"Pitomo jedna pitomá, jsi krásná"

Po skle stékají kapky podzimního deštíku. Děti skotačí v kalužích. Jen já tu sedím a počítám kapky.Vím to... Vím že jsem masová vražedkyně, vražedkyně která nikdy nezabila nikoho než sebe...Vzpomínám na doby Kdy jsem s tebou kradla hasičáky. Jak nás věšeli na nástěnku "Nezvaných". Jak rychle jsem běhala...Jo, běhala.. A pak se to stalo.. pak ta ta bouračka. Nepřišel...Nezvedal telefon, neodpovídal na maily a smsky.Opustil mě..Bál se? Bál se, Bál se jednonohé. Když mě posadili na vozík věděla jsem že už nic nikdy nebude jako dřív..."Slečno můžete přece uvažovat o protéze" Slyším ze všech stran...Ale copak to nechápete? Já nechci žádnou pitomou protézu já chci svou nohu! Chci běhat! Brát schody po dvou! Chci jeho! Chci žít!Žít svůj starý život, držet ho za zápěstí v rychlém útěku se stínem našich vylomenin...Chci vrátit čas, chci aby máma nevzala do ruky to víno. Tam se vše posralo!Jakube! Zavolej mi! Napiš! Přijdi!Kvůli tobě udělám všechno!Tvá existence mě držela nad vodou! Odpoutávala mě od každodenního strachu z matky se sklony k alkoholismu...Od komplexů, z mé výšky, z nedostatku krásy, vždycky jsi mi říkával " Pitomo jedna pitomá, jsi krásná!"Těmito slovy jsme si pomalovali pokoje a lavečky v parku, v obchodech jsme kupovaly kapry apouštěli je na svobodu!A večery končili nezávazným.. "Jdem se projít?" Šplhali jsme po stromech, koukaly na hvězdy , stanovali na zahradě, tajně kradli tvému tátovi griotku a zakládali mravenčí farmu a pak jsi říkával "Dobrou ovečko" Když jsi mě doprovodil domů. Už se přeze mě přenesla dnešní vlna zoufalství a nostalgie...Jakube...vrať se!