Poslední strážce brány (6): Ironie osudu

Stály na okraji srázu. Hrana srázu se táhla po celé délce, takže nebyl vidět ani její začátek ani konec. Dolů sráz pokračoval několik stovek metrů. Ideální místo pro sebevraha, skočit dolů znamenalo jistou smrt. Vál tu silný vítr, který opakovaně sílil a zase slábnul a na okraj útočil v silných poryvech.

„Tamhle!“ zakřičela Aranka do větru a prstem ukázala na protější stranu. Byl tam osamělý skalní sloup a na něm leželo hnízdo orla obrovského. Vanesa sledovala cíl Arančina prstu. Musela si dlaní zakrýt oči před sluncem.

„Vidíš tu žlutou věc? Před chvílí ještě volala mámu, ale teď už tam jen leží a nehýbe se.“

„Vidíííím!“ zavolala Vanesa, „snad je ještě naživu!“

„Dej na sebe pozor! Samička tu ještě není a mláďata jsou pěkně rozdováděná. Ještě štěstí, že si zatím jen hrála, jestli ale dostanou hlad …“

Ten vítr je pěkně nepříjemný, pomyslela si Vanesa.

„Tak já letííím!“ Roztáhla křídla a prudce se odrazila od hrany srázu. Poryvy větru s ní házely, a Vanesa obtížně hledala správný rytmus k dosažení stabilního letu.

Tohle je šílené, napadlo ji.

Vznášela se nad srázem a obloukem se přibližovala ke hnízdu. Čím blíže byla, tím víc rozeznávala rysy oné postavy. Viděla tělo holčičky, ve věku tak sedmi let. Měla blonďaté vlasy a na sobě žluté šatičky. Ležela v koutě hnízda, bez známek pohybu, pohozená v nepřirozené poloze, asi jako když dítě odhodí panenku do rohu.

Aranka se dívala na letící vílu ze svého místa nad srázem. V duchu ji tiše záviděla. Také by věděla jak dobře využít pár širokých křídel. Najednou si všimla, že od spodní části skalního sloupu se vznesl velký černý pták: Samička!

„Vaneso za tebou!“

Epizoda 6: Ironie osudu

Byla to vlastně jen taková náhoda. Nejprve došly na okraj srázu, kde zjistily, že tímto směrem cesta dál nevede. Vál tu čerstvý vítr a bylo příjemně. Aranka široce rozpažila, aby zachytila co nejvíce větru, který by jí osvěžil. Pak se nad jejich hlavami ozvalo zaskřehotání. Na dívky padl stín velikého ptáka. Obě si instinktivně zakryly hlavu pažemi, protože orel obrovský, jak se ten pták jmenoval, prolétl vskutku velice nízko. A tehdy si Aranka všimla, že nese něco ve svých pařátech. Bylo to žluté a mělo to lidské nohy a ruce. Pronásledovaly orla podél okraje, až zahlédly hnízdo.

Vanesa v tom silném větru neslyšela Arančino varování. Naštěstí se pták znovu ozval ostrým a vysokým hvízdáním a skřehotáním. Otočila se a otevřela ústa hrůzou. Spatřila, jak se k ní blíží obrovské orlí tělo s nataženými pařáty. Na poslední chvíli se jim vyhnula. Vznesla se výš, udělala ve vzduchu rychlý obrat. Dlaně si přiložila k ústům a silně foukla. Tím vyčarovala rázovou vlnu vzduchu, která odrazila samičku orla, takže se už nestačila obrátit k dalšímu útoku. Místo toho se roztočila a ve spirále padala k zemi.

„Skvělé!“ vyskočila Aranka radostně se zaťatou pěstí nad hlavou.

Vanesa se opět silně opřela do křídel a vystoupala na úroveň hnízda. Jenže zbavit se orla zvyklého na silné poryvy větru pouhým odražením nemůže být tak jednoduché. Pták se zjevil na protější straně sloupu a byl připraven znovu zaútočit. Tentokrát jej Vanesa nemohla odrazit, protože by tím smetla celé hnízdo i s mláďaty a s dívenkou. Natáhla paže před sebe dlaněmi otočenými dopředu a propletla prsty. Zavřela oči, vykřikla a z dlaní jí vyšlehl blesk, který zasáhl ptáka do křídla. Křeče, které vyvolává silný elektrický výboj a následná bolest způsobily, že samička orla opět ztratila výšku a padala k zemi. I tentokrát nepadala dlouho a o pár metrů níže opět nabrala vítr do křídel.

