„Mamííí,“ rozlehlo se tmavým pokojem, „mamíí, mamíí….“

Asi osmiletá holčička, doposud klidně spící zachumlaná do peřiny, sebou začala házet a rukama mávat před sebou.

„Nechte mě být, … mamííí, to bolí!“

Žena vyskočila z postele. Rychle přiskočila k postýlce a začala s dívkou jemně třást, dokud se neprobudila. Dívka otevřela oči dokořán a vyděšeným pohledem se snažila ve tmě zachytit matčinu tvář.

„Šššš, …, to byl jen zlý sen,“ konejšila ji ta žena.

Dívka se trochu uklidnila, ale bylo vidět, že ještě stále uvnitř prožívá poslední okamžiky své noční můry.

„Byli tam ptáci …,“ vzlykala, „a klovali mě… a … velký orel mě sebral ze země a odnesl do svého hnízda.“

Žena ji pohladila.

„Já vím, Irmo. Ale dobře to dopadlo, zachránily tě tři dobré víly.“

Malá Irma se na ní udiveně podívala.

„Neměj strach. To se ti jen ve snech vrací vzpomínky. Teď už jsi v bezpečí.“

Epizoda 7: Branou do minulosti

Bylo to nevelké zděné stavení, menší než ostatní, avšak jediné, kde mohl bydlet hospodář farmy. Ostatní domy vypadaly spíš jako velké stodoly a stáje pro hospodářská zvířata – ovce, kozy, krávy a slepice. Opravdu malý domek pro tak velkou farmu, ale zase dost velký pro Irmu, jedinou majitelku tohoto hospodářství. Ostatní lidé, kteří se občas na farmě mihli, byli pomocníci z vesnice, většinou starší vesničtí kluci, kteří chodili pást dobytek a jejichž odměnou byla zpravidla vejce, sýry a smetana.

Irmě mohlo být tak třicet, starší rozhodně nebyla. Nosila bílý šátek, pod kterým ukrývala husté blonďaté vlasy. Ve světlé košili a v obyčejné domácí zástěře dělala na farmě vše, co bylo třeba od sbírání vajec, pletí záhonů, sklízení brambor, až po čistění stodol. Pracovala od rána, kdy si většinu dobytka odvedli pastevci, až do večera, kdy dohlížela, že se všechna zvířata vrátila zpět v plném počtu. Vše přitom bedlivě sledovala svýma světle modrýma očima.

Pozvala Aranku a její víly do svého příbytku. Pokynula jim, že mohou vstoupit a odnesla svou dcerku do ložnice, kde ji uložila k odpočinku. Od jejího vyléčení se neprobudila. Aranka ostýchavě překročila práh, pomalu prošla přes malou předsíň, načež se zastavila u dveří kuchyně.

„Nebojte se děvčata a pojďte dál.“ vybídla je Irma potom, co zavřela dveře do ložnice. „Posaďte se, mohu vám nabídnout smetanu, chleba, vejce nebo zeleninu ze zahrádky“

Děvčata si sedla kolem stolu. Aranka nebyla zvyklá na velkou štědrost hostitelů a chtěla pohoštění odmítnout. Její vůle usilovně bojovala se prázdným žaludkem, takže navenek vypadala jako někdo, kdo chce něco říct a neumí se rozhodnout.

„Nic neříkej, Aranko,“ usmála se Irma, “nějak se vám musím odměnit. Zachránily jste mi dítě! To nejdražší co mám!“

„Tak já…,“ začala Monika, ale ihned zmlkla, když zachytila Vanesin zamračený výraz ve tváři.

„Skvělé, Mončo, jen si řekni, neboj se, já tě přece vždycky ráda pohostím.“

Vanesa se zadívala do stropu a pomyslela si něco o nenasytnosti její kamarádky.

Nakonec se usmažily vejce se špekem, a k tomu byl chleba a mléko, ale také mísa nakrájených okurek, rajčat, salát a v další míse pak letní jablka a švestky. Pro Irmu to bylo nedostupnější jídlo, které mohla nabídnout. Aranka se s chutí pustila do hodování.

