Michal

Michal smrděl. Michal tedy obvykle smrděl, protože se jen málokdy myl, ale toho dne smrděl obzvlášť. Ležel v botech na své špinavé posteli, chroupal brambůrky a díval se na televizi. Olina mu kouřila péro. Olina byla Michalova holka. Byla o pár roků starší než on, nebyla to žádná kočka, ale byla to holka. Do Michala byla zamilovaná.

„Kuř to pořádně, nebo ti jednu fláknu“, řekl  se smíchem Michal. „Musíš to poštět hloubějš do pusy, až do krku. Tak, tak je to dobře.“ Olina ho hned poslechla. I když Michalův hlas zněl vesele, Olina věděla, že by ji fakt zmlátil. Michal ji bil rád a často a hledal si nejrůznější záminky, aby ji mohl praštit. Michal pocházel z poměrně zazobané rodiny. Jeho otec byl šéfem ústavu Akademie věd a Michal to rád připomínal. Obvykle se představoval slovy: Jsem Michal Meissner, syn profesora Meissnera, ředitele Ústavu Akademie věd.

„Počkej chvilku“, řekl Michal, vyndal Olině ptáka z pusy a otočil se k ní zády a nasměroval jí zadek přímo do ksichtu, jakoby chtěl, aby mu Olina lízala prdel, načež si usral přímo do jejího obličeje. Když byl prd venku, Michal si znovu lehl na záda a řekl Olině: „Kuř. Můžeš pokračovat“ Olina se beze slova sehnula k jeho ptáku a pokračovala v kouření.