Otrava na řece

Přestěhoval jsem se do krásného města, které má i to štěstí, že ním protékají dvě nádherné řeky, kterými se může oprávněně chlubit před jinými městy, a která oba  zmíněné toky můžou tiše závidět. Tečou zde od pradávna, většinou tiše a vznešeně, jen místy zrychlí tok, to když jejich vody padají dolů z vysokých splavů, pod kterými v divokých vírech tančí všechno to, co sebou voda vzala nebo nechtěně dostala na horním toku. Větve stromů, kusy dřeva bůhví z čeho a čím dál víc plastových láhví a podobného odpadu poskakuje na zpěněné hladině. Ale obě již také ukázaly i svoji horší tvář a skrytou sílu vody, to když se vylily z břehů a povodněmi trápily obyvatele přilehlých území. 

Přiznám se, jsem vášnivý rybář. Vášnivý hlavně pro ten nepopsatelný pocit napětí, který přichází s okamžikem první nepatrné známky záběru, pak po zaseknutí a zdolávání ulovené ryby. Pro ten pradávný lovecký pud co v nás přežívá. Pro ten boj s lovenou rybou, i s vlastní důležitostí a s pocitem, že to já rozhoduji, kdo jí může dát svobodu, vrátit ji zpět vodě, nebo že si ji můžu jako lovec svou kořist ponechat.

Zpočátku jsem chodil na procházky okolo řeky a nenápadně pozoroval místní rybáře kam a kdy chodí, kde a jaká místa si zakrmují, také je potají sledoval jak daleko a kam nahazují. Poznat řeku se nedá za jeden den, trvá to neskutečně dlouho než se podaří zcela náhodně objevit její mělčiny, spodní proudy, tišiny a hlubší tůně. Nemínil jsem se však dostat na jejich oblíbená místa a obsadit některé z nich včasnějším příchodem k vodě, mohl bych, i u vody platí "kdo dřív přijde ten dřív mele", ale nedělá to dobrotu a nestojím o zbytečné slovní půtky.

Jednoho dne brzy nad ránem jsem se vydal k jedné z těch dvou řek, k té větší, s rybářskou výbavou, že se pokusím proniknout do jejích tajemství, která určitě skrývá pod hladinou jak ve svých hlubokých tůních, tak v pobřežních mělčinách pod statnými vrbami a topoly. Představoval jsem si jaké nádherné ryby v ní musí být. Krásné nazelenalé dravé štiky, statní mramoroví sumci, bojovnice parmy, macatí kapři, amuři, vždy nenažraní cejni a co teprve candáti? Co okouni, budou v ní, když je vidět tolik plevelných rybek?

Rozhrnul jsem husté křoví. Tak na tomto místě budu určitě sám. Zmýlil jsem se. Na mírném břehu opodál už seděl jeden z místních rybářů. Byl zcela zabrán do rybářského mlčení a přemýšlení, díval se do šumících vln, že můj příchod vůbec nezaregistroval. "Petrův zdar!", pozdravil jsem tiše, abych ho nepolekal. Otočil se a jeho pohled jasně naznačoval, ještě než rozmrzele odpověděl na můj pozdrav "No, tož zdar...", abych šel raději od něj o kousek dál, vždyť to sám určitě taky znáš, že jo, já tady chci mít klid, jo? Tak to budu muset jít o kus dál, pomyslel jsem si. Raději jsem sám bez dalšího vysvětlování zamířil zpět ke křovisku. Pořád se na mě mlčky díval, ale v očích měl jiný výraz. Přátelský. "Počkej.  Počkej, no tak, než odejdeš rád bych ti něco řekl." Zůstal jsem stát a čekal co mi poví dál. "Nechoď po proudu, naopak, jdi a najdi si místo na horním toku. Znám to tu a jak vidím, ty jsi tu nový, ještě jsem tě tu nikdy nikde neviděl". Varoval mne, byla to ale opravdu dobrá rada místního kolegy? Nechápal jsem proč. Je to jeho taktika, jakou mi chce znepříjemnit návštěvu na jejich revíru? Tak proč bych neměl popojít o kus níž, když už tam zamířilo pár jiných rybářů? Tak proč? Docela dobrácky se na mne usmál. Pak zvážněl a řekl něco, čemu jsem odmítl uvěřit. "Poslechni mne, vidím, že nejsi zdejší, neznáš to tady tak ti dám dobrou radu. Nechoď dolů i když se ti to místo zdá být moc dobré. Tam by sis totiž dnes nezachytal. Víš, je to smutný, co ti teď povím, ale dnes od rána, no, jak to jen povědět, no je tam totiž otrava!"

