Stručná historie časů - kapitola 3.

Kapitola 3.

 

Z mrákot jsem se probral s nutkáním zavolat Ďáblovi a pěkně narovinu se ho zeptat, jestli o mém pokrevním poutu s pronásledovaným věděl. Čertice ovšem v době mé mentální nepřítomnosti stihly odstartovat a dostat se slušně daleko od planety, čímž se můj mobilní telefon dostal mimo dosah satelitů a ztratil signál.

Zkusil jsem ještě vysílačku, ale i ta odmítla pracovat. Buď je na mě zase naštvaná nebo mi výbuch supernovy, černá díra, prachové mračno plné elektromagnetických bouří
či nějací emzáci ruší signál.

Prostě pech.

Pustil jsem si hudbu a zaposlouchal se do libých tónů industrial dechovky. Ionizátor si pode mnou spokojeně vrněl, neúnavně vystřeloval ionty do prostoru za námi a hnal loď nejvyšší možnou rychlostí vpřed. Natáhl jsem se v nepohodlném křesle a jal se pozorovat, jak čertice pěkně čistí mé nádobíčko. Myslím tím normální kuchyňské nádobí, vy uchýlové, ne to mezi nohama. Byl prostě čas večeře a od minulé cesty nikdo nestihl umýt nádobí – myčka
se mnou také nemluvila. To máte tak, když do podřadných strojů nacpete moc výkonnou UI.

Po první desce musiky se ozvala vysílačka. Nervózně jsem po ní chňapl a pustil se ostře do ptaní. Nojo, tak ostře to nebylo. Přeci jen, Ďábel je můj šéf a nejlepší kamarád,
se kterým jsem si na zadek nechal vytetovat stejný obrázek, což mi bránilo být úplně hrubý.

„Jak mám znát každého blbce z tvé rodiny? Víš, jak je tvoje rodina široká?“ zeptal se Ďábel.

„Vím.“

„A víš kolik Grongů je jenom v této galaxii?“

„Vím.“

„Tak vidíš. Jak mám asi vědět, že zrovna tenhle Grong je tvůj brácha. Jsem Ďábel,
ne Vševědoucí,“ odmlčel se. „Koneckonců,“ pokračoval po chvíli, „na věci to nic nemění. Chytit ho musíš tak jako tak.“

V tom měl pravdu. Típnul jsem vysílačku a nechal jednu z čertic, Linda se myslím jmenovala, aby mi vyčistila nádobíčko. Na co zase nemyslíte. Nádobí bylo dávno umyté.

Iiontový pohon je sice pohodlný a ekologický, ale jaksi pomalý. K Rapitosssu nám to trvalo neuvěřitelných pět hodin. V takových chvílích se modlíte, aby se sci-fi seriály staly skutečností a někdo konečně vynalezl hyperprostorová okna. Na druhou stranu jsem měl čas seznámit se se všemi čerticemi v týmu. Ďábel měl dobrou ruku a vybral opravdu veselá děvčata, a tak se nám Vesmírné monopoly hrály opravdu dobře.

A také jsem měl čas přemýšlet, jaké „uvítání“ bráškovi připravit. Nemohl jsem ho zabít. Zaprvé je přece jen součástí rodiny a za druhé z něj musíme nejdřív vymlátit informace o tom, jak se dostal z našeho nejlepšího vězení.

Také k němu nemůžu jen tak přijít a oznámit mu, že je zatčen. S sebou si určitě přiveze partu žoldáckých bodyguardů. Navíc byl na vědecké planetě, a kdo ví, co tam všechno našel, s čím by mě mohl otrávit život.

Tohle chce citlivou práci v utajení. Přistát na planetě, naočkovat si z několika místních buranů svoje špióny, pěkně si počkat až přistane Trevor a pak na něj vymyslet nějakou pastičku.

Jo. To bude ono.

 

**

 

„Přiblížení k orbitě planety Rapitosss IČP (Intergalaktické Číslo Planety, pozn. autora): 112364879945163/4848462156C,“ zahlásil konečně počítač.

Narovnal jsem se ve svém křesle a pořádně se protáhl. Pak přiletěla první dávka z laserpalu. Lízla nám levobok a odsvištěla ke hvězdám.

„Holky,“ řekl jsem klidně. „útočí na nás APOS. Vyšlete náš identifikační kód. Ďáblův emisar má všude dveře otevřené.“ Kdo ví proč, nikdo si to s ním nechce rozházet.

APOS byl Automatický Planetární Ochranný Systém, zastaralá, ale stále účinná metoda, jak bránit svoji planetu. Vysláním kódu se automaticky vypne.

