Probuzení do snu

Neptejte se mě proč a jak. Copak to nejde bez toho? Copak vždycky musí být nějaká příčina?

Nemůže být prostě něco jen tak, aniž by existoval nějaký předstupeň, vývoj předzvěst, předpoklad, něco, co by to spustilo, nastartovalo a urychlilo?

Musí nám dát život facku, jen když si to zasloužíme? Musí začít chcát, když jdete na jednání v novým obleku a nestihli jste metro a město je zacpaný jak hajzl ve squotu, takže jízda tágem rovná se holý sebevraždě? Dostaneme prachy, jen když makáme?

Dost, věřte ve spontánnost. Všechno nemusí bejt z nějakýho důvodu. Váš život ovlivňuje i řídí jentak.

Proč by to do vás nemohl někdo našít pro prdel, aniž byste mu předtím vojeli manželku nebo pokouřili manžela?

Pravděpodobnost a příčina patřej do vědy. Život si na nic nehraje. Spousta věcí nemá odůvodnění a nějakej vzorec vám je platnej jak kuchaři neprůstřelná vesta. I když pokud valí blafy, možná mu k ruce přijde.

Nicméně ocitl jsem se úplně na novým místě a neptejte se mě proč, jinak se naseru. Je to příklad učitele, kterej se vší silou snaží něco vysvětlit nahlouplejm telatům v lavicích a odměnou mu je ještě přihlouplejší nechápavej pohled.

Věděl jsem, že jsem doma, sice mi to chvíli trvalo, ale pak jsem se pomocí určitých vodítek chytil.

Pár známejch přiblblejch tváři, názvy ulic a krajina kolem. To se nelišilo. Ale ostatní jako by někdo přes noc překopal.

Ty domy, ta čistota! Představte si bělejší, než je nejčistší bílá. Jako by ani nebyla z tohoto z světa a v záři slunce vše vypadalo jako z perel.

Stavební sloh jako kdyby někdo vymyslel teprve včera, lépe řečeno spíše až zítra. Nějaká mimozemská technika. Kdyby oči mohli mít orgasmus, asi by už prožívaly tak třináctej v řadě.

Ty stavby jako by nestály, jen tak levitovaly. Tak lehounce působily. Spousta skla, sloupů, kulatejch a nepravidelnejch tvarů.  Možná tak nějak vypadaj létající talíře.

V životě jsem to slovo nepoužil, ale teď můžu. Senzace!

A to nejlepší mě teprve čekalo. Vzdušná městská doprava. Výjev z fantasy filmů a počítačových her.

Nebyla sice v provozu, ale i ten pohled stál za to.

Autobus, což asi nebyl ten správnej výraz, stál u nějaké obří platformy na vrcholu nákupního centra. Stál taky nebyl ten úplně přesnej výraz. Přesneji řečeno, nějakým způsobem byl ve vzduchu. Na ničem, nijak neukotven, nezavěšen. Nevím jak a ani mě to nezajímalo. Svět poskočil o sto let dopředu ze dne na den a já si na to hodně rychle a rád zvykl.

Přišel jsem ke dveřím, které se sami otevřely, vešel dovnitř a usedl do sedadla. Sedačka neměla nohy, na ničem nedržela. Oválnej tvar mého místa mě pohltil a já se stal jeho součástí.

Nezažil jsem příjemnější posezení. Nikde žvýkačka, rozpáranej potah, jehla.

Bus neměl žádnej volant ani místo pro řidiče. Ten prostředek si žil svůj vlastní život.

Zajímalo mě, na co jezdí. Napadla mě hrůzná představa, že za jízdy rozkládá cestující na jemnou kaši, která slouží jako palivo. Jenže tenhle svět působil tak klidně, že tyhle morbidnosti by tu místo našly jenom stěží.

Zasnil jsem se, jak asi bude vypadat moje první jízda, když jsem spatřil skříňku s tlačítkem Pro radost. Nevěděl jsem, co čekat. Vyskočí klaun a ukáže mi laciný triky nebo bude sypat jeden trapnej vtip za druhým. Znovu jako by mě nový svět vzal za límec a uštědřil mi jednu výchovnou. Tohle přeci v tomto světě nečekej, sesypalo se na mě ze všech stran a směrů.

Tak možná vyjedou retka, flaška kořalky, pořádná klobása nebo prostě každýmu na co si pomyslí. Vůbec bych se nedivil.

Zmáčkl jsem tlačítko a čekal. Otevřel se bok toho neúplněvobyčejnýho autobusu a vyjelo či vyplulo něco jako futuristickej snowboard s řidítkama, spoustou kontrolek a nanosvětel.

Nejmocnější lidská vlastnost zvědavost mě přinutila stroj vyzkoušet. Zmáčk jsem tlačítko start.

