Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSTŘÍDÁNÍ STRÁŽÍ
Autor
NaNov2
„Ty seš ten novej?“ zeptal se Jirky větší z dvojice služebně starších policistů, když se všichni sešli venku u auta. Vypadal trošku jako neohrabaný medvěd, byl jakýsi pomačkaný a čepici měl zmuchlanou pod paží. V jedné ruce držel velkou bagetu, ve druhé obrovskou termosku. Druhý policajt byl drobné až asketické postavy a připadal Jirkovi nažehlený až moc. Žádné jídlo s sebou nenesl, ale velkou termosku měl taky.
„Jo, novej. Mám jet dnes s váma, abych se rozkoukal,“ špitnul Jirka a přešlápl z nohy na nohu.
„Tak dřepni dozadu,“ zavelel medvěd, a sám zasedl na místo řidiče.
„Ty nemáš kafe?“ zeptal se Jirky, když se rozjeli, a ten jen zavrtěl hlavou.
„No, a co si myslíš, že budeš dělat, až na tebe ve tři ráno přijde spaní? Když to pude, zastavím ti u pumpy. Ale příště si vem radši něco z domu… vono to dycky nejde. A taky by ses nedoplatil… holky jsou tam šikovný, ale to kafe tam maj za hříšný peníze,“ povzdechnul si, a na křižovatce se pustil dál směrem do centra.
„Už jsi byl u velitele na pokecu?“ zeptal se Jirky ten druhý.
„To jako na vstupním pohovoru? Tak tam jsem byl teď před službou.“
„A copak‘s mu vodpověděl, když se tě ptal, proč ses dal k policii?“
„Ani celkem nic. Že se mi zdá, že by to mohla bejt dobrá práce, a že by mě to mohlo bavit. A taky to, že je to jistý… lumpárny se budou dělat pořád, tak policie nezkrachuje,“ usmál se Jirka.
„Tak to‘s vodpověděl dobře. Před časem tu nastoupil jeden, a velitele málem klepla pepka. Von mu totiž něco vykládal vo spravedlnosti, vo poslání, a takový ty kecy. Velitel pak volal na kraj a řval do telefonu, že jeden aktivní naivní blb je i na zastrčené policejní služebně pro četnictvo hrozbou celorepublikovýho formátu. A loudil z nich příslib, že zříděj zvláštní pracoviště někde poblíž Matky Terezy a tohohle pitomce tam převelej. Ne že by teda po nás občas nějaký to chapadlo zločinu nesáhlo, ale většinou se v podstatě hovno děje.“
Večer začal klidně a pro Jirku i klidně běžel. Brzo pochopil, proč byl přidělen na svou první službu právě k téhle hlídce. Jejím celonočním úkolem byla průběžná kontrola pořádku v rajónu, a tak se Jirka alespoň seznamoval s prostředím, kde bude v nejbližší době pracovat. A chlapi mu vykládali, jak to na takové službě chodí, co a proč je třeba dělat.
„Vždycky jsou takový krizový místa, vo který maj lumpové zájem, nebo kde se slízaj. Tak je nutný, abysme se tam průběžně ukazovali. Pokud se stane nějakej průser, nezjistíme to až ráno, když už jsou všichni za humnama. A aby nás grázlové občas viděli… tak to taky není na škodu. Aspoň vědí, že nechrápem, a kdykoli se můžem kdekoli vobjevit,“ poučoval ho medvěd, a asketa spíš jen upřesňoval:
„Trasy se měněj, páč by to bylo k ničemu, kdybysme byli pokaždý ve stejnou dobu na stejným místě. Pro nás ale platěj takzvaný kontrolní body… to ti velitel určí, v kolik hodin máš kde bejt. A taky to někdy zkontroluje. Vono to vypadá jako buzerace, ale není. To je vo klidu pro nás… že jako seš v rychtyku, víš? Kdyby se něco podělalo, a ty ses odtamtud nehlásil, nebo tě tam velitel nezastihnul, tak tě začnou hledat, a budou to řešit.“
Jirka poslouchal a občas se jen něco málo zeptal. Pochopil, že některé objekty jsou chráněné různými bezpečnostními systémy víc, jiné méně. Někde je to ještě postaru, a sedí tam jen vrátný, který jde v určených časech na obchůzku, ale sám to uhlídat nemůže. Pochopil, že jsou hospody, kde policajty moc neradi vidí. Ale stejně tak jsou místa, kde je vítají. Protože s jejich občasnou přítomností se cítí noční personál bezpečněji. Pomyslel si, že o tomhle mluvili v policejní škole. Taková prevence, která zdánlivě nic neřeší a přitom je strašně důležitá.
