JÁ TĚ VIDÍM!

Pachatele mi přivedli už před pár hodinami. Nedopustil se žádného závažného činu a nezpůsobil jím ani velkou škodu. Ale i „malé“ věci se musí vyšetřit, řádně zadokumentovat, a postoupit státnímu zástupci. A ten očekává, že svou práci odvedeme dobře. Tím spíš u takové banality, jakou je vloupání do rekreační chaty někde v lese. Složité a náročné vyšetřování se předpokládá u závažných trestných činů. Stejně tak jako „neústupnost“ pachatele. V jakési přímé úměře… čím závažnější skutek, tím víc pachatel zapírá. Tenhle zapíral jako masový vrah. Po třech hodinách výslechu jsem z něj dostala jen to, že máma je Mária, a že má hlad.
     U výslechu seděl i mladý policista. Vzhledem k tomu, že mu ještě osychal inkoust na služebním průkazu, dostala jsem ho „k ruce“. Velitel ho pověřil úkolem hlídat pachatele a současně poslouchat, aby se něčemu přiučil. Téměř každý novic se ale domnívá, že náslechem u služebně staršího kolegy se nic nenaučí, takže stejně neposlouchá. Kdyby se pachatel zachoval nestandardně, zareaguje buď nepřiměřeně nebo vůbec. Pro služebně staršího je tedy takový nováček břemeno navíc. A čím sebevědomější, tím je to břemeno těžší. Tenhle měl sebevědomí víc než já po deseti letech služby. Jeho nepokrytě otrávený výraz mi práci zrovna neulehčoval.
     Navíc se blížilo poledne. Měla jsem oběd smluvený s technikem, a pramalou chuť si ho nechat ujít. Technik byl můj kamarád, a moc možností společně poobědvat jsme nemívali. Usoudila jsem, že musí i on přispět svou troškou do mlýna, protože jinak bude obědvat sám. Zvedla jsem tedy telefon a velmi oficiálně ho požádala, aby přišel do mé kanceláře.
„Co máš?“ nakoukl za chvíli do dveří.
„Prosím tě, mohl bys narychlo udělat tady pánovy boty? Myslím, že tam byly vykopnuté dveře, a nějakou stopu jsi z nich sejmul.“
„Ale jó,“ prohlásil otráveně a pachatele vyzval, aby se vyzul.
„Udělám ti kontrolní otisky, a pošlu to na trasologii k porovnání. Teď ti dám jen předběžné vyjádření, stačí?“ zeptal se mě, popadl boty a vyrazil ke dveřím, které za sebou zabouchl, aby je vzápětí znovu otevřel.
„Já tě vidím!“ houkl na mě lehce výhružně.
„Já tebe taky,“ odsekla jsem a pokračovala v otázkách, které jsem už zopakovala za ty tři hodiny několikrát. Za patnáct minut zazvonil telefon.
„Slyším!“ zařvala jsem do něj, a chvíli poslouchala.
„Jo, takhle předběžně mi to stačí. Díky. Ozvu se ti hned, jak to tu dodělám,“ ukončila jsem hovor a obrátila se na pachatele.
„Myslím, že je vám to jasné. Tak už to nebudeme protahovat, co vy na to? Nejste tu poprvé, tak víte, že přiznání je polehčující okolnost, že?“
Neprotahovali jsme. Ke skutku se viník doznal, popsal způsob provedení, vyjmenoval odcizené věci. Protokolovala jsem rychle, a těšila se na oběd. Pachatele jsem po provedení výslechu propustila, a mladému přihlížejícímu nováčkovi jsem zavelela k odchodu přesně ve chvíli, kdy přišel technik.
„Můžete mi říct, proč jste se tady s ním tři hodiny tak párala, když jste mohla ty boty udělat rovnou? To já bych se s ním teda tak nemazal,“ zhodnotil mé snažení náš nováček.
„Protože měla prd, a ne boty. Pojď s náma na oběd, já ti to vysvětlím,“ odpověděl mu technik za mě.
A pak mu u guláše vysvětloval, že když nic nemáme, tak zariskujeme. Ne vždycky, protože u každého pachatele to nejde. Trošku si ho musíme napřed při výslechu „ohmatat“, odhadnout, jestli má smysl to zkoušet.