Nebál jsem se, v tomhle světě jste měli pocit, že se nemůže nic stát a i kdyby, tak by to soudě podle mejch dosavadních zážitků, mohlo být i příjemný. Možná tu i smrt měla zcela jinou tvář.

Ale těžko byste tu chytili syfla nebo tak.

Těsně před obličej se mi do vzduchu promítla obrazovka s uvítací frází a otázkou, zda zkouším Airboard poprvé.

Zanořil jsem prst do kolonky s Ano. Tomu říkám naprosto hygienickej dotykáč. I když ve vzduchu asi stejně lítá spousta svinstva, že se člověk bojí hubu votevřít, aby do minuty nezhebnul, ale tohle prostředí mě naplnilo takovým klidem, že bych si klidně uříznul hlavu a věřil, že mi znova naroste.

Příjemný hlas mi vysvětlil, jak se prkno ovládá a já se vydal na zkušební jízdu, plavbu, let…

něco takovýho.

Stačilo přitáhnout řidítka k sobě a už jsem se vznášel. Čím víc k sobě, tím jsem svištěl rychlejc.  Jedním slovem paráda. Nějaký věci se prostě nedaj popsat. Jsou tu, aby se zažívaly, a ne se o nich mluvilo.

Představte si, že ležíte na pláži, pijete váš oblíbenej drink, posloucháte hudbu vašeho srdce, čtete svoji nejmilejší knížku a natírá vás krémem protějšek vašich snů.

Tak asi tak nějak, to celý na desátou. Při nejmenším.

Prkno odporovalo všem gravitačním zákonům, ale zároveň je dodržovalo. Nemělo žádnej pohon, nevydávalo zvuk. Slyšel jsem jen vzduch, jak se o mě rozráží. Libovolná rychlost, směr, hlavou dolů. Prkno by mě nepotopilo, nehrozilo sebemenší nebezpečí, i když moje vzdušné kreace by tomu nasvědčovaly.

Nechápal jsem nic, ale nějak mě to netrápilo, jelikož ten prožitek samotnej stavěl všechno do pozadí.

Chvílemi jsem myslel, že jsem někde v nebi. Vzhledem k tomu, že jsem potkal spoustu kozatejch brunet s vyholenou buchtou, a ty do nebe nechoděj ani nechtěj, jsem usoudil, že nebe to není.

Ukončil jsem svoji projížďku s tím, že jich ještě bude nespočet a šel se dál kochat novým světem.

Ta čistota. Ani jeden vajgl, žvejka, kondom na keři, psí hovna, ale přitom žádnej vodpaďák.

Musel jsem všemu přijít na kloub, ale napadlo mě ještě nejdřív zajít do bytu, jestli taky neprošel časovou proměnou.

Tajně jsem doufal, že jo. Neuklízel jsem měsíce, ale když bordel vlastně neexistoval, tak musel zmizet i ode mě.

Nemýlil jsem se. Nemá cenu to popisovat. Ale luxus příbytky z hollywoodských filmů by proti tomuhle hnízdu působily jako houmlesácký doupata z promočenýho kartónu.

Nějak jsem se za těch pár minut odnaučil všemu divit.

Ani mě nepřekvapilo, když se ze dveří vyloupla nahá, těch pár proužků látky, který sotva zakrývaly nejintimnější místa fakt nepočítám, holka a s úsměvem mi pochválila mojí párty.

Přijde vám to divní, ale opravdu jsem se už ničemu nedivil. Na překvapení jsem si rychle zvykl a bral je za samozřejmost. Prostě mě někdo vzal za hnáty a po hlavě hodil do koktejlu mixlýho z těch nejlepších pečlivě vybraných požitků. Klidně bych se v něm utopil.

Šel jsem do koupelny se opláchnout. Jistěže koupelna je slabý slovo. Bejvávalo.

Tohle bylo takový moje osobní domácí koupaliště za zdmi domu.

Z vířivky se zubilo asi dvacet šťabajzen a jemnými gesty zvaly mezi sebe. Kdysi nebo tak před hodinou by mě to ještě udivilo, ale teď…

 Najednou se to stalo. Náhle jako by tahle všechna překvapení přestala existovat. Zato se objevilo jedno velmi nečekaný.

„Travisi, co ty tady děláš?“

Margareth! Moje modla, ikona, ideál, bohyně, diamant mezi obyčejnými šutry.

Zvláštní vztah. Kdysi stačilo, jen abych se s ní bavil, jen tak pokecával o možnostech a nemožnostech, smrtelně a nesmrtelně důležitých věcech a blbostech, kupa keců, sraček, prdelek zalitejch bezvýznamností pro život, dávající pocit ukojenosti a péro zůstávalo v kalhotech. Možná až hříšně zbytečně. Člověk často neudělá, co je potřeba, pač mu připadne, že to potřeba není, ale vlastně je to úplně naopak. Svoboda lidskýho myšlení je často na škodu.