„Je opravdu zvláštní jak se historie opakuje,“ začala Irma. „Když jsem byla ještě dítě, zažila jsem něco podobného. I mě unesl velký pták. Mohlo mi být tak sedm. Několik let potom se mi to ještě vracelo ve snech, jako noční můra. Tehdy mi máma prozradila, že mne zachránily tři dobré víly. Jmenovali se Monika, Vanesa a Aranka.“

Aranka se zakuckala a rozkašlala. Vanesa ji musela několikrát plácnout do zad.

Irma se naklonila k Arance, pohlédla ji do očí a úplně ignorovala její momentální indispozici.

„Jak to děláte, že vůbec nestárnete?“

„Jak nestárneme?“ opáčila Aranka nechápavě a udiveně potom, co zvítězila nad kuckáním a kašlem. Irma už nestihla odpovědět, protože se venku ozvalo hvízdnutí. Musela vyběhnout před dům. Už se stmívalo a pastevci vedli stáda domů. Bylo potřeba dobytek spočítat a odvést do stájí.

Děvčata v domku osaměla. Chvilku na sebe zmateně vrhaly pohledy.

„Co se tady děje?“ začala Aranka.

Obě víly jen pokrčily rameny.

„No my nestárneme,“ dodala potom Vanesa a ukázala přitom na sebe a na Moniku. „Ale ta žena pravděpodobně myslela hlavně tebe.“

„Když jí bylo sedm, tak já jsem ještě nebyla na světě.“

„Tak třeba někdo, kdo vypadá jako ty.“

„Třeba tvá matka,“ navrhla Monika.

Aranka zavrtěla hlavou. Přišlo jí to velice nepravděpodobné. Hodně rysů zdědila po otci, i povahu má jinou, než její máma, která je víc impulsivní a někdy rychleji mluví, než myslí. A už vůbec se nejmenuje Aranka.

„Něco se změnilo,“ začala uvažovat nahlas, „mohlo se něco změnit u té brány? Něco víc, než jen to, že jsem získala moc strážců?“

„Třeba jsi přestala stárnout, jako my,“ špitla Monika opatrně.

Aranku polilo horko. Přece sošky nestárnou!

„Proboha! Co když jsem taky soška! Alchymista mne zaklel do sošky!“

Vanesa se zamračila. „To je nesmysl Aran. Sošky přece nemohou probouzet jiné sošky!“

Cikánka si oddechla, ale jen na chvíli, protože pak se znovu ozvala Monika.

„Ale byly sošky, které mohly probouzet jiné sošky. Využívaly k tomu volnou energii“

„O tom nic nevím,“ zabručela Vanesa a založila paže na hrudi.

„Jak to poznám? Jak poznám, že jsem soška?“ vykřikla hystericky Aranka. Vanesa probodla Moniku pohledem: „To jsi to musela prozrazovat?“

„Co musela prozrazovat? Co mi tajíte?“

„Ale klid, to není tvůj případ,“ začala Vanesa, „to by sis musela pamatovat. Navíc, Monika měla na mysli věc, která se stala hodně dávno a strážci to tehdy vyřešili a uzavřeli. A vůbec, jen se tě snaží postrašit.“

Aranka se úkosem podívala na Moniku a pak na Vanesu.

