Černý jelínek

Vyhrnul si límec více ke krku a proplétal se svižně starým městem. Měl rád obrysy domů, které zdobily krátké uličky. Hlavně si liboval ve všeobjímající tmě. Byla výhodná, daly se do ní skrýt černější myšlenky, než byla ona sama. Silueta vrhaná na dlažební kostky zabírala polovinu chodníku. Jeho mohutná postava vzrostla do Goyovských rozměrů, byl jak přízrak vstupující do lidských životů. Uchechtl se té představě a prošel okolo Ghelova mlýna. 

Něco ho vyrušilo z přemítání nad rodícím se plánem. Tupý zvuk předmětu padajícího na dlažbu upoutal jeho pozornost. Nevěděl co to je, pouze stín, který se mihl před jeho očima a ten zvuk. Mírně ho zamrazilo v zátylku. Pootočil hlavu, zadíval se na místo, které ozařoval pruh světla z nedaleké lampy. Pár kroků od něj ležela mrtvá vrána. "Je docela tlusťoučká, na polívku dobrá" pomyslel si. Sklonil se k ní, ale pohyb nedokončil. Zase ten zvuk. 

A z nebe začali padat mrtví ptáci. Jeden, dva ,deset, třicet mrtvých ptáků. 

Měl strach, velký, panický, ten, co svazuje nohy. Ze samé úzkosti se dal do smíchu. Bylo to nelogické, ale osvobozující. Vypadal jako ďábel uprostřed apokalypsy. Dávalo mu to novou sílu. Nevěděl proč ptáci padali, nevěděl co se děje, ale cítil se vyvolený. Odhodlaný ke všemu. Dnešní noc se otevřela zlu. 

Rozrazil dveře přízemního domu a vstoupil do hostince. S pokřiveným úšklebkem objednal korbel vína. Hospodskou chytil za zápěstí a přimáčkl ji prudce na sebe. To aby poznala, jak vypadá pořádné, vzrušené mužství. Bránila se, škrábala, křičela. Bylo mu to jedno. Dělá to každá, no a pak se jí to líbí, když do ní vtrhne, vyplení ji jako švédská jízda. Roztrhl živůtek na halence a mlsnými rty trhal bradavky jako zralé borůvky. Smál se u toho, polykal víno s jejími slzami. Užíval si tělesné slasti, moci, všeho, co mu noc mrtvých vran nabídla. 

Marie Anna, tak se žena jmenovala, křikem přivolala svého muže. Josef Hoffmann, krčmář a majitel hospody se vrhl na neznámého. Možná ten den Bůh spal, nebo si vyměnil s Ďáblem místo, protože mladému muži nedal jedinou šanci. Obrovský chlap, ve kterém zloba kvetla jako leknín na jezeře, dobře mířenou ranou zasáhl mladíka. Byl rozlícený, posilněný vínem i vztekem. Sekerou zabil nejdříve Annu, vrátil se dokonat dílo na krčmáři a neušetřil ani devítiměsíční dcerku. 

Jan Masson léta páně 1815 spáchal trojnásobnou vraždu. Když ho policie zatýkala, lidé z přihlížejícího davu tvrdili, že měl na krku vraní pírka a v očích ďábelský lesk. Než byl popraven, pokusil se několikrát uprchnout z cely, zosnoval vzpouru. Všem byl nebezpečný. 

 Popravčí mistr Vincent Nessl vykonal rozsudek oběšením léta páně 1816. Legenda tvrdí, že mrtvé tělo se záhadně ztratilo a toho dne začaly z nebe padat mrtvé vrány. 

To je historie pražského domu U Černého jelínka čp. 135. Jedná se o barokní a později klasicistně opravenou stavbu. Dům stojí v řadě rázovitých domů v ulici Pod Bruskou, vedoucí z Malé strany k Písecké bráně, Praha 1. Starousedlíci uličku nazývají po svém, Myší díra. Možná netuší, že jejich předkové hostinec nepojmenovali jinak, než hospoda U mrtvé vrány. 

Každý staropražský dům si žije svým životem. I když je z kamene, má svou historii, povídku, legendu, radost, smutek, lásku. 

Příště se zajdu podívat do Zlaté uličky, vyslechnu co si domy mezi sebou povídají a budu tiše doufat, že zase nezačnou padat z oblohy mrtví ptáci.