Ale já s ní nic jinýho nepotřeboval ani jsem se k tomu neodvážil. Žádnej náznak, nic.

Je to jako když máte nad postelej omšelej plakát celebrity, pod nímž jste znehodnotili kupu kupoucí papírovejch ubrousků, ale nikdy byste ji ani nevoslovili.

Tak tohle bylo skoro podobný. Byla něco víc. Nadsamice, která by všechny svý milence po vytáhnutí usmrtila pouhým pohledem. Něco na ten způsob a ještě stokrát hůř, než si dokáže mozek myslící na veškerý „šoustavičný cereálie“ představit.

Všechny moje city byly zamčený v tom nejhlubším sklepě mýho vědomí a nesměly ven.

Už její přítomnost byla pro mě vším. Její chladný pozdrav mě nijak nevykolejil. Měli jsme stejný myšlenkový pochody vesměs. Takže ona se už taky ničemu pravděpodobně nedivila.

„Pořádám tu u sebe párty, aniž bych vo tom věděl,“ odpověděl jsem lhostejně.

Najednou jsem po ní zatoužil. Její nezájem mě vzrušoval. Nedával mi žádný klamný naděje, ale vybízel ke znásilnění její neodolatelný netečnosti.

Chtěl jsem se jí alespoň dotknout, vnitřně ji pocítit. Její teplo. Chtěl bych se s ní milovat. Vášnivě, ale jemně. Nikdy bych ji neublížil, ale nemohl jsem s tím ven. V sexuálním řetězci byla na vrcholu.

Její kozatou kámošku bych klátil hlava nehlava, bezcitně a bezohledně.

Musel jsem na vzduch. Cítil jsem se bezmocný, ale jinak šťastný. Ta neschopnost dostat náš vztah na vyšší level byla taková kaňka na jinak až nadpozemsky čistým papíru. Jen jedno chybělo k absolutní spokojenosti. Krok od nirvány. MARGARETH.

Jenže ten krok by ve finále musel být pořádnej skok a stejně bych doskočil tak do půlky zamýšlené vzdálenosti a skončil na dně propasti neúspěchu. Ztracenej, zraněnej, zlomenej.

Musel jsem si vyčistit hlavu, čistý myšlení jak život tohohle města.

Vydal jsem se prohnat Airboard. Ale něco tam venku nesedělo. Jako by bylo všechno jinak. Vše se přeskupilo jak Rubikova kostka. Směr jsem měl dobrej, ale nedošel jsem, kam jsem chtěl. Zmizel bus, airboard. Doufal jsem, že bude jinde. Jel jsem výtahem, jehož kabina připomínala Kindervejce a byla jen pro jednoho člověka. Možná snaha minimalizovat ztráty v případě neštěstí. Dobrý. Míň smrti, míň slz, víc prdů a smradů z huby. Tím se nic nevyřeší.

Štěstí, katastrofa, náhoda , jistota. Má to bejt v rovnováze podle přírody a ne lidskejch propočtů, pak nemá svět prdnout ve švech.

Vyjel jsem na střechu obchoďáku a hledal ten ultramegabus. Nic. Nějak se všechno ztrácelo, bortilo, rozpadávalo, rozkládalo, vracelo zpátky, vcucávalo. Nevím.

Margareth, napadlo mě. Alespoň kus štěstí jsem chtěl zachránit.

Stěží jsem našel dům. Zní to divně, ale bylo to tak. Nějak se vše změnilo. Jako by myšlenky všech nějak zákeřně měnily strukturu povrchu a někdo mi přesunul barák, začal přetvářet můj vlastní sen k obrazu svému. Hajzlové!

Margareth nebyla nikde. Prý odjela.  Proč!?

Bez rozloučení. Někdo ji ukradl. Odešla jako Airboard, zmizela s časem, zdála se mi?

Nevěděl jsem kam utíkat, ale chtěl jsem. Směr se nedal odhadnout. Jako by člověk běhal v kouli pomatenosti a nikam se nedostal. Lítal jsem jako kravaťák, kterej ztratí zlatou kreditku, neví kde, šílí, má na ni PIN a běhá z místa na místo. Bez úspěchu.

Někdo mi vzal vše. Mimozemšťani. Margareth, stavební technologii i sloh. Nechali nás napospas původní bídě, tragédii, nenápaditosti, bordelu, zatracení, chaosu, nenávisti, závisti a nekontrolovatelnosti. Ten pád naší civilizace. Jsme na něj sami.Není pomoci. Nezasloužili jsme si bělost a čistotu jiných světů. Jsme odsouzeni k špíně a záhubě.

Odznělo dočasně darované potěšení. Margareth přišla a odešla s nimi.

Byla jednou z nich?

Čas se posunul, sny se rozplynuly. Chtěl jsem se probudit.