„Ty si taky nepamatuješ, jak jsi byla zakleta.“

„Ne! Nepamatuju!“ odtušila příkře Vanesa, protože Aranka opět řekla to slovo, které nesnášela. „Pořád v tom hledáš nějaké tajemno. Jenže v tom nic není, víš? Stalo se to hodně dávno, tak dávno, že si to vůbec nedokážeš představit, a to si prostě nemůžu pamatovat!“

To nedorozumění nemohlo trvat dlouho. Když se Irma po slabé hodince vrátila do chalupy, byla většina jídla, díky Arance a Monice, snědená. Vanesa si vzala jen několik koleček nakrájené okurky. Neměla hlad, a konečně, nemusela jíst, protože sošky jídlo k životu nepotřebovaly. Irma byla velmi zaskočená, když ji Aranka přesvědčovala, že nic z toho, co si Irma pamatuje, se nestalo. Chvíli tu proti sobě stály dvě „pravdy“, jedna šílenější než druhá, a obě zněly tak věrohodně, že bylo téměř nemožné rozhodnout, která „pravda“ odpovídá realitě.

Venku se mezitím setmělo a Irma nabídla Arance a vílám přenocování v pokojíku pro hosty.

„Je tam ale jen jedna postel. Přinesu ještě matrace, abyste se tam vešly.“

„To není nutné,“ řekla Aranka. Tak nějak očekávala, že obě víly přenocují v její brašně.

Potom se opět sešly u stolu a Monika navrhla, že by bylo fajn, kdyby Irma od začátku vyprávěla, co si pamatuje. Třeba se nakonec všechno vysvětlí. Irma zapálila svíčky a spustila:

„V předvečer mých dvacátých narozenin začala válka. Byla to zbytečná válka už od samého počátku. Válka mezi otcem a synem. Válka mezi králem a princem. Král sebral princi Natalovi jeho svěřené území, protože ten místo vládnutí pouze shromažďoval majetek a peníze používal na upevnění své moci. Jenže princ měl peněz dost, získal je prodejem podivných věcí, které si vozil z druhého světa.“

„Brány se tedy otevíraly i předtím,“ zamyslela se Aranka, „a to díky alchymistovu stroji.“

Irma však zavrtěla hlavou.

„Vůbec ne, Aranko, tys mu přeci bránu otevírala sama z vlastní vůle.“

Aranka vytřeštila oči.

„To přece není možné, to bych …“

„Byla jsem u toho. Osobně!“

„Proč já bych otevírala bránu princi Natalovi? Bytostně ho nesnáším, ten člověk mě chtěl zabít!“

„Nebuď naivní Aran, já to přece chápu. To byla politika. Neměla jsi na vybranou. Nakonec jste oba uzavřeli dohodu, Ty, jako strážkyně brány, jsi mu bránu otevřela, kdykoliv tě o to požádal. A on tě přestal pronásledovat a chránil tě před těmi, kteří chtěli zneužít tvou moc.“

„Do smrti bych se nemohla na sebe do zrcadla podívat!“

„No tak Aranko,“ ozvala se Vanesa, „nech ji, ať pokračuje.“

„Věř mi, nezazlívám ti to. Princ zaplatil žoldáky a vytvořil armádu, která postupně plenila zemi, město za městem, vesnici za vesnicí. Vyjídali zásoby, podpalovali domy, slabé zabíjeli a silné věznili a prý je prodávali do otroctví. To vše pod jednoduchým heslem: 'když nemohu mít zemi já, nebude ji mít nikdo'. A ty ses tehdy postavila na naši stranu, Aranko. Ti co přežili, utekli do lesů a tam se snažili napadat armádu ze zálohy. Jako partyzáni. S tvou pomocí a s pomocí tvých kamarádek jsme odrazili kdejaký útok Natalových žoldáků, pomstili smrt každého nevinného a přidělali nejedny vrásky na Natalovu tvář.

Až jednou nás Natal překvapil osobně. Mnoho nás jeho družina pochytala. I mne zajal, znásilnil a pak spolu s ostatními chtěl odvést do Zimnarských věznic, kde zavíral všechny válečné zajatce. A nebýt tvého včasného zásahu Aranko, možná bychom do těch věznic také došli.“

Aranka ani nedutala. Irmino vyprávění znělo velice věrohodně, skoro jako by to sama prožila. Aranka však necítila ke své jmenovkyni z vyprávění žádný vztah. Dokonce, i kdyby připustila, že to byla ona sama, chovala se ta druhá Aranka jinak. Představila si sama sebe, jak bojuje ve válce. Jak vede partyzánské výpravy. Kdepak by se v ní vzala taková odvaha? Určitě by utekla někam hodně daleko, aby se toho nemusela účastnit.

