Vepři

 

Jsem sklamaná. To je to slovo. Tím zklamáním jsem vina sama. Udělala jsem špatná rozhodnutí na základě špatných úsudků. Snad bych byla zhrzená, kdybych tě tehdy na začátku milovala. Ale tak to prostě nebylo. Bylo to rozhodnutí. Racionální rozhodnutí založené na odškrtávání ze seznamu přání. To, čím mě teď se železnou pravidelností nasíráš jsem tehdy vyhodnotila za malichernosti. Malichernosti, které snad v tobě nabobtnaly vlivem nedostatku mého vlastního citu. Ty víš, že je mi to už jedno, jestli se mě dotýkáš ty a nebo kdokoli jiný.

 

Ještě pořád se ráda schovávám ve tvém objetí a předstírám, že je všechno vpořádku. Dokonce jsem i schopná tě o tom přesvědčovat. Jsem schopná ti tvrdit, že jsem ti věrná protože jiné nevidím, ale neřeknu že už nevidim ani tebe. Miluju tvoje teplo, to sevření, to jak mi tvoje chlupy lezou do nosu... Minulý týden mi začal smrdět tvůj pot. Kouzlo je pryč.

 

Nemám chuť s tebou spát. Nemám chuť spát ani s nikým jiným. Jediné čemu momentálně věřím, je ta růžová latexová hračka, co jsme si ji koupili společné, když jsem se ti odvážila přiznat, že mi to jednou nestačí. Tehdy jsme vypadali jako děcka v cukrárně. Místo nad dortíky jsme se klepali vzrušením nad množstvím tvarů a funkcí. Oběma se nám chtělo jet okamžitě domů a hrát si, jenže my šli na oběd a pak jsem tě ještě chvíli mučila v obchodech s oblečením. V tašce jsme si nesli tu věc. A těšili se... Párkrát to bylo moc fajn. Byla to zapálená sirka. Jako ta poslední v balíčku když sedíš za mrholení ve smrkovém lese nad hromádkou vlhkých dřevíček po té, co březová kůra z kápézetky shořela. Naděje v háji. 

 

Hračka funguje dokonale. Nahrazuje všechno , co by mi v téhle situaci snad mohlo chybět. Je to cesta do pekel. Každá hračka jednou omrzí a já pak jako plastikovou věc začnu používat nějakou živou bytost. Právě proto se mi teď tak špatně dělají jakékoli kroky. Ty směrem k tobě jsou vyloučený, protože smrdíš. Ty od tebe vedou k lidským hračkám. A já už si nechci ani hrát, ani zahrávat.

 

Nerezignovala jsem jen nad tímhle vztahem rezignovala jsem kompletně. Nechci dalšího a tak je mi jedno, že stojíš proti mě a tváříš se, jako že ti patřím. Já mám radost, že mě sereš tak moc, že zase píšu. Tobě, o tobě, o sobě, o nás, o obrázcích, o nás, o sobě, o tobě, tobě. Připadám si jako přeplněná duše pod pneumatikou horského kola, které někdo uvolnil ventilek po celodením výletě. Teď teprve z toho něco mám! Že jsem zvrácená? Že jsem cynická? Ano jsem. 

 

Když mluvím o dětech a o manželovi v souvislosti se svou vlastní budoucností, je to stejná fráze jako když vítězka miss USA mluví o celosvětovém míru. Tak nějak se chápe, že jako žena o takových věcech mluvit musim. Že je musím zahrnovat do svých plánů... ve skutečnosti jsem je prakticky vyloučila. Vyrazilo ti to dech. A to i přes to, žes mě sám upozornil na tu díru ve skutečnosti, že deti v horizontu čtyř let plus dva roky studia plus rok na zaoceánské lodi plus budování kariéry, se právě neshodují s reálnými možnostmi. "Kvůli mně se dětí vzdávat nemusíš!" řekl jsi vystrašeně. "Kvůli tobě jsem je chtěla." lhala jsem jako když tiskne. Jenže vám mužským se pravda říkat nesmí, vy ji špatně snášíte. Ulevilo se ti. Od té doby jím prášky málem po dvou.

 

Přála bych si, abychom mohli skončit, jako jsme začali. Jako přátelé. Chtěla bych, abys byl zase ten, na koho se můžu těšit po dni blbec. Tenkrát jsi na mě čekával po práci v počítači a vždycky jsi mě dokázal upozornit na to, že ryju nosem tak hluboko ve filozofii, že už nevidim realitu. Tehdy jsme se spolu smáli. Teď není čemu. Tenhle kamarád mi chybí mnohem víc, než ten chlap, co mě dokázal udělat rychlejc, než to zvládnu sama. Fakt! Tehdy jsi se nenavážel do mých kámošek ani do mých teplých kámošů. Bylo ti jedno kde jsem a s kým a jestli v danou hodinu sedim doma nebo jinde. Byl jsi rád, když jsem byla s tebou. A když jsem nebyla, bál ses o mne, ne o sebe.