„Jak bude sloužit tahle babča, tak se tu, vole, zastav dvakrát,“ prohlásil medvěd, když se vzdalovali od spícího internátu pro mládež.
„Vona se bojí, tak jí to rychlejc uteče, když nás vidí dvakrát za noc,“ dodal.
„Ježišmarjá, tak proč bába hlídá, když se bojí?“ zeptal se Jirka udiveně.
„Protože je to hodná ženská. Kdysi se jí zaběhla dcera, a vona vychovává vnučku. Ta už je teď na vysoký a babča potřebuje každou vydělanou korunu, aby mohla mladé přilepšit. Střídá se tu ještě s jednou mladší ženskou a úplně mladým klukem. Na tu druhou ženskou se můžeš klidně vybodnout, na tu stačí jen mávnout přes okýnko. To je taková semetrika, že by se jí bál i policejní prezident, kdyby ji znal. A ten mladej frajer? Stačí jen přibrzdit, abys viděl, že tam sedí.
„Ten se asi vohlídá sám, co?“ zeptal se Jirka.
„Ále prdlačku! Kdyby se něco dělo, asi by se podělal dřív než ty ženský. Ale ve svým vlastním zájmu s ním nezaváděj žádný debaty. Vždycky přesně ví, co a jak máme dělat. Po deseti minutách pochopíš, že on policejním prezidentem není jen proto, že takhle podřadnou funkcí by se nezahazoval. Namistrovanej pitomec, kterej si tu zvedá sebevědomí na neplnoletý mládeži. Blbý je, že mu jednou ta mládež dá pár facek, a my to budem muset řešit,“ povzdychnul si medvěd, a zamířil k největšímu obchodnímu domu v rajóně.
Ve vstupní hale se svítilo, ale hlídače nebylo vidět.
„Von tam nikdo není, asi je zrovna na obchůzce,“ volal Jirka na kolegy do auta.
„Blbost, ten na žádný obchůzky nechodí. Koukni se pořádně!“ zareagoval medvěd a začal se hrabat z auta, aby vyrazil za Jirkou.
„A kde jako má bejt?“ křičel Jirka a nahlížel přes velké skleněné dveře. Medvěd k nim ale dorazil dřív, než mu stihl odpovědět. Chvilku stoupal na špičky, chvilku přiklekával, pak se zarazil a zavolal směrem k autu na sedícího asketu:
„Volej doktora, a operační. Dědkovi se asi udělalo blbě. Vidím mu nohy,“ a pak se ramenem zapřel do velkých skleněných dveří. Jen se z vnitřní strany v zámku rozhoupaly klíče. Otočil se, chytil kovový odpadkový koš, který stál před vchodem, a hodil.
„Asi srdíčko, doktore,“ oznámil medvěd lékaři „rychlé“, která sice přijela rychle, ale vlastně už pozdě.
„Když jsem tu byl předevčírem, tak si děda stěžoval, že ho tlačí na prsách a blbě se mu dejchá. Já mu říkal, ať si dá pár dní voraz a pohoví si doma. Vždyť je v důchodu, že jó? Ale povídal, že je mu tady líp než doma samotnýmu. Vona mu totiž asi před půl rokem umřela žena, děcka neměli… tak asi chtěl bejt mezi lidma,“ pokrčil medvěd rameny a šel si ven zakouřit.
„Debilové, kreténi, to se asi posrali, ne? Jsou normální? Nejsou normální. To snad není možný?!“ brblal si Jirka a zametal sklo od rozbitých dveří. Nějak se musel zabavit, aby dočkal rána. Havrani přijedou pro mrtvého až po šesté, a obchod taky někdo musí zajistit. Rozbité dveře zastavěli zvenku dvěma lavičkami, postavenými na sebe, a jeho tady nechali s tím mrtvým dědou.
„Prej na nehodu musej jet zkušení! Jsem já snad zkušenej na hlídání mrtvol? Nejsem! V životě jsem žádnou živou mrtvolu neviděl! Akorát ve filmu,“ odložil koště a rozhlédl se po nějaké židli. Židle by byla… stála kousek od ležícího dědy. Židle po dědovi. Ale přece tu nebude do rána stát.
Šel, vzal si ji a odnesl o pár metrů dál, kde se posadil.
„Dědo, vy jste mi dal! To jste si to nemoh‘ nechat na jindy?“ zašeptal vyčítavě směrem k mrtvole a chvíli bylo ticho.