„Rozhodla jsem se, že z toho světa uteču,“ pokračovala Irma, skoro jakoby slyšela Arančiny myšlenky, „zjistila jsem, že jsem těhotná a že pravděpodobně čekám Natalovo dítě. Bylo to před osmi lety, když jsem se rozhodla, že odejdu pryč bránou. Možná se ptáš, proč to lidé neudělali už dávno. Někteří nechtěli opustit svou zemi a někteří se báli, že by si je tam princ našel, protože stále předpokládali, že vaše dohoda o bráně platí.“

„To je nesmysl,“ zavrtěla hlavou Aranka.

„Nevím, ale jeden z tvých kamarádů, myslím, že ten kluk s brýlemi, který neustále nosil takovou destičku, tak ten tvrdil, že brána se dá přesměrovat. Že brány nejsou pevně ve dvojicích. Každá je samostatná a dá se propojit s libovolnou bránou kdekoliv na tomto i na tom druhém světě. Běhal tam po sále a promítal si na tu destičku obrázky. Dotýkal se destičky a brána ho skrz ni nějak poslouchala. Já a Monika jsme viděly, jak se obrazce v bráně mění tak, jak se měnila místa, kam byla brána nastavena. Ten kluk neustále říkal, že si není jistý, jestli je schopen bránu nastavit správně. Ale to už se k bráně blížila Natalova družina se stovkou bojechtivých žoldáků.“

„Prošla jsi bránou?“ zeptala se netrpělivě Aranka.

Irma přikývla.

„A co bylo dál? Jak to vypadá na druhé straně? A proč jsi tam nezůstala?“

Irma sklopila oči a poškrábala se na palci. „Něco se nepodařilo. Asi tam byla chyba, nevím. Druhá strana vypadala podobně jako ta naše. Nikoho jsem tam neviděla, jen velkou síň vytesanou do skály. Šla jsem dál, abych se porozhlédla. Bylo tam až nepříjemné ticho, ani pták nezazpíval, ani vítr nezafoukal. Jak jsem šla pískem, zjistila jsem, že boty nezanechávají stopy. Lístečky na větvích se nepohnuly. Ale to není všechno. Zjistila jsem, že nemohu ničím pohnout, nic zvednou ze země. Nohy se mi nebořily do trávy, bylo to, jako by ta tráva byla z kamene. Všechno se zdálo zkamenělé. Ten svět byl mrtvý. Působil velice depresivně.

Pak jsem zjistila, že v tom světě nejsem sama. Kousek od brány na kmeni poraženého stromu seděl starý muž. Ten jediný vypadal živý. Hověl si a kouřil dýmku. Kouřové kroužky, které vyfukoval, jakoby do tohoto světa také nepatřily, proplétaly se mezi nehybnými lístečky stromů a stoupaly k obloze. Zeptala jsem se ho, co tam dělá. Řekl mi, že čeká, a když jsem se zeptala, na co že to čeká, odvětil, že čeká na čas. Pak mi vysvětlil, že každou chvíli do tohoto světa přijde čas a on hodlá do něho naskočit. Nerozuměla jsem tomu, ale vysvětlit mi to už nestihl. Najednou se kolem mě mihl stín, pak další, pak se začali objevovat lidé. Všimla jsem si, že se všechno rozhýbalo, dokonce zafoukal vítr. To právě dorazil 'čas'. Jenže jak přišel, tak odešel. Všechno se opět zastavilo, lidé se změnili ve stíny a ty pak také zmizely. Zmizel i ten stařec. Velice brzo se začalo stmívat a svět se pomalu utápěl do nicoty. Na nic jsem nečekala a utíkala zpátky k bráně. Byla stále otevřená, a to bylo jediné štěstí, které mě zachránilo. Prošla jsem zpátky do našeho světa.“

Irma se odmlčela. Všimla si, že na ni hledí tři vykulené pohledy. Vanesa později vyprávění zhodnotila jako úžasný trip, ačkoliv si ostatní nebyly jisti, co to slovo znamená.

