Mezilidské vztahy

 
Přemýšlet o mezilidských vztazích stojí vlastně hodně velkou námahu, dost dlouho jsem i já v hlavě přetáčela myšlenky na toto téma. Stojí to však za to? Nebylo by lepší nechat je tak, jak jsou a vůbec se nad nimi nepozastavovat? Ono to ale není tak lehké, protože se vyskytuje mnoho otázek na tento námět. A tak kladu si stále v mysli otázky: Jak to vlastně mezi lidmi funguje? Máme vůbec zapotřebí  být s někým v kontaktu, či snad změnily se vztahy mezi lidmi za těch pár let?  Doufám, že během této práce, odpovědi naleznu. Člověk byl stvořen pro život. Podmanil si zemi a začal žít. Nedá se moc jasně říct, proč se vlastně na zeměkouli objevil muž a žena. Jen láska mezi těmito lidmi je dokázala sblížit tak, aby spolu vydrželi v dobrém i ve zlém. Však jen díky ní, přichází mezi nás nový lidé.  Od narození vyrůstáme mezi spoustou rozdílných osob. Některým ani nevěnujeme pozornost, neboť nás zajímá především naše vlastní já.  Vytváříme si návyky podle rodičů, sourozenců, kamarádů nebo jak je to v mém případu i podle skautských vedoucích. Lidé kolem nás jsou prostě pro vývoj člověka nepostradatelní. 
Po pár letech vývoje, najednou zjišťujeme, že to, co nás zajímá, už není jen naše já. Začínáme se zabývat i jinými lidmi. Začínáme navazovat první vztahy, které někdy trvají i celý život a když něco potřebujeme, jdeme právě za těmito bytostmi. I když není to tak vždy, časem zjišťujeme, že se na světě vyskytují i osoby, které se nám časem stanou nesympatičtí. Nemám pravdu? Mezi naše potřeby se v dospívání zařazuje poznávání nových přátel, které jsme schopní hledat kdekoliv. Nejmoudřejší cesta hledání je pomocí našich zájmů, registrovat se do daného kroužku a nebát se odloučit od rodného města, když bude možnost, odjet do neznáma a seznamovat se, k tomuto účelu slouží i tzv. zážitkové a poznávací kurzy, kterých je zejména ve skautu mnoho.  Co nestálo by zato se na nějaký vydat? Určitě ano, jsou suprové a nikdo zatím nevymyslel na vzájemné poznávání nic lepšího, než skupina sympatických lidí. Znáte to, každý z nás došel do fáze, kdy nedokázal udržet myšlenky a city a spadnout do bezhlavé zamilovanosti, v této době zapomínáme na sebe. Pro toho druhého jsme schopni udělat opravdu cokoliv. Chceme být  jeho štěstím a radostí dlouhých dní.  Časem však tato zamilovanost opadá. Pokud je však vztah založen na pevných základech, láska by mohla vydržet i po celý život. V tomto okamžiku však přichází na řadu myšlenky typu: „Budeš mě chtít? Vydržíš se mnou do smrti?“
 Po těchto okamžicích je láska muže a ženy zpečetěna manželstvím.  A tak z prostého Ty a já, se stává my.  Společně trávíme čas se svými blízkými, s rodinou a společnými přáteli.  No není to krásné? Člověk díky lidem kolem sebe během života dospěje od sobectví k darování života druhému člověku. Už i já si čím dál častěji uvědomuji,  že bez druhých nejsem nic... Právě rodina a láska je to nejdůležitější na světě, kdo tyto věci nalezl, může být šťasten. Nejsou však vztahy jako vztahy. Na světě jsou i páry které dopadají špatně. Dříve to nebylo tak běžné jako dnes, kdy se rozvádí víc jak 40 procent manželství.  Proč to tak ale je? Jsou dnešní páry více zkažené než v předchozí generaci?  Myslím, že ne, a ani si nemyslím,  že by momentální lidé se před uzavřením sňatku méně milovali, než kdysi. Podle mne tyto problémy vytváří v naší rychle se vyvíjející době obrovské nároky na jedince, jako je  třeba pracovní vytíženost a málo právě toho volného času. A proto je nejvhodnější doba, dělat to co nás zajímá a utužovat přátelství v průběhu studií. Než abychom jsme umírali bez přátel.
                                                                                  Častokrát se nám stává, že osoby, které jsou opravdu milé a v srdci dobré, nepoznáme na první dojem podle venkovního vzhledu, nýbrž až časem, kdy je poznáváme. I když je nám člověk již zpočátku vyloženě nesympatický, těžko na něj změníme názor. Postupem času se ty sympatičtější lidé mohou stát našimi přáteli. Otázka stále však je, jaký by měl být vztah mezi kamarády?  Domnívám se, že na prvním místě by měla být důvěra v druhého, opora a upřímnost. Je přeci skvělé mít někoho, s kým bychom se mohli podělit o naše zážitky či s problémy, přijmout pomocnou ruku, která je nám nabízena a vyslechnout si jeho rady. Ovšem v životě je i bolest a tak se stává, že spřízněná duše, svlékne po čase svoji masku a my zjistíme, že je jen veliký podrazák.  A kvůli jedné chybě končí přátelství a nastává zklamání. A odpuštění? Asi nehrozí, ale záleží na okolnostech. V této době se ukazuje, jak moc bylo přátelství pevné.
Člověk odjakživa žije ve společenství, které formuje lidské vztahy.  Starší generace tvrdí, že my mladí jsme všichni do jednoho zkažení. A to jen díky tomu, že je pár dětí nepustí sednout si v tramvaji a ničí veřejná místa. Je správné, nás zavrhnout všechny i když někteří jsme vychovaní jinak a v těchto případech, bychom se zachovali podle morálních zásad? Myslím, že ne.   Anebo nenávidět celou skupinu rodičů, že dítě, nedokázali vychovat k tomu, aby v každém případě zachovalo chladnou a čistou hlavu? To též není správné, protože abychom na věci měli správný názor, musíme se jej naučit nejprve rozlišovat. Nesmíme zapomínat, že se všechno točí v jednom kruhu, pořád stejně, takže i když se hodně moc snažíme zapomenout na špatné věci a zbavit se zlozvyků, nikdy se toho nezbavíme úplně, vždy se to může vrátit do našich životů, protože kruh je stále spojený a nikdy, opravdu nikdy, nepřestane jeho linie kolovat.     

.