Les Misérables

Les Misérables - Bídníci
Goja Music Hall
Autor původního románu: Victor Hugo
Autor hudby: Claudie-Michel Schönberg
Autor francouzských textů a scénáře: Alain Boublil
Překlad Zdeněk Borovec, režie Petr Novotný, kostýmy Lucie Loosová, scénografie Mihail Tchernaev, hudební nastudování Milan Svoboda.

                                                                     ><

V sobotu 22. 9. 2012 jsem vstal nezvykle časně. Nakrmil jsem, poklidil, podojil, intenzivní vůni chléva přehlušil parfémem Pitralon No. 5 a zčerstva přiskotačil k zájezdovému autobusu, který u kapličky na návsi čekal už jenom na mě, abych se s ostatními kolchozníky vypravil do matky měst na všemi velebený muzikál Les Misérables – Bídníci. Do Prahy, do Holešovic, do Goja Music Hallu JUDr. Františka Janečka!

Vždycky jsem měl za to, že z hudebního představení pro prostý lid má divák odcházet duševně povznesen, rozradostněn a návdavkem si v podvědomí odnést nejednu dotěrnou melodii, již si bude celý následující den pobrukovat u soustruhu či za pluhem. Muzikál Les Misérables je čestnou výjimkou z tohoto pravidla.
Vzpomínám, jak ještě dlouho po zhlédnutí Mozartova Dona Giovanniho zněla mi v uších Madamina, il catalogo é questo, cestou z Webberovy rockové opery Jesus Christ Superstar jsem si do omrzení notoval I Don't Know How to Love Him, ale po zhlédnutí Schönbergových Bídníků – pusto, prázdno, šeď. Jen změť hudebních klišé, vycpávek a banalit. Nic, co by připomínalo píseň. Hlavou mi bleskla pouze jedna lidová z Mělnicka Ó Velvary, kde jou mé tolary.

Mohlo by se zdát, že tolary s kvalitou shlédnutého představení souvisejí pouze okrajově, leč nenechte se mýlit. Už jen dlouhý výčet sponzorů, který si před představením z reproduktoru vyslechl každý z osmi set šedesáti platících diváků, hovoří o tom, že provedení zpěvohry muselo být značně nákladné. Co na tom, že to na kuse není vidět? Stavba dálnice nás všechny také stála miliardy a já, prostý venkovan, jsem v sedadle autobusu žádný rozdíl mezi polní cestou a předraženou magistrálou nepostřehl.

Pohlédnu-li na tvorbu scény, vidím statické kulisy, které se v průběhu představení nijak významně neměnily. Jakýsi impresionistický nástin pařížské ulice s domy a balkóny. Pravda, proběhly z času na čas jakési kejkle s točnou, technici se volně procházeli po jevišti, vesele stěhovali nadměrně hlučné kulisy a navzdory zákazu kouření dýmili umělým kouřem, až diváctvo dojetím slzelo. Na samém vrcholu strměl výsuvný most, jenž působil velice efektně, nicméně jeho využití při Javertově sebevraždě se za působivé označit nedá. Vinou toporného aranžmá se scéna stala nechtěně humornou a připomínala pověstný Cimrmanův zázrak divadelní techniky ze hry Dlouhý, Široký a Krátkozraký.

Rovněž orchestrace, pro kterou se tvůrci pražských Bídníků rozhodli, není trefou do černého. Autor hudebního nastudování a dirigent Milan Svoboda se sice snažil z toho mála, co měl k dispozici, vytěžit maximum, ale imitovat plnohodnotný orchestr se jeho neduživému hudebnímu tělesu příliš nedařilo. Pro příště by větší investice do ansámblu rozhodně nebyla na škodu.

Libreto se panu Borovcovi také dvakrát nevyvedlo. Jednotlivé scény držely pohromadě jen velmi neochotně a mám dojem, že k závěru příběhu už se vyloženě rozpadaly. Neměl bych mu to za zlé, konečně děj si divák mohl doma nastudovat z knihy Victora Huga, nebo si ve foyer zakoupit program, nicméně jeho texty se přímo hemžily nešvary, kterými opovrhuje literární teorie. Kýče, floskule, fráze. Kupříkladu zprofanované slovo dlaň se v textu objevilo třiadvacetkrát.

Herecko – zpěvácké obsazení bylo dle mínění produkce hvězdné.
David Uličník, Daniel Hůlka, Vlaďka Skalová, Monika Absolonová, Jan Urban, Michal Skořepa a všechny děti Karla Vágnera (kromě těch, co zrovna byly s Jakubem na rybách), všichni toporně předstírali tu zpěv, tu herectví; každý dle možností.
Celebrita o které bylo a je stále mnoho slyšet - Daniel Hůlka, ač převyšoval všechny postavou, herecky ani pěvecky ostatní interprety nikterak nezastínil. Oproti tomu jakási sboristka, o které jsem v životě neslyšel, svým sytým rockovým chraplákem, dravým hereckým nasazením a minimalisticky pojatým kostýmem dokázala, že nejsou malé role, jen malé honoráře.
Co se postavy Jeana Valjeana týče, dokážu si v ní představit Jeana Gabina nebo Hugha Jackmana, ale pana Davida Uličníka, jakkoli disponoval krystalicky čistým tenorem a skvěle intonoval, ne. Ten, se svým dobro- až prostomyslným výrazem obličeje, hodil by se báječně pro roli Švejka, ovšem kriminálníka bych mu nebyl schopen uvěřit, ani kdyby mi osobně vytáhl z kapsy peněženku (což se mimochodem, obrazně řečeno, také stalo).

V zájmu pravdy dlužno poukázat i na světlé okamžiky. Například vždy, když starší dáma sedící přede mnou chtěla rozbalit bonbon, zadívala se upřeně za sebe. Nikoliv na mne, ale na monitor pro účinkující s projekcí dirigenta. Nejspíš proto, aby šustila celofánem do rytmu a nebudila ostatní.
Nebo korpulentní pán po mé pravici, který usnul už při Valjeanově árii Kdo jsem já? a neprobral jej ani halasný sbor barikádníků akcentovaný střelbou. Pouze při scéně umírání Eponiny jsem měl pocit, že na mé koleno ukápla jeho slza, ale byla to slina.
Ono bohužel nestačí na billboardy chvástavě napsat "nejúspěšnější světový muzikál", musí se také vynaložit nějaká snaha, aby se této pověsti dostálo.

Na konci představení jsem po vzoru ostatních povstal, abych ulevil zdřevěnělým nohám, a plácal jako o život z radosti, že už konečně mohu jít domů, ohřát si zemlbábu od včerejška a shlédnout reprízu posledního dílu Ordinace v růžové zahradě.
K zájezdovému autobusu jsem potemnělým výstavištěm téměř prchal, zaslechnuv za sebou jakési kroky. Bál jsem se, že jsou Františka Janečka.