Autobiografie, aneb "štastné" dětství nadevše...

Sama s ní, aneb navždy posedlá?

Být, či nebýt, žít, či nežít. To je oč tu běží…Myslím, že Shakespeare to v Hamletovi vystihl naprosto dokonale. Není základnější potřeby člověka, než potřeba žít. Není důležitější otázky, avšak stále mám dojem, že v některých chvílích člověk nemá na výběr. Pravda, vždycky můžeme volit, ale co když člověk volí druhou možnost, tedy nežít, protože si prošel tolika nepříjemnostmi, že už nemá sílu pokračovat? Co když je druhá možnost, kterou Hamlet vyřkl opravdu jediným vysvobozením? Copak není nic snadnějšího, než všechno vzdát, když vidíme, že cesta vedoucí z problémů a nepříjemností je trnitá a často velice těžká? Možná je, možná není. Mnoho lidí se s problémy vypořádává nejrůznějšími způsoby. Způsoby, které mohou být pro ostatní nepochopitelné. Nejčastěji hledají pomoc v alkoholu, bohužel v některých případech vidí jako jedinou možnost vrhnout se pod rychle přibližující se vlak.

Nemalé procento lidí tyto zoufalce bez přemýšlení odsuzuje, já mezi tuto část populace nepatřím. Moc dobře vím, že tito lidé opravdu nevidí jiné východisko. I já mezi ně před lety patřila. Když je vám opravdu na nic, máte problémů nad hlavu a ještě navíc se cítíte osamocení, máte opravdu chuť se vším najednou seknout, vzdát to, jen abyste to už měli za sebou, abyste nemuseli už nikdy víc trpět. Život není spravedlivý. Zdá se, že někdo má život bez jakýchkoliv problémů. Nemusí řešit zdravotní potíže, otázku financí, lásku apod. Ale je tento život opravdu tak skvělý, jak vypadá? Nebo to je jen zástěrka, přetvářka, aby okolí nepoznalo, co dotyčného opravdu trápí. Možná má skvělé auto a dům, krásnou manželku a množství přátel, které by mu každý mohl závidět, ale co když to jediné, co opravdu chce je mít děti, ale sám je impotentní? Nemyslím, že někdo má naprosto dokonalý život bez starostí. Někdo má těch starostí a problémů jen o něco více než ten další.

No…maličko jsem odbočila. Co jsem chtěla říct je to, že i já patřila mezi ty zoufalce, co své problémy chtějí vyřešit jednou provždy tím nejhorším způsobem. Každý den, kdy mi bylo na nic a cítila se neskutečně osamělá, jsem neviděla žádný smysl života, nechtěla jsem dál pokračovat, vidina zítřku, který by byl stejně hrozný jako ten den, mě poměrně dost děsila. Když říkám, že jsem neměla proč žít, nevymýšlím si. Tedy alespoň jsem si myslela, že mi smysl života uniká a já z toho byla zoufalá. Samozřejmě důvod proč žít tu je vždycky. Ať už pomoc druhým, nebo třeba otevření očí svým přátelům. Já tyto důvody ale pomíjela.

Abych to vzala tak nějak od začátku, moje dětství bylo skvělé, bezstarostné a já si neměla nač stěžovat. Přátel jsem měla mnoho, rodiče se o mě láskyplně starali a já nikdy neměla nedostatek hraček, šatstva apod.