„Kód vyslán,“ odpověděla Linda.

Klasická odpověď „Vítejte na planetě Rapitosss. Vyberte si místo, kde hodláte přistát. Přejeme příjemný pobyt.“ se nekonala. Místo ní přišla další dávka a slova: „Chcípni, šmejde!“

Moje lodička to dostala přímo do meziionizátorového diferenciálu, loď se stala neovladatelnou, což ji nicméně nebránilo započít sestup k planetě.

To by ještě šlo přežít, říkal jsem si. Vzápětí jsem provedl negaci svého výroku. Blížil se další vřelý pozdrav od Aposu – krásná, bílá raketa s jadernou hlavicí na špičce. Podle mého briskního výpočtu mířila přesně do mé levé mozkové hemisféry.

Jako démon jsem se mohl zachránit skokem do druhé dimenze. Jako pomalý blbec ne. Čertice se zachovaly rychle a sobecky. Skočily tam jako první, čímž ucpaly mezidimenziální přechodový buffer, a já jsem byl zařazen jen do fronty.

Vykašlal jsem se na to. Zbývalo mě jen několik sekund života a nemínil jsem je strávit čekáním ve frontě. To je smrt hodná Angličana, ne mě.

Zakvedlal jsem řídicí pákou a pomazlil se s plynovým pedálem. Do vysílačky pěkně postaru zařval mayday, mayday a ukázal raketě svůj bělavý chrup schovaný v křečovitém úsměvu.

Raketa mě minula o chloupek laboratorní krysy, a jelikož laboratorní krysy nemají žádné chlupy, zanechala na pravoboku dlouhý škrábanec. Nicméně ale nabrala směr do hlubokého vesmíru.

Oddychl jsem si.

Předčasně.

Raketa se dotykem zahřála a se spektrem všech barev a radioaktivního záření mi bouchla za zádi.

Pro moje tělo to byl „trochu“ šok.

Pravá zábava měla ale ještě přijít. Můj jindy klidný a flegmaticky rozvážný iontový pohon chytil divokou náladu, rozhodl se nenechat se za žádnou cenu zahanbit a explodoval též.

Zákon akce a reakce je neúprosný. Loď nebrajíc ohledy na mě jakožto pilota se vyřítila směrem k planetě. Opět jsem si přál, aby sci-fi seriály byly skutečností. Takovéhle situace jsou v nich běžnou rutinou.

Rychle jsem si našel bezpečné místečko v nákladním prostoru pro přepravu drog.

Zavřel jsem oči. A pokusil se omdlít.

 

**

 

Při vstupu do atmosféry se začali drogy kolem vařit a vylučovat látky, kvůli kterým se fetují.

Poprvé jsem si rauš neužíval.

 

**

 

Probral jsem se.

Ležel jsem napůl zasypaný pískem. Kolem mě se válely drogy a ohořelé zbytky mé překrásné lodi. Nade mnou stál Trevor. Kvůli želvímu krunýři, modré kůži a vypracovanému svalstvu bych ho skoro ani nepoznal.

Trevor Grong se usmál.

„Tak tě tady vítám,“ řekl pobaveně, „jaká byla cesta?“

„Pchuuchchchchgh,“ řekl jsem přes k sobě stavené rty.

„Jsi furt stejně ukecanej. Rád bych si popovídal, ale honí mě čas. Už budu muset běžet. Tady máš mapu. Černým křížkem jsem ti tam poznačil místo, kde jseš teď ty, a červeným, kde bydlím já. Máš přesně tři dny na to, aby ses ke mně dostal. Pak odlétám směr planeta Ďábel a spol.“

Podal mi mapu. Chtěl jsem pro ni natáhnout ruku, ale tu jsem měl přiškvařenou k trupu. Navíc prsty jsem na ni hledal marně.

Trevor mapu položil do písku a zatížil ji kusem lodi.

„Zatím se měj,“ řekl a zmizel.

Za několik sekund se objevily s provinilým výrazem čertice. Pomohli mi vyprostit se ze zbytků drogové schránky. Zjistil jsem, že se moje tělo proměnilo v jakousi hroudu spečenou z masa, oblečení, kovu , LSD, heroinu, kokainu, amfetaminu, marihuany, nikotinu ...

Podíval jsem se na Lindu pohledem naznačujícím výčitku. Něco jako: „Kde jste ksakru u všech božských sviní byli?“ Jen ne v tak zdvořilé formulaci.

Linda se zatvářila ještě provinileji. „Sorry, šéfe, ale my jsme se lekly,“ omlouvala se a asi aby mě povzbudila, dodala: „Ale hořel jste opravdu efektně. Hollywood hadr.“

---