„No jo, já vím, že nemoh‘. Že jste mi to neudělal schválně. Vono to akorát tak blbě vyšlo… moje první služba a vaše poslední. Máma by řekla, že to je život… takový střídání stráží. Moje máma toho vůbec namluví. Ale tady by mě teď neviděla ráda. Vona není nadšená, že jsem se dal k policii. Prej to je divnej život, a nic moc veselýho tu nezažiju. No, první služba… a do veselosti to má fakt daleko. Někdy mě ty ženský štvou, jak maj skoro pořád pravdu. Vás s tím, dědo, neštvaly? Hlavně matky. To jsou na pravdu specialistky,“ odmlčel se Jirka na chvíli, a dvakrát poposednul.
„Teda dědku, co vám to sem dali za židli? Tvrdý je to, kejve se to… a zimu tu taky máte jako v márnici,“ prohodil směrem k dědovi, aby si vzápětí uvědomil, co vlastně řekl.
„Nezlobte se, já to s tou márnicí tak nemyslel. To se jen tak říká. Víte co, já se nám jdu mrknout po nějakejch dekách. Mně je zima… a vy byste asi taky měl bejt něčím přikrytej,“ řekl Jirka a vyrazil po obchoďáku s tím, že si tam prostě nějaké dvě deky vezme a ráno je zaplatí.
Když přijeli medvěd s asketou, odklidili lavičky a vešli do vstupní haly, uviděli Jirku, jak leží vedle dědy.
„Ty vole, nespi! Vždyť vy tu s dědkem chrápete jak můj s mojou!“ strčil do Jirky medvěd.
„Vy jste se tu s dědou nějak skamarádili, ne?“
„A víš že jó?!“ odpověděl mu Jirka. A víc to nerozváděl. Proč někomu vyprávět, že tu s dědou propovídali skoro tři hodiny? Tedy povídal on, a děda poslouchal. A tak to vlastně bývá mezi kamarády. Když potřebujeme, tak nás kamarád vyslechne. Můžeme mu říct všechno, nic nemusíme tajit, za nic se nemusíme stydět. A on to tu dědovi všechno po pravdě povyprávěl. Že se ženil mladý, a žena se mu spustila, když byl na vojně. A tak se teď rozvádí a současně soudí o otcovství. Ne proto, že by na dítě nechtěl platit, ale pro princip, že není jeho. Ale že by svoje děti chtěl. A taky hodnou ženu, které by mohl věřit. I to, že k policii vlastně šel hlavně proto, aby začal nový život. Jinde a jinak, vzdálený od problémů doma. A jednou by rád byl technikem u kriminálky. Protože to není jen o nějakém focení a snímání otisků prstů. To je hotová věda… složitá, tajemná a proto krásná.
„Vidíš to, vole, já jsem ti to říkal, že si máš nosit na šichtu kafe,“ uzavřel to medvěd, a šel do auta pro svou velkou termosku.
Protože ono to opravdu vždycky nejde… zastavit se na kávu za děvčaty u pumpy.
74 názorů
bmW: Děkuji, že jsi se zastavila a početla (myslím, že u mne poprvé) a jsem moc ráda, že i přes drobné výhrady se ti to líbilo. Díky :o)
Tak pardon, díky za dodatečné vysvětlení zprávou - asi ještě spím, špatně jsem tě pochopila. Takže tedy nechceš soutěžit... snad příště :-)
Naopak, včas, budu teprve vyhlašovat začátek hlasování. Takže tě zařazuji do soutěže :-)
Janina6: Na včasnou reakci na tvůj komentář jsem se dostavila jaksi opožděně :o)
Ale rozhodně děkuji, jsem moc ráda, že moje vyprávěnka někoho takhle zaujala, byť si myslím, že na nějaké "soutěžení" ty mé povídačky stěží kdy dozrají :o)
Fajn povídka. Dobře napsána. Víš, jak vysekávat obrazy a vynechávat zbytečnosti, což spousta lidí nezvládá. Například tahle scéna: "a pak se ramenem zapřel do velkých skleněných dveří. Jen se z vnitřní strany v zámku rozhoupaly klíče. Otočil se, chytil kovový odpadkový koš, který stál před vchodem, a hodil." Výborně ve zkratce popsáno, ne každý by zvládl takhle lehce zachytit akci, aby přitom působila živě a jasně.
Trochu mě zmátl přerod Jirky hned po téhle scéně, kdy začne nadávat. Jako by to byl někdo jiný. Mnohem víc mi k němu sedne to povídání si s mrtvým dědou o kus dál, scéna s dekami je milá, a závěr, který ten příběh propojí se začátkem, je hezký. Fakt fajn. Dialogy jsou místy možná trochu příliš takové starosvětské a úsměvně hovorové ("páč", "prdlačku" - takhle už dneska moc lidi nemluví, možná leda, když hrají četníky v humoreskách), ale k té celé povídce to sedí.
Ahoj, dostala jsem návrh na nominaci téhle povídky do soutěže Povídka měsíce. Souhlasíš se zařazením?