„Takže vy jste žádnou trasologickou stopu neměli?“ zeptal se.
„A kde bysme ji tak asi vzali, ty chytrej?! Copak se z takovejch dveří dá něco sejmout? A i kdyby… z těch jeho botiček, s naprosto hladkou podrážkou, bych nikdy kontrolní otisk, použitelnej k individuální identifikaci, nesejmul. Maximálně velikost bot bych snad ztotožnil. A to je, kamaráde, pro soud hodně málo,“ odpověděl technik, a zakousl se s chutí do čerstvého chleba. Dál jsme jedli mlčky, jen náš „mladej“ spíš zadumaně přežvykoval, aniž by příliš věděl, co vlastně jí.
„A můžu se ještě na něco zeptat?“ osmělil se, když objednal jakési nealkoholické pivo, protože normální jsme si ještě dát nemohli.
„Kliďánko, co vím, to ti povím,“ odpověděl technik, a s lehkým odporem si přihnul. Tohle „nepivo“ neměl rád, ale zapíjet guláš růžovou limonádou mu připadalo hodně pitomé.
„Co mělo znamenat to vaše Já tě vidím?“
„No, to máš jednoduchý. Tenhle fígl je starej jako vyšetřování samo. A nejspíš ho už mockrát v odbornejch knihách popsali nějaký chytrý hlavy. Ale tady kolegyně tu podstatu jednou vysvětlila tak skvěle, že se to „úsloví“ mezi náma uchytilo. Že to je tak, jako to bylo s jejíma děckama, když byly ještě špunti. Taky jim pořád nemohla stát za zadnicí. Ale brzo zjistila, že když na ně nevidí, a jsou podezřele dlouho potichu, tak skoro jistě něco nekalého provádějí. Pak už je ani nehledala a nezjišťovala. Stačilo výhružně zavolat „Já tě vidím!“ Děcka časem nabyly dojem, že ona vidí až za roh a ví všechno. Takže nemá smysl zapírat. A ten princip je vlastně stejnej. Pachatel musí nabýt dojem, že všechno víme, a proto je zbytečný s náma hrát zdlouhavý hry,“ odpověděl mu technik, rychle jsme dopili, a vydali se za svým. Protože vykradená chata v lese nebyla ten den to jediné, co by nás trápilo.   

      Uplynula spousta let, a já už nesloužila. Zato jsem dlouho byla milenkou ženatého pána. Milenkou vděčnou za společné chvíle, ničeho nežádající. Když se jeho manželství rozklížilo do rozvodu, všichni v našem okolí očekávali, že svůj utajený milenecký vztah změníme ve veřejný. Jen já jsem cítila, že si můj milý s nově nabytou svobodou vlastně vůbec neví rady. Jeho ješitnosti silně lahodil pocit, že se stal žádanou komoditou. Hodně inteligentní a poměrně pohledný mužský, se slušným příjmem i šikovnýma rukama v domácnosti, snášející na rodinné hnízdo. Která by ho nechtěla? A tak vyhlásil jakýsi konkurs, jehož jsem se stala účastnicí bez přihlášky. Ale také bez velkých nadějí na úspěch. Protože čím po několika letech oslníte? Stabilitou vztahu? Jistotou, že si máte stále o čem povídat? Že vaše názory jsou v mnohém totožné, ale současně natolik svébytné, že toho druhého stále oslovují a přinášejí mu nové pohledy? To je příliš málo pro někoho, kdo čeká pád nebes. Tak mě ani moc nepřekvapilo, když jsem ho zahlédla, jak vyprovází na autobus jinou ženu. Za pár dnů přišel v běžném termínu na naši obvyklou schůzku, a já jsem chvíli čekala. Snad na doznání. Nekonalo se, a tak jsem spustila monolog. Co všechno vím. Lhala jsem, jako když tiskne. Nevěděla jsem nic, jen odhadovala. Ale stačilo to.
V okamžiku se mi zbortil svět. To se stává, když člověk miluje. I přes vážnost té chvíle mi to ale zacukalo koutky úst. Byla jsem totiž v obrovském pokušení říct: „Já tě vidím!“