„Nechci ti ublížit! Jen mi dovol vzít si to dítě!“ volala Vanesa, třebaže ji muselo být jasné, že samička ji nemůže rozumět. Ta se znovu bleskově vracela a tentokrát se z prudkých pohybů křídel a pevně nataženého krku dopředu dalo vyčíst odhodlání nebezpečného a drzého vetřelce smést z oblohy definitivně. Vanesu tak prudký útok překvapil, až vykřikla leknutím. Pokusila se změnit směr a tím se vyhnout přímému útoku. To se jí podařilo jen částečně, protože byla sražena plácnutím orlova křídla. Ztratila rytmus ve svých křídlech a následně i výšku. Propadla se asi padesát metrů, než se jí podařilo pohyb srovnat a znovu získat potřebnou rovnováhu.

Aranka u srázu doslova nedýchala napětím.

Vanesa rychle vyletěla nad hnízdo a dostala se i nad samičku. Pak opět foukla a srazila ptáka k zemi. Snesla se za ním a sotva pták zbrzdil pád, udeřila jej znovu. Když byly pár metrů nad zemí, Vanesa ve vzduchu rozpažila, zabrzdila klesání a ukazováčkem na pravé ruce začala nad hlavou malovat neviditelná kola. Kolem skalnatého sloupu se utvořil vír, jakoby tvarem a rychlostí sledoval její ukazováček. Obrovský orel byl vírem stržen a ten jej unášel v nekonečných cyklech kolem dokola. To by mělo Vanese dopřát trochu času potřebného na záchranu té dívky. Vystoupala zpátky k hnízdu, popadla ji za ruce a pokusila se jí vzít do náruče. Mláďata byla odhodlána o svou hračku bojovat a vrhla se na vílu svými zobáky. Utržila tři pořádné a bolestivé štípance do paží…

… stejnou bolest v pažích pocítila i Aranka stojící na hraně srázu. Bylo to víc než sugesce, která se někdy objevuje, když člověk naplno prožívá utrpení toho druhého. Bolest byla silná, skoro jakoby ptáci kousali přímo Arančiny ruce. Překvapena tou bolestí si prohlížela své paže, ty však neměly na sobě ani škrábanec.

Teď už se víla vracela zpátky na pevninu. Dívenku držela oběma rukama přitisknutou k prsům a zdálo se, že k úspěšné záchraně jí nestojí nic v cestě. Aranka na ni z okraje radostně mávala. Vanesa překonala skoro polovinu vzdálenosti, když opět začala ztrácet výšku.

„Arankóó,“ volala naléhavě, „potřebuju sílu…“

„Cóóó? Jakou sílu…?“

„Energii, rychle, … nebo spadnu, … !“

„Co mám dělat?“ křičela zoufale Aranka.

„Dej sošce energii …“ dořekla Vanesa než zmizela pod okrajem.

Aranka popadla brašnu a překotně v ní začala hledat Vanesinu sošku a dýku. Konečně! Odhodila brašnu do trávy, sošku vzala do levé ruky a přiblížila k ní dýku. Znovu uslyšela zabzučení a zářivý blesk přeskočil mezi dýkou a soškou. Silně se ohřála, takže ji Aranka neudržela v rukou a upustila ji na zem.

Nějakou dobu se nic nedělo. Vítr při krátkém nárazu zahučel a zahvízdal. Aranka stála u okraje tak, jak se nejvíc odvážila, rozkročená a naprosto kamenná. S obavami sledovala okraj. Vlasy jí ve větru divoce vlály. Ta chvilka byla skoro nekonečná. Aranka ztrácela naději a bylo jí do pláče. Začala si vyčítat, že nebyla dost rychlá, že zbytečně zazmatkovala. Nestihla je zachránit před pádem do propasti.

Konečně se nad hranou srázu objevila bílá křídla a pod nimi v modrých šatech oděná víla nesoucí žluté klubko v náručí. Aranka se slzami v očích doslova vyskočila radostí.

Vanesa položila dívenku do trávy. Měla dlouhé blonďaté vlásky, buclaté tváře, byla oblečena ve žlutých šatičkách a na nohou měla bačkůrky téže barvy. Ale všechny věci na sobě byly rozklované od zobáků orlích mláďat. A nejen to, pravý bok šatů byl nasáklý krví, ošklivou ránu měla i na stehně, kde se rozvírala díra až na kost. Na rameni a na rukou měla mnoho šrámů a jedna bačkůrka neměla žlutou barvu ale červenou. Dívka pravděpodobně omdlela bolestí nebo ztrátou krve a už na první pohled bylo jasné, že bez okamžité pomoci léčitele nemá šanci dlouho přežít.

