Sněženky

     \"Hele, kytka!\" řekl jsem si pro sebe, když jsem při pohledu z okna uviděl mezi ostrůvky sněhu, z urousané trávy, nesměle vykukovat bílý kvítek. \"Tak, jaro už klepe na dveře. Jak se říká,\" pomyslel jsem si.

       Být tu Alena, asi bych pro ni pár sněženek utrhl. Měla by určitě radost. Jenže Alena tu už nějakou dobu není.

      Ač jsem se tomu bránil, před očima se mi znovu začaly promítat nedávno prožité události………...

Chodili jsme spolu skoro rok. Téměř od složení maturity. Ona bydlela i studovala v Praze, já tam dojížděl několik málo kilometrů z jedné vedlejší obce. Žila už několik let sama. Rodiče jí zemřeli při autohavárii.

      Po ukončení školy nebylo lehké, ani pro jednoho z nás, sehnat místo. Ale na druhou stranu nám to poskytlo spoustu volného času, abychom mohli být spolu. Na \"pracáku\" jsme se také poprvé uviděli. Alenu nebylo možné přehlédnout. Dlouhovlasá blondýna, navíc s fantastickou postavou, přitahovala zraky veškeré mužské populace všude, kam vstoupila. Ještě dlouho po našem seznámení jsem se v duchu divil, čím jsem ji zaujal já. Nejsem žádný šereda, ale také ne filmový krasavec. Prostě úplně normální kluk. Když jsem tu otázku nadhodil před Alenou poprvé, zasmála se a odpověděla: \"Už moje babička říkávala, že mužský, který je jen o trochu hezčí než čert, je krasavec. A u chlapa má prý ženská hledat jiné hodnoty. Ne pěkný vzhled.  Jaké, to ti zatím neprozradím. Čas ukáže, nakolik je splňuješ!\"

     Hodil jsem tedy problém vlastní přitažlivosti za hlavu a nechal událostem volný průběh.

Nadcházející teplé letní dny byly ideální pro výlety na motorce, kterou jsem za maturitní vysvědčení dostal od rodičů. Jezdívali jsme na koupaliště, prohlídky památek i na diskotéky nebo jen tak, do přírody. Vzpomínám si na ty šťastné chvíle, kdy se Alenina  hříva rozprostírala na zeleném koberci trávy a já přišel s náručí lučních květin a pokoušel se je neuměle vplétat do té zlaté záplavy. Pak mě zpravidla se smíchem objala a uvěznila opálenými pažemi, obrátila pod sebe a na obličej se mi snášely květy……

     První půlrok našeho vztahu nezkalil ani nejmenší mráček. Zkrátka téměř knižní ideální známost.

 Pak však Alena, díky svému vzhledu, dostala nabídku od jedné reklamní agentury. Zářila štěstím, když mi tu novinu sdělovala. Já byl ale v rozpacích. V duchu jsem si představoval řadu fotoreportérských vlčáků, kteří ji svlékají nejdříve očima a pak i skutečně.

     Když uviděla můj výraz, zasmála se a řekla: \"Neboj, ty blázínku! To není žádné porno! Ani akty. Budu přece fotit reklamu na domácí spotřebiče! Ale je to přece jen nějaký začátek. Třeba si mě všimne někdo z modelingu. Kdoví?\"

      \"Jo. Nebo z Lea, eventuelně z Extáze!\" zabrblal jsem polohlasně.

Slyšela mě a zamračila se. \"Jdi, ty žárlivče! Snad už mě znáš natolik, že víš, že bych se k něčemu takovému nepropůjčila! Nebo mi nevěříš?\" zeptala se takovým tónem, že jsem raději už mlčel.

      Uvědomil jsem si vlastní chybu, ale mráček na nebi našeho vztahu tu už byl.

Alena pak byla několik dnů zaneprázdněna focením reklamy. Když se znovu objevila, svítila jí celá tvář jako sluníčko. Dostala několik dalších nabídek, dokonce  se snad naskýtala možnost pracovat i v zahraničí. Seděli jsme u nás v obýváku a ona nadšeně vykládala o prožitých událostech a lidech, které poznala. Já ale poslouchal jen tak, na půl ucha.

