Vyvanutí

Tvé krásné oči, tak upřeně hledí do noci, když na jihu Normandie

opouštíš svou loď, vlny touhy, Pelargónie.

 

Spirituální, chaotické tance, rituální vraždy gravitačních sil.

(Rolling) Energie rocku starých, zaprášených repráků a hlas nostalgický,

kdysi tvořil mýty - dnešku chybí víra!

Pomalá smrt, neznámá neumírá, ranní iluminace krajiny.

Tantrické orgie, milióny splynutí napospas tragédie záchvěvu zrození

(prozatím, pronásledovaný časem).

Daleko od domova se užírá krysí závod (Rat race),

exploze ušlapaného písku.

Klášterní dívka poprvé masturbuje, objevuje blaženost, energii vzplanutí.

Zahradní vodotrysk, slzy nebe skutečně netřeba následovat, nýbrž sejmout

tu veteš laskavým pohledem po proudu vědomí Božstva a Býti ptákem

lyrické esence i přírody, jejíž lůno se nekonečně raduje.

Láskyplno, ve kterém je krásně VS. Duševní Komplex, bizarní –

násilné představy.

Školní zvonek ohlašuje útěk přes ulici, jazzové dálnice dospívání.

Velká zář z východu je za mými dveřmi, Budhova soška, meditativně tónována

melodie oslavuje ducha bláhovostí poezie s životem západu.

Vylézá Měsíc a objímá teplý vzduch jak farmář lehký vánek, jeho seno je v 

kupách od všedních starostí.

Květinová vůně, noční šelest, hledaní a zapomnění.

Tuláci, kaštan, vítr skrze elipsy květu po dešti.

Voda na balvanu - nevím - snad je to mrtvé moře nebo tichý oceán a mezi nimi

vůně, mraky, zataženo.

Spadané listí zahaluje stále stejný Měsíc.

Rodíme se v okvětí uprostřed lesa, chvějíc se - písmeno po písmenu, tiší, prázdní

kdekoliv na světě.

Déjà vu umírá bez zábrany koordinace smyslů, fáze: fůze.

Tělo lampy s úsměškem hledí.

Netvor-soudce shořel pálen hvězdami, jeho popel je na okraji.

Imaginární uvědomění ovíněné pableskem Slunce na prehistorickém kamení pod

vlivem generace světů je vzorem marnosti.

Underground po éteru, skály uprostřed toho Všeho!

Nádechy tvoří souhvězdí, zdá se mi…

Půvabný fatalismus zmírá jako šelma po degustaci latríny.

Astrolatrie s plánkem na výrobu stroje času – putování, rozměr a vraždy beletrie.

Na kapradí rosolovatí kapka krve, strážci metakomunikace jsou na pochodu.

Vítr, vítr, vítr, teplota klesá, kolísá epidemie lunace.

Kopulace populace je v plném proudu, zetlený dech alibismu je v pokušení jako

stín v haveloku a přítel v bezvědomí, v transu zamrmlal:

Osmnáct hodin, průzračný plamen!

Rozporuplné metamorfní pocity, jsem na pokraji sil ve snaze vyzvracet sám sebe

do dalšího života, snad během klidné noci.

Bezedná scenérie nadvědomí postrádá čas, píše se rok 1956, je 30°C, ztráta času!

Napětí, nirvána, prohlédnutí a stále dokola ve spirále, dost!

Trpím samomluvou, odpočívám v pokoji, je to má velká šance přežít.

Shořelo pole, dým naplnil délku paží.

Shořelo nebe, nápadně se podobá peklu (pomocí nejrůznějších náhod). –

Fascinující, jen dokud žijeme, hlavně to nezakřiknout!

Strašně jsem se zděsil, chtěl bych, moc bych.. kde jsou všechny dveře?

Výměnnou za slova udám rytmus všeho.

Hyena pod bodem varu třecích se těl, po větru nahá, má zadek s širokým úsměvem.

Džungle… sáhá jí na prsa a zalézá hlouběji nedostatek cigaret.

Sarkasmus, orgasmus ženy, rozpuštěné vlasy, značně zmatená!

Proklouzl jsem mezi stehny prachu s jistotou pachu, potu nebo strachu ze zármutku

nebo potěšení (na mé straně).

Sjednoceni sekretem v pravěkém spojení - placebo života.

-Prosím ne! Ještě nechci odejít, udělám vše!

Půlnoční vyznání vytesané do kamene ve stínu lampy.

Bioelektrický paprsek motýlích křídel, Zrrr..

Produktivní abnormalita na okraji molekulárního působení.

Podchod chladem, uchlácholení mezi výkřiky vnitřního světa, mrtvý obraz - zrnění

uprostřed chladné noci žalu a smutku z boje o přežití.

Malicherný, prehistorický, obrovský a bez lesku je démonický démant z vlasů

optimismu.

Příliv vášní za hranici šíleného království z mechu existence ve sladkém duchu jezera

nostalgie.

Volnost: bez identity ego bledne závistí, vypařuje se nad vzpomínkou, končí příběh

dírou v pozadí.

Záplava nálad rozprášila noty v oblak dýmu, poskočil „čas“:

Jiná doba, pohřební průběh dne se kroutil mezi prsty u nohou, vyprávěl o.. nic neřekl,

věděli jsme to beze slov!

Projíždějící auta, luxusní Jaguár.

Jeviště s příjemnou hudbou – Hendrix na strunách s ladností ptákům vlastní.

Rozmach korporace z myšlenky, navzdory prostoru – smrtící pomyšlení!

Propátrejme vše, proměňme tolikrát jako se mění tělo.

Osvícení, neexistence. Nač myslíš? O čem sníš? Netoužíš? Potěš se!

Jdi pryč, jdu po svých s uctivou pokorou slzavým údolím. Věci a jevy nechávám odejít!!

Kůže hoří křišťálovými pláty.

V průsvitném negližé je každý záhyb vesmíru patrný! –

Plodnice přítomna, bytosti živého světla!

Ach, miluji – prý je to formule nesmrtelnosti!

 

---