Stručná historie časů - kapitola 4.

Kapitola 4.

 

Po nezdařilém přistání, spečení mé maličkosti a setkání se s mým otravnějším bratrem Trevorem jsem si usmyslel, že bychom už mohli být o trošku víc opatrnější. Moje prvotní nadšení opadlo poté, co jedna z čertic, Eleena, myslím, roztrhla zatíženou mapu. Povšiml jsem si též, že papír, na kterém je mapa nakreslena, je toaletní , takže jsem nevěděl, jak k sobě oba díly zase patří. To mě po odstranění lodního těžítka ovšem dostal ještě ten fakt, že mapa je sestavená jen ze dvou bodů, toho černého a červeného.

Pomalu jsem si začínal myslet, že už mě nic nepřekvapí, jenže jak jsem tam tak skákal a mumlavě hýkal zlostí, nevšiml jsem si, že skáču po rozhozené kuchyňské sadě čerstvě nabroušených nožů. To jsem si uvědomil až poté, co jsem zahlédl stříkance krve všude kolem sebe.

„Mlmmmmpfjůmh!“ pokusil jsem se vykřiknout, čertice si ale zjevně té červené břečky všimly a přispěchaly mi na pomoc.

Ale nic jsem necítil, bylo to strašně divné. Žádnou bolest... V tom okamžiku jsem si překvapivě uvědomil jednu věc – Když jsem se zmorfoval s drogami v masivní obludu, přišly účinky neskutečné ne-bolesti.

Hned na to jsem se dostal do rauše. Čertice kolem mě se proměnily v hula-hop tanečnice a já jsem se neudržel a tančil s nimi. Ve skutečnosti to muselo být velice směšné, jak zase poskakuju po těch nožích jako nějaký šílenec a čertice mě chytají a přivazují k hoover plošině. Ta mimochodem jako zázrakem přežila zřícení bez zranění. Byla totiž organická a ještě zabalená do hmoty přípustné dimenzionality.

Holky mi řekly, že se pokusí vyhledat pomoc v nějakém obydleném místě a jak mě tak táhly na hooveru po písku, upadal jsem do bezvědomí.

 

* * *

 

Vrátil jsem se do doby před Převratem, což bylo  podle časoskopu asi sto padesát let. To mi bylo jen třicet dva a čas ještě plynul jako voda.

Za těch časů šel svět od deseti k pěti. Krádeže, znásilňování, vraždy, fet. To vše bylo na denním pořádku. Tedy, ne, že by se to nestávalo taky dnes, ale tehdy se k tomu přistupovalo s mnohem větším odporem.

Tou dobou už fungovalo zařízení k lokálnímu zpomalení až zastavení času. Zkoušecí planeta byla Země. K tomuto zařízení vědcům dopomohl Ďábel, protože podobný princip využíval ke své dlouhověkosti. Za tento „vědecký objev“ chtěl velmi vysokou oběť – 71% společnosti IBM-Sonpple-Microntosh. Majitelé po dlouhé diskuzi nakonec souhlasili. A tak Ďábel hned po převzetí přejmenoval společnost na poněkud kratší název – Ďábel – a začal s odchytem zločinců. Divný to patron...

A pár let na to přišla vláda Sedmi hvězdných soustav s tím, že zvětší lokální zastavení času na celou mléčnou dráhu. Do té doby se miliardy lidí, mezi nimiž jsem byl i zdrogovaný já, připravovali na smrt z depresí ze smrti. Poté, co se spustil program Převrat, bylo vše snazší – lidé nestárli, takže se nemuseli obávat ze smrti stářím, Ďáblův lov na grázly se také zjednodušil, protože ti byli pořád stejní a podle fotografie jste je mohli najít jak za pět, tak za padesát let, a vláda byla též spokojená, všichni zůstávali ve svých funkcích tak dlouho, jak chtěli.