      Přál jsem jí úspěch, to ano. I když sám jsem ještě pořád žádné místo neměl, ovšem zákeřně ve mně hlodal červík nedůvěry. Zdálo se mi, jako bych ji trochu ztrácel.

      Navenek jsem nedal nic znát, ale asi něco vycítila, ženské mají na takové věci zvláštní instinkt, protože se zeptala: \"Ty z toho zrovna velkou radost nemáš, viď?\"

      \"Já nevím, Alčo! Já skutečně nevím,\" odpověděl jsem po pravdě.

Zvedla se: \"Víš co? Přijeď za mnou, až si to trochu srovnáš v hlavě! Ale řeknu ti rovnou, bezdůvodná žárlivost nepatří k těm vlastnostem, který by můj kluk měl mít!\"

      A odešla na autobus. Ani jsem se neodvážil jí nabídnout, že ji domů odvezu.

Přebíral jsem si to pak v hlavě celý večer. Dodnes vlastně nevím, čeho jsem se bál víc. Jestli toho, že podlehne svodům peněz a začne fotit nějaké porno? Nebo, že se dá zlákat na fiktivní práci v zahraničí a skončí někde v nevěstinci? Či jenom toho, že ji sbalí nějaký úspěšný reklamní podnikatel?

      Tyhle a ještě další myšlenky mi prolétávaly hlavou a přes dávná moudrá rčení jsem ráno nebyl moudřejší. Tak uběhlo několik dnů, než přišel ten rozhodující.

      Chystal jsem se na obvyklou návštěvu pracáku, když mě něco osvítilo a já si řekl: \"Co blbneš? Nemáš žádný důvod té holce nevěřit! Zatím ti k tomu nedala nejmenší záminku. Ber tedy situaci, jaká je! Třeba se to všechno může v budoucnu změnit, ale nyní se k tobě Alena chová férově, tak se tak chovej i ty a ne jako žárlivý idiot!\"

      Nastartoval jsem motorku a vyrazil směrem na Prahu s tím, že jakmile to vyřídím na úřadě, zajedu hned za Alenou a pokud bude doma, vynasnažím se zalátat tu trhlinu v našem vztahu. Kdyby mi to proudící vzduch dovolil, asi bych se v sedle motocyklu rozezpíval. Nedočkavě jsem přidal plyn a řítil se tisíckrát projetou cestou k matičce našich měst.

       Bohužel, nepočítal jsem s mokrým listím na kraji silnice v jedné ze zatáček. Ječení gumy a skřípění plechu bylo načas to poslední, co jsem stačil zaregistrovat.

       Dalším vjemem byla až zdravotní sestřička, která mě pleskala po tváři, abych se probral z narkózy. Ta mi také sdělila, jaké mám štěstí, že jsem havárii vůbec přežil.

       Lékaři mě dávali dohromady dost dlouho a navštívili mne zatím jen rodiče. Od nich jsem se také posléze dozvěděl, že Alena kamsi odjela, aniž dostala zprávu o mé havárii. To byl důsledek několika nešťastných okolností. Bezprostředně po nehodě měli rodiče jiné starosti a potom možná chvíli váhali, protože věděli o naší roztržce. Když konečně chtěli Alenu uvědomit, byla už pryč. Tím pádem mne první dopis od ní zastihl ještě v nemocnici. Byl  z Itálie, kde měla nafocovat nějaké snímky do našich i zahraničních kalendářů. Žádné hambatiny, ale já věděl, že tím, že jsem k ní tehdy nedojel, je stejně všechno ztraceno. Náš vztah se už nikdy nedá navázat tam, kde ho osudné události přetrhly a kterým jsem ovšem hodně napomohl.

       Probírám se dalšími dopisy, které od Aleny přišly a na něž jsem nikdy neodpověděl. Mačkám v ruce obálku a pak ji odhazuji na zem. Leží tam na koberci, podobná bílému květu.

       Připomnělo mi to sněženku za oknem. Není jich v trávníku víc?

Přisunuji své kolečkové křeslo blíž k oknu, abych líp viděl ven. Nahýbám se, jak mi to jen necitlivá spodní část těla dovoluje.

        \"Hele, další kytka!\"

                                                                   KONEC