Prvními osmi třídami na základní škole jsem proklouzla naprosto bez problémů. Prakticky jsem prospívala s vyznamenáním, u učitelů jsem byla oblíbená a na spolužáky jsem si také nemohla stěžovat. Jenže pak přišla devátá třída a moje dětství bylo rázem ta tam. Prázdniny 2008 mi změnily život. Možná to vlastně ani tak nebylo těmi prázdninami, jako spíš událostmi ještě v předchozím školním roce. Uvědomila jsem si to až zpětně, po několika letech, ale rýpavé poznámky jedné ze spolužaček, která mi očividně mou štíhlou postavu záviděla, mě zevnitř hlodaly, postupně se prokousávaly a ačkoliv jsem se hodně snažila je nevnímat, jednou se ten každodenní nával škodolibých poznámek někde musel projevit. Na druhou stranu, zkuste si dennodenně poslouchat poznámky typu: „Víš, kolik to má kalorií?“, „Proč to jíš, budeš tlustá“, když jíte svou oblíbenou svačinu a neustále se snažit je vymazávat z paměti. Nejde to. Když vám to někdo neustále opakuje, ať chcete, nebo ne, někde se to usadí, a najednou z maličkaté pochybnosti se postupem času stává větší a větší a vy jí začnete pomalu, ale jistě věřit. Možná proto přišla moje veškerá snaha neposlouchat svou „kamarádku“ vniveč. Kdybyste jí viděli, s jakou radostí se mi snažila má oblíbená jídla zprotivit. Bohužel musím přiznat, že se jí to nakonec po dlouholetém snažení alespoň na nějaký čas podařilo.

Začalo to velice nevině. Jednou jsem se na sebe večer podívala do zrcadla a viděla jsem, že mám poměrně služnou postavu, kterou by mi mohla téměř každá holka v mém věku závidět, ale jedna věc se mi nelíbila. Terčem mé nenávisti se naprosto bezdůvodně stalo moje břicho. Nebylo nijak extra ploché, to je pravda, ale na druhou stranu ani nijak obludné, jak jsem si tehdy myslela. Pravda, tehdy jsem byla opravdu odstrašujícím příkladem pro všechny, kdo se snažili o zdravý životní styl. Nesportovala jsem, jen příležitostně. Nejedla jsem zeleninu, maximálně tak ovoce. Jedla smažené a hlavně strašně moc sladkého. A co bylo snad nejhorší, jedla jsem obrovské hory jídla pozdě večer. Tím jsem si také odůvodnila své „obludné“ břicho a rozhodla se, že to se musí změnit.

Jak jsem se rozhodla, tak jsem také udělala, a od té chvíle se mé večeře skládaly prozatím „jen“ ze 4 toustových chlebů s šunkou a sýrem/ teplého domácího jídla apod. Samozřejmě úplně normální večeře, pro normálně vyvinutého jedince. A já si tehdy myslela, kdovíjak jsem neudělala něco pro své zdraví. Jenže postupem času jsem objevovala stále víc článků o zdravém životním stylu a něco ve mně mě začalo uvnitř hlodat. Dostávalo se to stále více na povrch a já čím dál více cíleně vyhledávala na internetu heslo pro-ana. Blogy s touto tematikou jsou jedním z největších nebezpečí pro dospívající dívky, a podle mého názoru by se tyto stránky měly blokovat. Každopádně to jsem si tehdy neuvědomovala a hltala jsem prakticky každé slovo. Samozřejmě, některé názory a praktiky mi byly pro smích, jako například pro-ana modlitba, ale bohužel většině věcem na takovýchto stránkách jsem věřila a částečně jsem některé z nich i praktikovala. Naštěstí jsem se do toho nikdy tak nevžila, jako ostatní anorektičky. Měla jsem fakt štěstí, že jsem to nebrala až tak vážně, přesto jsem se kvůli anorexii dostala téměř do ohrožení života.

Nikdy jsem nebyla tlustá, spíš naopak, vždycky jsem byla „ta nejhubenější“. O to víc je nepochopitelné, že jsem spadla do téhle zrádné nemoci. Čím víc jsem hltala články o anorexii, tím víc jsem si uvědomovala, že něco není v pořádku. Moje večeře se rázem přesunula na pátou hodinu, a já hloupá si naivně myslela, že tak je to správné. Přitom je to ta největší hloupost a jeden z nejhorších dietních omylů. To ještě moje večeře byly vcelku normální, ale postupem času se zmenšovaly a zmenšovaly, a já už raději zapomněla, co jsem v tu dobu k večeřím jídávala, protože to určitě nebylo nic slavného. Ale stále jsem se lišila od jiných holek s touto nemocí, které hladověly, nebo snědly opravdové minimum. To já proti nim přímo hodovala. Samozřejmě pro normální vývoj to nestačilo.

