věci zásadní, ale i zdánlivé všednodenní drobnosti, které jsme my ostatní postupně v běhu života vstřebávali, aniž bychom si je vůbec uvědomovali. Když přinesl mobil, polilo mě horko.
„Není kradenej, nebojte. Koupil jsem ho v práci, od kolegy. Dostal k Vánocům novej, tak už tenhle nepotřebuje a dal mi ho levně. Já s tím jen neumím zacházet. Ale potřebuju ho. Pořád vám kvůli všemu volám, a pak trčím v mrazu u budky jako pitomec, když mi to hned nezvednete,“ vysvětloval a strkal mi do ruky mobil a novou sim-kartu. Do té chvíle mi ani nedošlo, že když jsem ho zavírala, neměl mobil zdaleka každý. Po šesti letech ho měl kdekdo, a pomalu ho začínaly mít i některé děti. Pro něj další nová věc, kterou se musel naučit. Jedna z tisíce maličkostí, i když tahle byla radostná.
Pomalu jsme se učili poctivému životu. Nemám, co si nekoupím, a nekoupím si, na co si nevydělám. Koupím, jen co potřebuji, ale nekoupím, co pouze chci. Do práce jdu od pondělí do pátku, a v sobotu na fušku. Protože nejen potřebuji, ale i chci.
A ještě o něco jsme se trpělivě a dlouze snažili. Získávat důvěru. Protože nálepka patnáctkrát trestaného drží na člověku hodně pevně. A tu je třeba nést… ne hrdě, protože není čím se chlubit, ale čestně, protože není správné skrývat. U některých boj na dlouho, u některých předem marný.
Hodiny společných hovorů, a já začala pochybovat, jestli jsem se nemýlila. Myslela jsem, že bude těžký a složitý ten konec. Vzdát se všeho, co dosud bylo. Protože to sice mělo své stinné stránky, ale nežilo se v tom zase tak složitě a nejhůř. To nové bylo mnohem těžší. Pomáhala jsem… ale podstatné bylo jen a jen na něm. Bála jsem se zeptat, jestli mu to stálo za to.
Uplynulo dalších pár let, a já dospěla k rozhodnutí změnit svůj život. Bylo pevné, a nového začátku jsem se nebála. Protože začátky musí být snadné, když je člověk opravdu chce. A tak jsem jedno páteční odpoledne s laskavým svolením velitele sundala jmenovku ze dveří své kanceláře, odešla domů, naházela na malý náklaďáček pár krabic a odjela do tři sta kilometrů vzdáleného města, ve kterém jsem nikdy předtím nebyla a kde jsem nikoho neznala. Abych v něm začala pracovat a žít. Opustila jsem náruč policejní rodiny. Rodiny, ve které je každý snadno nahraditelný. Odešla jsem z hor, ve kterých jsem prožila čtyřicet let. Z hor, kde první sníh snadno překryje ty loňské.
Nevěděla jsem, že budu v tom cizím městě stát a tajně pozorovat policejní hlídku. Otrávené mužské, kterým jsem záviděla, že musí v noci pobíhat po ulicích… protože někam patří, a jsou něčeho součástí.
Nevěděla jsem, že několik dlouhých měsíců nepojedu domů. Protože kdybych překročila pomezí těch našich kopců, už bych odtamtud nikdy nikam neodešla.
A moc jsem se bála zeptat, jestli mi tohle stálo za to.
Když do mé samoty vstoupil mužský, byla to spíš jen náhoda, jaké se prostě dějí, a často mění život víc než jakákoliv předem promyšlená rozhodnutí. I na náhodách může něco začít… či skončit.
Dnes už k sobě nepatříme. A já pochopila, že jsem se kdysi nemýlila… konce bývají mnohem těžší než začátky. Protože je nestačí učinit jen navenek. Ty musí člověk udělat hlavně sám v sobě. Až dozraje čas, vyhraji tenhle boj s koncem. Uzavřu to, abych vykročila dál. Nevím, kdy to přijde, ale pokud vstoupím na novou cestu, tak po ní půjdu, ať povede kamkoliv. Ale jedno vím určitě… nikdy se pak nebudu ptát, jestli mi to stálo za to.