Horské nocturno

Jak tam tak stála v jasném měsíčním světle,

s promočeným dlouhým tričkem na tom nádherně mladém a jistě vonĄavém těle, připadalo mu, že se to světlo od ní odráží.. a mění se v paprsky, jasně oddělené a úplně individuální.. A že ty paprsky se najednou jakoby nějakou odstředivou silou soustředují jenom na něj.. a že jsou hladké, jako ta její kůže, kterou mu nabídla na pár momentů, než si přetáhla to triko přes hlavu.. A v tom světle ji také najednou zkontrastněly mokré fleky na triku.. tam, kde se trochu pomuchlalo. Tam, pod těmi nádhernými, obrovskými ale mladistvě a hrdě vytyčenými prsy, které ho přes sebe tak napnuly, že se muselo o dobrých deset inchů zkrátit..A ty mokré fleky, se mu v podvědomí ztotožnily s tmavými místy na tom ohromném úplnĄkovém měsíci, který sice neviděl, protože byl za jeho zády, ale který se mu najednou jakoby naprojektoval do toho krásného dívčího torza. A přímo do jeho středu. Ty paprsky, odražené přímo z prostředka toho nejtajemnějšího a nejhlubšího měsíčního kráteru ho celého zabalily do sebe. A laskaly. Ale zárovenĄ nějak zřejmě vstupovaly přímo do něj. S pyšnou radostí si uvědomil, že takhle silně a tvrdě se necítil už dlouhou dobu. Bylo to pro něj něco jako posvátné znovuobjevení, zjevení něčeho, v co v posledních měsících sice věřil, že ještě někde a nějak existuje, ale že asi už na něj nemá právo.. A přece věřil. Tou vírou, kterou viděl v očích mrzáčků v Lurdech, když s posvátnou úctou vysílali plnonadějné pohledy do mist, kde se jim, jak doufali, znovu zjeví milosrdná bohorodička..

Měsíc ho svým světlem tlačil do zad ,ale on věděl, že se té síle nemůže poddat. Zaklonil se tak, že měl dojem že musí padnout přímo do toho ztravněného a vonĄavého mechu.. Ale neupadl. Jen se o to měsíční světlo opřel. Věděl, že to co se mu právě odehrává na tom břehu leknínového rybníčka, obklopeného okolními třítisícovkami není skutečné. Ta dívka s měsíčními diamantky krůpějů ve vlasech přeci nemůže být ta indianská holka, která se mu sama nabidla za pitomých padesat dollarů a večeři k plné disposici na celou noc. Jedině, že by byla potomkem aztécké bohyně, která si přišla pohrát s barbarským jezdcem spanělské dobyvatelské hordy. A chtěla mu ukázat, že existuje něco víc.To, co stále ještě nemohou odhalit další plebejské tlupy vědců z té části světa a časoprostoru, který měří i intensitu toho měsíčního světla, ne pocitem v srdci, ale světelnými jednotkami. Výšku hor ne stavem volnosti duše při výstupu na ně, ale pomocí laserových paprsků nebo theodolitem. A celý okolní svět, podle stavu akcií na newyorské burse…

Stála tedĄ před ním, hrdě vztyčená, jako ty štíty hor kolem. Ne vyzývavě, ne hrdě ne sebevědomě přezíravá, jen vědomě splývající s tím měsíčním světlem, lekníny v tom rybníčku, temnými roklemi hor a i jejich ledovců na vrcholcích..A najednou, přímo z jejího těla spíše vycítil než slyšel zvuk varhan. První akord v molové stupnici, v piannisimu, ale zárovenĄ citově ve forte. K němu se postupně v jednoznačné harmonii přidávají všechny nástroje bostonské Velké Filharmonie. Vznešená melodie, složená snad k poctě té bohyně, která se usmívá právě ted a právě na něj.. Už rozpoznáva i melodii.. Ne podle tonů, ale v celém komplexu zvuků, barev a noční polotmy. Aztécká Ave Maria.

A on věděl, najednou mu bylo jasné, že není potřeba, že není nutné pro nás, jenom lidi, objevovat tajemství vzniku světa a života na něm , že všechno to tajemství má tedĄ u sebe a v sobě, že stačí ho cítit. Není třeba vědět.

Že celé to Stvoření bylo od začátku míněno jen proto. aby se dala prožít tahle chvíle.