Ale také vyvstaly hned 2 problémy – lidé si stěžovali, že nemohou mít děti a lidí též ubývalo. Nejen kvůli různým vraždám ze strany dimenzionálně narušených psychopatů (ke kterým se záhadným způsobem dostal také můj jinak klidný třináctiletý bratr), ale z nějakého nám neznámého důvodu začaly asi 20 let po započetí Převratu vybuchovat planety. Do této doby byla zničena celá hvězdná soustava Septimel, kterou jsme obsadili jako sedmou, poslední. Byla též nejdál od opuštěné planetky Země, která se stala po skoupení Ďáblem trestaneckým zařízením. Trestanců už bylo příliš mnoho, takže se museli někam přesunout...

Ke společnosti Ďábel jsem se dostal náhodou. Na ulici mě onen Ďábel zašlápl, na oplátku mi nechal 20% společosti. Stali jsme se po delší době přáteli, on pak společnost znovu přejmenoval – Ďábel a spol.

 

* * *

 

Celý ten příběh se mi vybavil raušově, ale popisovat ho tu tak by byla jen ztráta rozumu.

Po zajímavě stráveně cestě jsem se probral kdesi v zatuchlé bílé místnosti. Nademnou stál jakýsi řezník a v rukou svíral předměty, kterými by dr. Moryarty určitě nepohrdl. Řezník zabodl do mé pravé paže, nebo co to kdysi bývalo, své ostře rezavé náčiní a po mém úleku se proměnil v někoho jiného. Zase se mi vracely vzpomínky...

Byl to jeden starý dobrý přítel, chirurg.

 

„Budeš OK, kámo, jen tu klidně lež.“ uklidňoval mě.

To bylo v době, kdy mi dal Ďábel část svého podílu a pomáhal mi vyhrabat se z narkomanské břečky, kam jsem zapadl. Drogy si dávám dnes jen když mám chuť. I když, teď mám s sebou celou hromadu a to chuť nemám.

Musel jsem projít náročnou operací, abych vypadal, tak jak jsem vypadal až do pádu lodi. Byla to nákladná plastická operace celého mého těla, popáleného a zjizveného.

 

A teď to bylo stejné – tenhle řezník se mě snažil pomoci v tom, abych nevypadal jeko nějaká hrouda trixomanského trusu, ale jako člověk. Alespoň částečně.

Pohnul jsem prsty. Pak jsem znovu omdlel.

 

* * *

 

Probudil jsem se s pocitem sevření. Ne takového sevření duševní bolesti člověka zavřeného v psychiatrické červí díře, ale sevření anakondího typu. Bohudíky namísto anakondy mě svíraly jen špinavé obvazy. Kolem mě stály čertice. Ty čertice...

„Jak dlouho jsem byl mimo?“ zeptal jsem se neuvědomujíce si své hezky oddělené rty.

„No, skoro tři dny. Ty Objiinovské dny, ty trvají dýl, asi tak třináct Mirnockých d...“

„Dobře, dobře, většinou o podrobnosti stojím, teď zrovna ne. Zaprvý – já to tu znám, zadruhý – musíme pohnout, třeba ho ještě stihneme...“ Chtěl jsem ještě cosi určitě zajímavého dodat, v tu chvíli mě ale přerušil přicházející dělnický řezník, pravíc:

„Helejďte, chlape, jesli ste prej nějakej... hmm... Grong, mám vám vzkázat od támletoho týpka odvedle, tedá, jesli ste to fakt vy, tak prej nestíháte. Ale nevim co, ale řikál, že, jestli to určitě ste vy, vám to už řikal, tak byste to měli vědět. To bude asi tak všecko, co sem, vám, tedá jesli ste to fakt vy, měl vyřídit...“

Musel jsem si v hlavě srovnat to, co právě řekl a v pozadí bylo slyšet už jen odpočítávání namluvené pravou Objiinskou blondýnkou a start vesmírné lodi.

„Tak to vám teda děkuju, pane!“ odplivl jsem si znechuceně.

„Slova mě asi nebudou stačit, chlape. Tá voperace vás příde na pěknejch pár se tisíc jenů.“

Jeny se staly vesmírnou měnou a posílily tak, že jejich hodnota stoupla na asi desetitisíckrát dvě libry čtyřicet osm centů.

No super, řekl jsem si depresivně, teď teprve začne ta pravá zábava!

---