.v noci jsem měl sen.

V noci jsem měl sen. Letěl jsem od kostela křížovou alejí až dolů, do vesnice. Těsně nad stromy, v létacím  obleku. Vyhýbal se drátům elektrického vedení. Ty v mých létacích snech nikdy nechybí.

Probudil jsem se, bylo mi lehce. Zmizelo to. Jako by mi sen chtěl odlehčit.

Na posledních letech leží kameny. Není nic těžšího než být sám. A nic lehčího. Neustálý útěk od lidí a příběh k nim.

Půl sedmé

Svět je difúzní: za oknem je šedo a snaží se vecpat do bytu. To nedopustím.

Sen ve mně něco změnil. Nedovedu identifikovat, co. Jen: je mi lehce. Jak to bylo?

Procházím se pod svatokopeckým kostelem. To místo dobře znám. Dva mladí lidé se střídavě rozbíhají dolů. Po několika metrech se vznesou a v letu kopírují alej. Mladík a dívka. Nelítají spolu, nejspíš se neznají. Přemýšlím, jak vzlétnout: můj vynález s hyperventilací nefunguje. Najednou zjišťuji, že mám na sobě oblek s blánami mezi tělem a rukama. Rozbíhám se, roztahuji ruce a letím. Vím o elektrickém vedení: musím být nad ním nebo ho podletět. Alej sletím několikrát. Letět do kopce nelze, jezdím autobusem.

Gestaltistický pohled by se asi zaměřil na moment nejvíce nabitý emocemi: zjištění, že jsem k letu vybaven. Moment, kdy si překvapeně všimnu, že jsem k letu vybaven.

Sen o svobodě. Klíč mám u sebe: jen si ho uvědomit.

11 hodin

Jedině člověk má možnost volby: zabít se.

Na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny nechala náměstkyně odstranit všechny ostré předměty. Informační letáky na nástěnkách jsou nyní připevněny izolepou či pomocí sešívačky.

Mladík v akutní psychóze rozmlátil židlí okno a střepy pak metal po personálu. Nainstalovali tu bezpečnostní skla.

Kožené pásky od kalhot se odevzdávají při příjmu. Polykání léků se přísně kontroluje. Moc možností nezbývá: polknout lžíci, zubní kartáček. Oběsit se na vlastním oblečení. Nikomu se to doposud nepodařilo.

Jeden z cílů psychiatrické péče: vrátit lidi do života se sníženým rizikem sebezabití.  

14 hodin

Lehkost se mě drží podezřele dlouho. Venku vysvitlo slunce. Keře tiše ševelí. Jak před vraždou.

Pouštím si zvukovou nahrávku Neila Armstronga. Podle přepisu pásky říká: "That's one small step for man, one giant leap for mankind." Slova giant leap nejsou srozumitelná. Mohl říct klidně giant leak.

Pokud řekl, co píše NASA, nepochybně se mýlil. Zlepšila se snad vkročením na Měsíc pozice člověka na Zemi? Není to spíše tak, že po Neilovi pozbyl Měsíc tajemna? Hledíme na něj s vědomím, že tam jsme byli. Bez východiska.

Večer

Po práci jsem na terapii řekl svůj sen. Terapeuta zaujal. Navrhl mi, abych se na sebe zkusil podívat z výšky: jak stojím pod kostelem, přecházím sem a tam a přemýšlím, jak vzlétnout. Trefil do černého.

Dostáváme se hlouběji. Vše do sebe zapadá. Stahuji svoje projekce zpátky do sebe. Zrcadlová koule, z které postupně vypadávají sklíčka.

21 hodin

Jiří se v sobotu vrátil k mému deníku. "Musí se ten tvůj hrdina zabít?" zeptal se.

"Musí," řekl jsem. "Není vyhnutí."

Měním názor: pokud bude terapie pokračovat jako doposud, nezemře. Nechám ho zmizet.