„Jenže to nebylo všechno. Vrátila jsem se do našeho světa a u brány nikdo z vás nebyl. Ani ten kluk s tou deskou. Byla jsem tam úplně sama, dokonce ani kouř na obzoru od vypálených vesnic nebyl vidět. Netuším, kolik času uběhlo, možná ještě víc, než jsem si myslela. Vrátila jsem se domu, našla jsem farmu. Všechno tu bylo zničené, zbořené a ztrouchnivělé. Nevzdala jsem to a časem se mi podařilo domy opravit do současného stavu. Lidé z vesnice mi velmi pomohli. Jenže nikoho z nich jsem neznala. A proto mám takové podezření, že jsem v tom divném světě, kde starý muž čekal na příchod času, strávila víc času, než jen pár okamžiků. Možná to bylo i několik let.“

Chvíli bylo rozpačité ticho. Pak to ticho prolomila Monika.

„Jak se jmenuje tvá dcerka?“

„Jakou to má souvislost Moniko?“ namítla Vanesa.

Ale Irma s klidem odpověděla.

„Jmenuje se stejně jako já. Narodila se devět měsíců po mém návratu na farmu. Je to vlastně Natalova dcera, protože ona byla počata při mém znásilnění.“

„Tohle všechno se teprve stane,“ řekla pomalu a nejistě Monika. Ostatní se ni udiveně podívaly.

„Jak to myslíš, Moniko?“ zeptala se Aranka

„Irma na začátku řekla, že když byla malá, že jsme ji také zachránily z hnízda obrovského orla, jako teď její dceru, malou Irmu.“

Otočila se na Irmu.

„A já mám takový pocit, že to jsi ty. Že ty jsi si sama sobě matkou.“

„Moniko to je šílená teorie!“ vykřikla Vanesa.

„Ale mohla by to být pravda,“ pokračovala Monika a mluvila pomalu, aby se do té komplikované myšlenky sama nezamotala, „Irma přišla branou do minulosti. O celou generaci zpátky. Proto si nás pamatuje. Ale my ji nikoliv, protože tohle všechno se odehrálo v budoucnosti. A tohle všechno zase znovu prožije její dcera.“

„Ne, ne, ne … to nemůže být pravda,“ vrtěla hlavou Irma.

„Mě to tak šílené nepřipadá,“ namítla Aranka. „Podívej se, Irmo, mně je sedmnáct let. Jak bych mohla před osmi lety otevírat brány a bojovat s vojáky Natalova vojska. Netušíme, kam až sahá moc bran a čeho všeho jsou schopny. Je docela možné, že díky branám lze cestovat nejen prostorem, ale i časem.“

Arančina poznámka Vanesu vyděsila. Jako by teď skrz její hlas promlouval některý ze strážců. Co opravdu mohla Aranka vědět o branách? Vždyť i ona, která vedle bran prožila několik staletí, o možnosti cestovat časem ještě neslyšela.

„Co víš o své rodině, o svém otci?“ vyptávala se dál Monika.

Irma se zamyslela. Když nad tím tak uvažovala, najednou jí docházelo, že vlastně skoro nic. Matka nerada o minulosti hovořila. Vlastně jen jednou řekla, že její otec byl urozeného původu. Ona jej nikdy nepoznala a to samé teď čeká její dceru. A jestli má Aranka pravdu, dítě její dcery bude také dcera.

