NASLINĚNÉ PRSTY V KONEČNÍKU

Připadala si hrozně. Rozešel se s ní přítel. Byl to skvělý a krásný kluk. Nechal ji kvůli jiné. Plakala. Ulevilo se jí tím.

Přestala bulit a utřela si slzy. Rozhodla se mu pomstít, jen nevěděla, jak by to měla konkrétně provést. Zašla proto za svým starším bratrem. Byl to buddhista.

Když vstoupila do jeho pokoje, zahlédla, jak levituje s hlavou nízko u stropu. Chybělo opravdu málo a dotkl by se ho.

Stoupla si pod něj a zatahala ho za šulin. On procitl z transu a snesl se na podlahu. Neustále zaujímal pozici lotosového květu. Už od útlého dětství chtěl dosáhnout osvícení a činil pro to maximum. Zeptala se ho na jeho názor ohledně pomsty.

„Víš, co ti povím,“ pronesl. „Raději než na pomstu mysli na lásku. Zamiluj se. Zapomeň na minulost a soustřeď se na teď. Následuj hlas svého vnitřního rádce. Můžeš se spolehnout, že tě povede za dobrem a tvým štěstím.“

Připadala si zmatená. Vtom postřehla, že se venku počíná smrákat. Aplikovala si nitrožilně pervitin a vyrazila za kamarády. Potkala se s nimi ve Svastice, což byl populární hudební klub. Přisedla si k nim a zeptala se:

„Jak je?“ Po této otázce následovala svižná konverzace, kdy za nosná témata posloužily především klepy, které následně vystřídaly politické žvásty a nakonec se dostavila sebelítost, jejíž příčina tkvěla v pocitu nenapravitelně zpackaného života.

Tato emoce je pouhou iluzí, která se nám snaží ublížit tím, že v nás vyvolá trauma, jež nás bude den co den trpělivě a bezcitně užírat.

Byla z těch jejich keců otrávená. Mysleli si o sobě, že jsou něco výjimečného a přitom byli jen docela obyčejnými nulami. Šla si raději zatančit.

Na tanečním parketu natrefila na sympatického mládence. Prakticky hned si padli do oka. Přimáčkli se těsně k sobě. Cítila jeho ztopořené péro. Tak tohle je láska, pomyslela si a připadala si neobyčejně šťastná. On ji také miloval. Věřil, že je jeho osudem. Už za pár měsíců se však rozešli. Tentokrát dala kopačky ona. Rozloučili se jako přátelé a každý se vydal za svým blíže neurčitým údělem.

Jak záhy zjistila, neměla kam jít. Samozřejmě, mohla se kdykoli vrátit k rodičům, ale to ona zatím nechtěla. Zatoužila po dobrodružství. Přála si stát se svědkem nějakého brutálního zločinu. A splnilo se jí to.

Senilní hladová důchodkyně vytáhla z kabelky granát, odjistila ho a i se zubní protézou ho mrštila do výlohy obchodu s potravinami. Odehrála se exploze, která pozabíjela několik lidí a mnohé další zranila. Sama babka dostala infarkt a za několik málo chvil byla tuhá. Nikdo jí nepomohl, protože byla moc chudá. Nemajetní nemají právo na existenci. Navíc smrdí a vypadají škaredě.

Začalo se jí chtít příšerným způsobem spát. Též ji došly drogy a tak se odebrala domů. Odemkla a vešla do chodby. Rozsvítila si, vyzula se a ulehla. Zdál se jí podivný sen. Spatřila v něm muže, který o ní psal povídku. Byl jí čímsi velmi povědomý. Jako by ho znala desítky, či snad stovky tisíc let. Nedokázala to však jakkoli blíže definovat. Usmál se na ni a naznačil jí, aby šla za ním. Dostala strach. Po zádech jí přejelo zlověstné zamrazení. Vykřikla a probudila se.

Bylo pondělí, musela do školy. Vylezla z postele, hodila si aktovku na záda a vyrazila. Na nádraží si zapálila Rakovinu. Čekala na vlak. Konečně přijel. Nastoupila do něj a potkala se se svým bývalým. Hodně se, za tu dobu, co ho neviděla, změnil. Ztloustl, vypadaly mu vlasy a na obličeji měl ohavnou vyrážku. Byl vážně odporný.

Byla zvědavá, co se mu přihodilo, a tak ho oslovila.

„Ahoj,“ řekla mu. On se na ni podíval a trochu ve svém zasmušilém výrazu pookřál.

„Co se ti stalo?“

„Za to může láska. Opustila mě. Pocit žalu mě srazil na kolena. Nemám sílu dát se do kupy. Odpoutat se od minulosti a opět navázat na přítomný okamžik. Jsem tak mladý. Celý život mám před sebou, ale současně cítím zápach své rozkládající se tkáně. Dost možná jsem i zešílel!“ Po těchto slovech se v jeho očích zlověstně zalesklo. Odskočila od něj. Vrhl se po ní. V jeho pravé ruce se objevil nůž. Z jeho hrdla se vydral výkřik:

„Uřežu ti kozy, těš se!“

Schizofrenik Roman, který seděl opodál, odložil psychózu a své šílenstvím nezatížené vědomí implantoval zpět do reality. Velice rychle se zorientoval v tom, co se děje a podnikl patřičné kroky na její záchranu. Rozběhl se za agresorem. Dohnal ho a rozbil mu držku napadrť. Když se však následně po ní rozhlédl, zjistil, že je v trapu.

Kde se to ocitla, nevěděla ani ona sama. Na mysl se jí však vkrádal neodbytný pocit, že se nejspíš jedná o noční můru. Stáhla se do sebe a obezřetně se kolem sebe rozhlížela. Měla strach a nevěděla co dělat. Připadala si, jako by prodělávala ataku deliria tremens. Třásla se a halucinovala.

Ale co bylo nejpodivnější, že už se nenacházela ve vlaku. Jak a kam jsem se z něj dostala?

27. září 2012

Petr Měrka