ladičky polnic apokalypsy

jdou každé ráno mechanicky do práce

ještě s rozostřeným pohledem

mlhou se pohupují jako konejšivé monstrance

ztišené sobě samým: Pane náš přesně k tobě jdem

jdou tudy a všade až tam kde se jistá ukřižovatka kříží

s nekonečnými životními kříži

a poslouchají tóny jak s krajnicemi zvoní

nejisté stopy s trhlinami připaluje přízemní mráz

noří se hrdě do záclony    bezděčných vloček ušlapaných nadoraz

večerem vedou potají trvalý deník hromosvodu

trpělivě je plaší každá přiopilá smělost

někde pes opouští svou boudu

ani jemu se jí a žrádla nezželelo

i jinde nevědí už coby     tak pro jistotu

sny pláčou   naražené i s duší na kůl v plotu

všechny se učí spát mezi dvěma hroby

a my co nevíme kde vůbec nějaké ty hroby leží

kdo v nich   kdo za nás viděl jejich smrt

parte jak fakturu si prohlížíme ve lži

prostý a bezstarostný život škrt

všechno co ony poslednímu věří

marnost se dívá               jak suše vzlíná       z vychládajících peřin

vezou se trpělivě pastvinami dějin

obyčejně krom obyčejné ladí si na víry v beznaději

nevěří vášním ač spoléhají na ně

potichu s tebou leží a tváří se    neobvykle požehnaně

jedno kdo jejich káru tlačí

hlavně když doba nevýhody je o poznání kratší

přesto jsou ve své neoblomné chůzi    svaté

to z jejich šťastných nálad nebo deziluzí

zazní křik polnic             sedmkráte