TAKHLE JE TO ASI NAKONEC V POŘÁDKU

Mé myšlenky začínají často slovy: ,,Já jsem..., já mám...,já chci..., já nechci...“

Jsem snad kvůli tomu sobec?

Myslím, že ne. Jsou to mé myšlenky a jsou pečlivě schované uvnitř. Nikdo na ně nemůže.

Ven se každá z nich dostane v úplně jiné podobě.

Jen tak pro sebe si přemítám v hlavě:

,,Já jsem tak strašně unavená, mám za sebou náročný den , nechci už dnes nikoho vidět a s nikým komunikovat. A úplně nejvíc si přeji, aby po mě už dnes nikdo nic nechtěl.“

Vzápětí slyším svůj hlas, který se úplně vymknul mé kontrole:

,,Ahoj, tak už jsem doma, dnes to v práci docela ušlo, byla i sranda, a jak ses měl Ty?“

A někde z koutku mého nitra se k tomu ještě vyklube na povrch věta:

,, Chceš něco k večeři? Můžu Ti ohřát to či ono, nebo jen chléb s něčím, jak chceš, vyber si.“

Ve skutečnosti jsem tak strašně moc unavená, že už ani nedokážu sama objektivně posoudit, zda toto mé chování znamená pouze obyčejnou, lidskou, přátelskou, vstřícnou snahu vyhovět manželovi, a nebo se už jedná o jedno malé či velké pokrytectví.

Kde je ta hranice?

Podle mého je to přesně ten zlom, kde končí v mé unavené duši klid a apatie, a naopak se začíná nepatrně přimíchávat hněv.

Ten se však zase jen zavře do mých myšlenek a pečlivě uschová:

,,Proč si to sakra nemůže ohřát sám a proč na mě pořád mluví? Copak nevidí, jak jsem strhaná a unavená?“

A mlčky, odevzdaně a apaticky ohřívám jídlo, připravuji talíř a příbor, kývám na manželovo vyprávění z celého dne, servíruji na stůl a přeji dobrou chuť...........