„ … a ta bude mít také dceru, a tak dále,“ dokončila za ni Vanesa, „je to celé uhozené. Nikdy nekončící časová smyčka. Jen šílený spisovatel by mohl vymyslet takovou fantasmagorii.“

„A máš jiné vysvětlení?“ ohradila se Aranka. „Celé se to točí kolem rozbité brány.“

„Kde to má začátek a kde konec? Jak se mohla do takové pasti dostat? A může tu smyčku nějak přerušit?“

Otázky to byly zásadní, ale nikdo na ně neznal odpověď. Pokud to skutečně bylo tak, jak naznačila Monika, začaly ony tři další cyklus, jehož nejdůležitější část se odehraje zhruba za dvanáct let a kde to budou opět Aranka a její kamarádky, které pošlou Irmu zpět do minulosti.

„Dej na svou dcerku pozor, je opravdu možné, že vychováváš sama sebe,“ uzavřela to Aranka.

Pokojík to byl strohý, bez výzdoby, jen bílé stěny a dřevěný strop. Byl také malý. Tvrdá dřevěná postel u okna a ulička mezi ní a zdí. Irma dala do uličky další matraci a přidala dvě deky. Doufala, že se děvčata do malého pokoje nějak naskládají. Aranka si sedla na postel a nohy strčila pod deku.

„Holky, co si o tom myslíte?“ zeptala se Vanesa. Zamračeně hleděla z okna do tmy, a stále měla založené paže.

„Běhá mi z toho mráz po zádech,“ zatřásla se Monika, která seděla na okraji postele.

„Mě taky,“ přitakala Aranka, „je to bláznivé, když si člověk představí, že by počal a přivedl na svět sám sebe a pak sám sebe vychovával.“

„Podle mě je to nesmysl,“ prohlásila příkře Vanesa.

„Nic lepšího mě nenapadlo, promiň,“ omluvila se Monika.

„Branám se přece nedá poroučet. Strážci je umí otevřít a zavřít, nic víc.“

„Mýlíš se,“ bránila se Monika, „Daniel mi vyprávěl příběhy o prvních strážcích brán. Taky studoval knihy o branách a dozvěděl se tam spoustu zajímavých věcí. Brány se dají ovládat. On k tomu používal takové divné slovo. Dají se prý protralovat…“

„Cože se dají? Aby ses z toho svého Daniela nezbláznila.“

„Kde je možné najít knihy o branách?“ zajímala se Aranka.

„Ne to bylo jinak, … probranovat … ?“

„Mám pocit, že byly před mnoha staletími odvezeny do knihoven v Zimnaru, … “

„… programovat,“ dokončila Monika se šťastným výrazem ve tváři, „Dají se prý programovat, tak to říkal Daniel.“

Vanesa odfrkla. To poslední, co by chtěla s Monikou probírat byl ten její pošahanej Daniel.

Aranka zívla.

„Nejlepší čas jít na kutě.“ Očima přejela z Vanesy na Moniku a pak na matraci položenou v uličce.

„Opravdu nemusíte spát?“ zeptala se zvědavě.

Obě víly zavrtěly hlavou.

„A co tedy budete dělat celou noc? Já spát rozhodně budu. Přece na mě nebudete koukat. Mohla bych vás vrátit do sošek, ale nevím jak.“

„Ať tě to ani nenapadne,“ protestovala Vanesa.

„To je jednoduchý,“ ozvala se Monika, „použij zase dýku a sošku.“

„Moniko! Ty zrádkyně, co když tě už nikdo nikdy neprobudí?“

Aranka si přitáhla brašnu a otevřela ji.

„Tak ať, tak to má být. Já nad tím nechci přemýšlet. Až nás bude Aranka potřebovat, tak si nás zavolá,“ odtušila Monika.

Aranka vytáhla sošku Moniky a klíč v podobě dýky.

„Já tedy zpátky nechci. Mně se na světě líbí,“ trvala na svém Vanesa.

