Radost ze života

Povětšinou se člověk psaním vyznává ze svých tužeb, přání, trápení a snů, ale dnes chci napsat jen pár řádků o tom, co mě dnes pobavilo, že jsem hned poté měl lepší náladu. Možná se to někomu bude zdát nezajímavé, ale každý je z jiného těsta a berou ho jiné věci.

Tak. Dneska jsem si to šel ke koni na Václavák, kde na mě čekala napružená slečna, jelikož jsem se ji nějak oproti domluvě neozval, či tak nějak, to nebudu rozmazávat, ale tušil jsem, že bude tak trochu od rány, což by nemuselo někomu být dvakrát příjemné, ale nejsem žádný utřihuba, který by pro trochu zamračných slečniných pohledů utíkal se schovat, ba naopak razím zásadu, že se v takových situacích nenechám vytočit a vše vyřeším v klidu a bez emocí, ty se můžou vždy jednou za čas nechat vypustit kupř. v hostinci, na balkóně si zakřičet nebo si kopnout do zdi, či podobně. K věci tedy, jdu si tedy Opletalkou ke sv. Václavu a tu proti mně, jak už to odpoledne ve městě bývá, jdou dva muži, bylo už šero, takže jsem je ani moc neviděl, vlastě mi byli uplně ukradení. Ale co mě potěšilo byl dialog, resp. monolog, který jsem zaslechl, když mě míjeli. Totiž ten jeden pán se díval k zemi a konstatoval, přičemž plynule šel dál bez jakéhokoliv zastavení:„ Hale podívej, já mám oboje dvoje tkaničky rozvázaný! “ No nevím, jak vás, ale mne takováhle flegamtičnost uplně dostala, ža mi hned bylo do smíchu. Nu tak jsem nicméně šel dál, možná jsem se matně po onom pánu ještě podíval, ale to už jsem vcházel na náměstí, kde hned za rohem domu, kde v přízemí je nějaký módní butik, do kterého bych v životě nevstoupil už jen kvůli tomu, že nesnáším zaprvé takovéhle podniky a zadruhé nemám rád takové obchody, kde pro samý duc duc kravál, který má být asi hudbou, není slyšet vlastního slova. Nemám nic proti muzice, ale tzv. výtahovou hudbu vyloženě nenávidím. Ale k věci, prostě akorát před tím obchodem, kolem kterého se davil dav lidí z václavského Václaváku jsem opět zaregistroval někoho, kdo mi ještě vylepšil náladu. Byly tam totiž asi tři ženy tak kolem třiceti a jedna právě ostatním říkala:„ No já se tady ještě podívám do obchodu, já mám červený kalhoty a nemám co k nim! “ Opět perfektní, alespoň pro mne, takovéhle věci miluji, to je jako kdyby to bylo z Polačkových povídek, kde se vyskytuje termín - řídit si sukni. Dvě takovéhle malé historky mě tolik potěšily, že když už jsem se blížil k mé nasupené slečně, tak jsem se z dáli na ni usmíval, i když mě neviděla, potajmu jsem se k ní přiblížil zezadu a ačkoli mi vyloženě dávala v následujících chvílích najevo mou nedochvilnost, myslím, že má dobrá nálada brzy rozdmýchala obvyklou pohodu dvou lidí, co jsou na sebe zvyklí.