Aranka propadla zoufalství. Nechtěla si připustit, že posílala Vanesu do riskantní akce jen tak na zmar. Bylo jí líto holčiny, tak krutou smrt si nezaslouží.

„Co teď, jak jí pomoci?“ Otočila se na Vanesu, „prosím zachraň ji nějak nebo mi aspoň poraď!“

I Vanesa to těžce nesla, ačkoliv o těžkém poranění dívenky věděla už v okamžiku jejího vyzvedávání z hnízda. Přesto během letu doufala, že Aranka bude vědět, jak ji pomoci. V dobách, kdy Vanesa sloužila opravdovým strážcům, nemusela takové věci nikdy řešit. Když se objevil problém, na který nestačila, vždycky ho nějak vyřešili sami strážci. Ale Aranka není strážkyně, jen má jejich moc. Neví, co má dělat.

„Promiň, ale dali mi sílu ničit, ne léčit. Taky si někdy si říkám, že to bylo vůči mně kruté. Já bych přece neublížila kuřeti. Jsem hodná a krásná a …“

„Vaneso prosím!“

„Monika!“ luskla prsty Vanesa. „Probuď Moniku, má sílu přírody, dokáže vyléčit zranění.“

Aranka zase popadla brašnu a jala se v ní přehrabovat. Konečně v ruce držela plnoštíhlou vílu.

„Myslíš, že to půjde …?“

„Nevím. Pamatuju si, že každý strážce mohli mít nanejvýš jednu probuzenou sošku.“

Aranka se podívala úkosem na svou společnici. Napadlo ji, že by bylo dobré vědět, jak ji dostat zpátky do sošky. Ale pak její zrak padl na zraněnou dívku. Na tyhle věci bylo příliš málo času, musí to risknout. Co by se mohlo stát?

Soustředila na sošku plnoštíhlé víly a na dýku v druhé ruce.

Zzzoot!

Byl to jediný silnější zvuk po velice dlouhé době ticha. V rohu nevelkého sálu, jehož stěny byly z betonu, stál stůl a na něm podivný krystalický předmět na podstavci. Měl válcový tvar s hranatými otvory na vrchu. Vypadal jak stojánek na tužky a skutečně, několik tenkých a dlouhých krystalů ve tvaru tužky v něm bylo zasunuto. Poslední dobou některé z nich zářily jasným světlem a teprve dnes se objevil záblesk. Jeden jediný a slabý záblesk, který vyšlehl z krystalu a dopadl na stříbrozlatou sošku, jež stála hned vedle. Soška představovala starou ženu o holi.

Náhle sál už nebyl tak prázdný jako předtím. Vedle stolu se objevila osoba. Stará, shrbená, ve tváři vrásčitá, na hlavě šedivé rozcuchané vlasy. Pravou rukou se opírala o hůl zakončenou sedlinou, v níž byl zasazen krvavě červený kámen. Otevřela své jasně modré oči, rozhlédla se, prohlédla si ruce, pak celé tělo a nakonec i hůl. A pak se začala hrozivě smát.

„Konečně volná!“

Zzzoot!

Celé to kouzlo proběhlo v jednom okamžiku. Aranka si stačila všimnout jen obláčku světlého dýmu, který se rychle zformoval v postavu, potom obláček zasvětélkoval, ozvalo se „ploc!“ a další víla stála před ní. A stejně jako poprvé i teď hleděla na její záda. Měla tmavé rovné vlasy dlouhé až po lopatky (kde vystupovaly její křídla), oblečená byla v zelených jednodílných šatech, jejichž sukně sahala až ke kotníkům. Kvůli křídlům musela mít vzadu výstřih až do pasu. Na krku nosila zlatý řetízek, na kterém visel zlatý květ růže s blýskajícím se červeným kamínkem uprostřed.

Opravdu, měla postavu přesně takovou, jako její soška. Silnější. Masivní ramena, široké boky a velké břicho a velká ňadra. Až moc krve a mlíka, jak předtím prohlásila Vanesa.

„Úžasné,“ zvolala Vanesa, „tak ráda zase vidím svou dobrou kamarádku. Jak ses celou dobu měla, Mončo?“

„Taky tě ráda vidím Vaneso.“ špitla Monika a pousmála se.