Zatím jsem stále mluvila jen o večeřích, protože první měsíce této posedlosti anorexie na ostatní jídla neměla žádný vliv. A přesto jsem hubla. Sice nepatrně, ale přece. Avšak jednou jsem si řekla, že mi omezování se při večeřích nestačí a chtěla jsem víc. Vlastně ne já, to anorexie chtěla víc. Ten vnitřní hlásek, který mi stále něco našeptávala, a nenechal mě chvíli v klidu. Anorexie si nedala pokoj. Chtěla víc. Chtěla víc a nakonec docílila svého. Já pod jejím nátlakem omezila i ostatní jídla. Postupně jsem zmenšovala svoje porce, ale stále jsem jedla alespoň pět porcí denně. To ale mému tělu nestačilo, pochopitelně. Ani nemohlo. Pro dívku v období dospívání byly mé porce směšné.

Snídala jsem bílý jogurt s pár lžícemi zapékaného čokoládového müsli. To byla moje obvyklá snídaně. Pro nemalé procento lidí, je toto možná normální porce na snídani, ale pro někoho kdo byl zvyklý snídat několik kusů pečiva je to výsměch. Navíc jsem vstávala co nejdříve, ještě před tím, než všichni vstanou, jen aby mě nikdo neviděl snídat. Styděla jsem se. Nechtěla jsem, aby rodiče věděli, že tak málo snídám. Když na to teď zpětně vzpomínám, musím se tomu smát. Samozřejmě, že to věděli, možná ne hned, ale později na to určitě přišli, a já byla neskutečně naivní, když jsem to neviděla. Snad jsem to ani nechtěla vidět.

Svačiny jsem omezila na ovoce a zeleninu. Není proto divu, že mi o hodinách žaludek vyhrával na celou třídu. Trápil se hlady a já to ignorovala. Když už jsem měla v žaludku opravdové křeče, „dopřála“ jsem si například okurku, či mrkev, v lepších dnech i nějaké to ovoce. Prostě nepochopitelné. Vůbec jsem si neuvědomovala, že tohle je ta nejlepší cesta k tomu, jak si dokonale odrovnat metabolismus a zdraví, protože proč by vám měl váš organismus prokazovat nějakou službu, když mu nedodáváte palivo, že?

O obědech snad ani nemá cenu se nijak zmiňovat. Ve školní jídelně mi nikdy nechutnalo, prakticky vždycky, až na výjimky, jsem jídlo bez povšimnutí odnášela a hlad jsem zaháněla doma vším možným, nejlépe čokoládou, nejrůznějšími sladkostmi, míchanými vajíčky a pečivem. A v době anorexie se nic nezměnilo. Obědy jsem nechávala bez povšimnutí stále a stále častěji jsem na obědy do školní jídelny pro jistotu nechodila vůbec. Jediná změna byla ta, že jsem se už doma pak nenajedla. Možná jsem si dala jen něco malého, což ani nestojí za řeč. Kupodivu jsem docela svačila. Cože není u anorexie moc obvyklé, ale asi to taky nebylo nic slavného. A jako „vrchol“ dne přišla moje již zmiňovaná večeře v pět hodin odpoledne, ani o minutu později, kdy jsem se doopravdy „nacpala až k prasknutí“ a do ulehnutí jsem se jídla už ani nedotkla.

Co k mému tehdejšímu „stravování se“ dodat? Možná jen to, že to nebylo nic zdravého, a rozhodně jsem se ze zkušenosti poučila. Myslím, že moje tělo na tu dobu ještě stále nemůže zapomenout a neustále se mi za to mstí.