DŽARDA A BORDEL

V neděli to byly tři týdny, co si Džarda neuklidil v bytě. O křečka se sice staral vzorně a jemu v teráriu měnil piliny obden. Kuchyňský stůl byl však zaplaven hromadou novin, prázdných hrnků od instantní kávy a panáčků z Člověče nezlob se.

Sousedka Dorazilová si stěžovala Džardovi u výtahů:

„Začíná to tu smrdět. A táhne to z vašeho bytu.“

Nepatrně se usmál. Chtěl si to přece jenom vyzkoušet. Co se stane, když jednou neuklidí. Nevyluxuje. Neutře prach. Nevyhodí odpadky. Jenže pak se z toho stala taková hra. Když už to vydržel pět dní...

A vůbec, komu to vadí? Džardovi a křečkovi vůbec. Dorazilové zase hodně.

Odcházel na autobusové nádraží Zvonařka a tělem mu probíjela vlna adrenalinu. Velkopansky si odplivl na chodník. Žije na hraně. Riziko. Nebezpečí. Rebelie. Má doma smrad, špínu a bordel. Určitě je to trestné. Alespoň nějaký druh přestupku. Za chvíli bude mít na krku chlupatý. Nasadí mu klepeta a vrazí ho do basy. Asi si tam nechá udělat kérku.

Autobusy přijížděly a odjížděly. Džarda je s drsňáckým úšklebkem pozoroval. Jednou také nastoupí a někam pojede. Třeba do Lomnice nad něčím. Uprchne tam před rukou zákona. V pět konečně dostal hlad a vrátil se domů.

Křeček potěšeně kvíknul. Podlaha zářila laminátovým leskem a na plotně čekal hrnec buřtguláše. Džarda se zklamaně posadil ke kuchyňskému stolu a v posledním rebelském záchvěvu záměrně převrhl ukazováčkem slánku. Je po všem.

Desparádo je mrtev. Matka mu ty klíče od bytu nikdy nevrátí.