„Ještě pár známých a dáme dohromady starou partu.“

„Na to není čas,“ zakřičela naléhavě Aranka, „rychle, tady, sem, … nebo umře.“ Zatáhla udivenou Moniku za ruku a přivedla ji před umírající děvče.

„Má pravdu,“ ozvala se Vanesa nevzrušeně, „pokecáme potom, dokážeš ji uzdravit?“

Monika pomalu poklekla k dívence a bylo vidět, že její stav ji nepřidal na klidu. Ve tváři se ji objevil smutek a soucit. Možná až přehnaně citlivě vnímala její bolestivé rány a málem to obrečela.

„Chudinka, kdo jí to udělal?“

„Nemyslím, že na tom sejde,“ odvětila Vanesa dívajíc se přitom na oblohu. Proč musí být vždycky tak sentimentální, pomyslela si.

„Má těžká zranění, nevím, jestli to zvládnu.“

„Zvládneš!“ řekla důrazně Vanesa a položila ji ruku na rameno.

Aranka napjatě sledovala, jak víla flory a fauny opatrně přejíždí dlaněmi nad zakrvácenými ránami, jak nažloutlé světlo prosvítající víle mezi prsty dlaně blahodárně působí na místa, která svými paprsky zasáhne. Rány se hojily úžasnou rychlostí a zanedlouho po nich nezbyla ani jizvička. Pouze na povrchu kůže nebo oděvu zůstávala zaschlá krev. Monika takhle napravila všechna zranění včetně toho nejmenšího škrábnutí a zbývalo dívku už jen probudit.

„Ne,“ řekla Aranka, „nech ji spát, potřebuje odpočívat. Vanesa ji ponese v náručí.“

„Ale kam ji chceš nést? Vždyť nevíme, odkud se tady vzala?“

„Víme směr, odkud ten orel přiletěl. Vyleť nad stromy a rozhlédni se.“

Vanesa se zamračila, něco nesrozumitelného zabručela, zamávala křídly a vznesla se. Aranka ji sledovala ze země.

„Vidím farmu!“ volala Vanesa, „je to kousek, pár minut letu.“

„… a po zemi?“ ptala se nahlas Aranka.

Vanesa slétla na zem. Přistávala za rychlého a prudkého mávání křídel, podobně jako přistávají holuby. Aranka si musela zakrýt oči před rozvířeným prachem.

„Jsou tam skály, které musíte slézt, takže asi tak hodinu, proč? Říkala jsi, že ji tam mám odnést“

„Dojdeme tam společně pěšky,“ rozhodla Aranka.

„Neponesu ji celou hodinu!“ protestovala Vanesa a zkřížila ruce na prsou. „A už vůbec s ní odmítám slézat skály, když můžu letět!“

Aranka si všimla, že Monika stále klečí u dívky a vypadá velice vyčerpaně. Byla bledá a měla zavřené oči, možná na okamžik usnula. Pak jí to došlo. Vzala do ruky její sošku a dýku, aby k ní vyslala další dávku energie.

Zzoot!

Kdesi na místě daleko od skalnatého srázu opět přeskočil záblesk mezi krystalem a soškou. Stařena se narovnala, vlasy ji lehce ztmavly a některé hrubé vrásky jí zmizely z tváře. Cítila, jak do jejího těla proniká víc síly. Ještě několik takových záblesků a opět bude silná jako dřív.

„Nádhera,“ libovala si, „Jak jsem předpokládala, strážci se vrátili …“

Sáhla do dřevěné krabice stojící nedaleko krystalu a vytáhla z ní další sošku. Byl to muž, měl dlouhé rovné vlasy a mladickou tvář. Stál na podstavci nakročen, ruce v bok a na zádech mu visel meč, jehož rukojeť přesahovala pravé rameno.

„Je načase probudit své přátele,“ řekla ta stařena a postavila tu sošku ke krystalu vedle své. Doufala, že nebude muset dlouho čekat.

Vanesa vzlétla a v náručí nesla to spící dítě. Aranka nakonec vyhověla jejímu přání. Až dolétne na farmu, podívá se po rodičích dívenky, poptá se, zjistí víc informací a počká tam na ně. Aranka tak měla víc času vyzpovídat Moniku a tím jí více poznat. Samozřejmě, že se nevyhnula obvyklým otázkám o získání moci strážců, takže nakonec musela Monice vyprávět celý svůj příběh s bránou, se strojem, o tom jak utíkala ze zajetí a co všechno při tom prožila. Monika jí doslova visela na rtech a prožívala každý příjemný i nepříjemný okamžik s ní. V tomhle se lišila od Vanesy, která kolikrát vzbuzovala dojem, že necítí zhola nic. Snad to byla jen náhoda, že obě víly byly skoro dokonalé protiklady. Rychlá, štíhlá, krásná, ale sobecká, necitlivá a extrovertní osobnost Vanesy a proti ní pomalejší, plnošťíhlá, krásou neoplývající, avšak citlivá, nesobecká a introvertní Monika.