„Tak a co dál?“

„Předtím jsi namířila dýku na sošku. Teď namiř dýku na mě,“ řekla Monika a to byla prozatím její poslední slova. Aranka udělala přesně to, co ji poradila. V levé ruce držela její sošku a pravou ruku s dýkou zamířenou na Moniku předpažila. Ta se změnila v oblak, který byl vtažen špičkou dýky, aby dále jako výboj putoval skrz tělo Aranky do sošky v její levé ruce. Přitom Aranka pocítila zaškubnutí nejprve v pravé a pak v levé ruce. Soška se opět značně ohřála.

V pokojíku zbyla už jen Vanesa. Dívala se na ni a mhouřila oči. Aranka vytáhla její sošku

„Nechci zpátky do tmy. Budu tě hlídat. Co když se dostaneš do potíží. Prosím!“ začal se doprošovat.

„Nemyslím, že tady nastanou potíže,“ usmála se Aranka, „promiň, ale chci být chvíli sama.“

„Slib mi, že mě hned ráno probudíš.“

„Slibuju, neboj.“

Vzala do ruky dýku.

„A teď…, “ řekla a osaměla.

Ještě před usnutím přemýšlela o událostech posledních dní. Rozhodně ze všeho měla pocit, že toho zažila víc, než za celý svůj dosavadní život. Něco se s ní dělo. Od okamžiku, kdy se probudila na stroji po tom podivném rituálu, který zřejmě neměla přežít, ji brány a jejich moc pronásledovaly na každém kroku. Vzpomněla si na rodinu, přemýšlela o tom, kde zrovna jsou a jestli se nechystají na další cestu. Chtěla by se za nimi co nejrychleji vrátit a na celou záležitost rychle zapomenout. Žít zase normální život.

Bylo šedivé ráno, všude mokro a zima. Vanesa se zjevila na plácku před zápražím. Protáhla se, zívla a rozhlédla se. Namísto očekávaných dřevěných stodol a jednoho zděného domu viděla jen základy staveb, polámané zbytky trámů a tlející prkna, která se válela všude okolo na hromadách. I zděný dům neměl střechu a byl na mnoha místech pobořen. Přitom to vypadalo, že ruiny jsou velice staré a spíš vznikly působením času, než v důsledku nějaké náhlé katastrofy.

Vanesa nejprve vytřeštila oči a následně se zamračila a tradičně zkřížila paže na prsou.

„To si děláš legraci Aran, přece jsem tě prosila, abys mě probudila hned druhý den.“

Rychle se otočila se, to pro případ, že by za jejími zády stál zase někdo jiný. Spatřila však Aranku. Byla velmi vystrašená. A vypadala naprosto stejně, jak si ji pamatovala z toho večera, než ji Aranka poslala zpět do sošky. Měla stejné šaty a naprosto stejné zranění na čele.

„Vždyť je druhý den,“ řekla Aranka naléhavě.

„Cože?“ zamrkala Vanesa.

„Doufala jsem, že ty budeš znát odpověď. Probudila jsem se v polorozbořeném domě na nějakém zbytku dřevěné postele. Jsem celá mokrá a je mi zima.“

Vanesa odpověď neznala a neznala ji ani Monika. Obě víly byly velice šokované z toho, co viděly. Tam kde včera byl dům s kuchyní, jídelnou a dvěma pokoji, tam teď stála ruina tohoto domu. V místech, kde stály stodoly pro dobytek, dnes nebylo téměř nic, jen zbytky ztrouchnivělých trámů. A nenašly ani jedinou stopu po Irmě. Žádné její osobní věci. Ani nádobí z kuchyně, ani příbor, kterým včera večer jedly. Vše zmizelo, jako by to nikdy neexistovalo.

Když později Aranka dorazila do nedaleké vsi a ptala se místních, zda vědí něco o farmě, každý tázaný s naprostou jistotou odpověděl, že farma, nebo to co po ní zbylo, již několik desítek let nikomu nepatří.

Příště: Lovec mutantů

Poznámka autora: Lehce škokující vysvětlení téhle epizody bude v příštím díle. Do té doby můžete spekulovat, co se vlastně stalo.