 Absolutně jsem ho nechápal. Jaká otrava? Pohled na řeku, na pomalu plynoucí hladinu a na kola, která se dělala od té spousty ryb v ní mi nedával žádný smysl ve spojitosti s její otravou! Neměla žádný přítok, možná tam do ní ústily nějaké starší kanály z okolní zástavby a tekly splašky. Že by nekecal?

Ale široko daleko nebyla vidět na hladině ani jedna jediná leklá ryba. A navíc, když je ta řeka otrávená, tak proč zde on sedí a v klidu si chytá? "Poslyšte, když je tu otrava, tak proč to říkáte mně a nenahlásíte to na Svaz?" Rybář se jen pobaveně zasmál. "S tím se bohužel nedá nic dělat, hlášení je marné, zbytečné, já tě před otravou varoval!"

Poděkoval jsem za jeho radu a přesto jí nedbal. A schválně zamířil dolů po proudu, kde jsem objevil úžasné zákoutí s rozšiřující se řekou a s přístupnými břehy až k vodě.

Opodál jsem zahlédl sedět několik rybářů. Tak co mi to tam ten dobrák chtěl nakukat? Abych zmizel a nezachytal si tady? To tedy ne! Shodil jsem batoh do trávy a v klidu rozbaloval rybářský vercajk. Pozvedl jsem na chvilku hlavu a uviděl muže v maskáčích, jak chodí od jednoho rybáře k dalšímu.

Aha. Rybářská stráž. Ale ale! Co to vidím? Jde kontrolovat a má nahozené udice! To snad není pravda, co je to tady za spolek? No jen pojď, já mám všechno v naprostém pořádku. A ještě se zeptám, kde je ta otrava, když je tu tolik rybářů? I na dálku bylo vidět, jak jsou ti rybáři evidentně celí nesví, nervózní a dávali to tomu muži z Rybářské stráže svými hlasy najevo, co si o něm patrně myslí, považovali to za zbytečnou buzeraci a stejně tak jeho hlasité mluvení. Některé ani nezkontroloval, poslali ho patrně "do pryč", no to jsou mi věci, říkám si a vidím, jak rychle zamířil ke mně. A místní rybáři se zvedli ze svých židliček dívali se na mě a napjatě sledovali, co se bude dít.

 Nachystal jsem si rybářské doklady a podával je ke kontrole.

 "Jo, dobrý, dobrý, jistě máš všechno v pořádku, papíry máš.... Ale jestli kouříš, mohl bys mi dát pár cigaret? Víš, zapomněl jsem si je doma. A na co budeš chytat? Nemáš pár žížal navíc a nějaké pufy? Piješ? Nemáš něco sebou ostřejšího? Hlteček  slivky by neuškodil..." No tohle! Co je to za porybného?Tak to tedy ne. "Požádal bych vás o ukázání odznaku a průkazu Rybářské stráže." Chlapík zůstal jako opařený. "Co blbneš? Já a porybný? Tím jsem nebyl a nikdy nebudu!" Naštvaně jsem se proti němu postavil. "Tak prosím odejděte!" Odešel.  Ale nevím proč mi přitom nadával do lakomců. Místní rybáři se pochechtávali, tak jsem naprosto znechuceně zase vercajk sbalil. Měl jsem najednou po rybářské náladě a rozhodl jsem to místo opustit. Vydal jsem se zpět. 

 Dorazil jsem k místu, kde seděl ten první místní dobrák, co se mi snažil namluvit, že je řeka otrávená. "Tak co, měl jsem pravdu, když jsem ti říkal, abys tam raději nechodil, že si nezachytáš? Že je tam dole otrava? On je tam totiž od rána jako první starý Vávra, zvaný Békala, nebo se mu taky tady říká Otrava. Chodí od jednoho rybáře k druhému a somruje od nich co se se dá. Otravuje tady už roky a jak jsem ti řekl, s tím se nedá bohužel nic jiného dělat, je to marný, a raději nechodit tam, kde je právě on. Já tě ale varoval..."

 Pochopil jsem. Že nejen na řece není otrava jako otrava.