I ona byla překvapena, kolik času uběhlo od jejího posledního probuzení. I ona se vyptávala na svého původního majitele a mnohem víc prožívala jeho definitivní ztrátu. Jmenoval se Daniel a Monika ho měla velice ráda, ačkoliv by se dalo obtížně hovořit o lásce mezi soškou, která mohla žít téměř věčně, a smrtelníkem.

„A jaký byl tvůj život předtím, než si byla uvězněna v sošce? Pamatuješ si na to?“ vyzvídala Aranka

„Ani nevím. Vlastně nemám nejmenší tušení, kdy jsem byla zakleta do sošky. Je to zvláštní, ale prostě si nevzpomenu. Zkus si třeba vzpomenout na svoje narození. Taky si nevzpomeneš, a tohle je stejné“

„A předtím?“

„To je podobné, myslím, že žádná soška si na nic takového nevzpomene. A já, vzpomínám si, že jsem neustále řešila svou postavu. Byla jsem posedlá všelijakými dietami. Nic nefungovalo. To se ti pak zdá, že stačí, když se podíváš na jídlo a už tloustneš. A ostatní se mi smáli.“

„To asi nebylo příjemné.“

„Nebylo,“ souhlasila tiše Monika, „ale je pravda, že jsem často lhala sama sobě. Držela jsem diety, nejedla jsem od rána do večera a pak jsem dostala hlad. Víš, co se říká? Říká se, že jsou lidi, kteří jedí, aby žili, no a pak jsou lidi, kteří žijí, aby jedli. A v těchto chvílích mi připadalo, že patřím do té druhé skupiny. A když mi bylo přes dvacet-pět, byla jsem fakt obrovská a musela jsem s tím něco dělat, protože by to odneslo mé zdraví. Jednou jsem si tajně přála, že bych chtěla být hubenější a lehčí a abych už nemusela nikdy řešit jídlo. Abych mohla sníst, co chci, a neprojevilo se to nijak na mé postavě.“

Opět v tom bylo nějaké tajné přání, pomyslela si Aranka. To přání, které je nějakým způsobem spojeno s tím, proč se stala vílou zakletou do sošky.

„Co jsem chtěla, to mám. Něco málo jsem shodila a můžu jíst, co chci a nepřiberu. Ale taky už nemohu víc zhubnout. Udělali ze mě vílu s křídly, která je ovšem tak těžká, že se nevznese. Ale když s nimi pořádně zamávám, tak se mohu cítit lehčí. Není to ironie?“

A na důkaz svých slov zatnula zuby, sevřela oční víčka, zaťala ruce v pěst a začala usilovně mávat křídly. Ale ač se snažila sebevíc, podařilo se jí maximálně stoupnout si na špičky a posléze se trochu vznést takže nakonec jenom ráchala nohy v trávě. A to všechno za velkého úsilí, které nemohla dlouho vydržet.

„Přestaň prosím, pochopila jsem to,“ zarazila ji Aranka, protože si uvědomila, že Monika se tím unaví a její soška přijde o energii.

„Třeba to nějaký smysl má, ale pořád jsi nepřišla na to jaký,“ dodala posléze.

„Možná.“

Na několika místech musely slézat skálu, což pro Moniku při její neohrabanosti bylo obtížné a zdrželo je to. I tak to naštěstí nebyla hodina. Náhle les skončil a dál se rozkládalo pole, v tuto roční dobu už pouhé strniště, a za tím polem byl vidět stavení. A tam Aranka uviděla i Vanesu a nějakou ženu, která držela onu zachráněnou holčinu. Obě mávaly na ni.

Oddychla si. Takže to dobře dopadlo.

„Aranko, Moniko, tak ráda vás zase vidím,“ zavolala ta žena.

Aranka se zarazila, málem se zastavila. Přemýšlela, jestli tu ženu někdy viděla, nebo jestli se jedná o nějaký vtip.

„Čekám tu na vás skoro osm let, …“

Příště: Branou do minulosti