Prostě to zase nevyšlo

Mně opravdu nevadilo, že jsi na vozíku.
Ani na vteřinu, jsem se nad tím nepozastavila.
Byl jsi tak skvělej. Jezdil jsi se mnou na bruslích, sem tam jsem tě zatlačila.
Projezdili jsme spolu Jeseníky – byly spolu u moře.
Ale už tam mi docházelo, že to není to pravé.
Přines, podej, umyj, pomož. Napusť, pověs … Bez prosím
Bez kouzelného slůvka, který mi opravdu začínalo chybět.
Jakoby to měla být pocta, ti pomáhat.
Mně to ze začátku nevadilo, neměla jsem s tím problém. Ale pak mi přišlo, že mě zneužíváš.
Že ti musím se vším pomáhat, jako by jsi svého hendikepu skutečně využíval, jen pro svůj prospěch.
A jak se vrátíme domů, vše praskne. Vyčtu ti, že jsi neudělal ani šťávu.
(Můžeš, můžeš dělat hodně věcí. Ruce máš zdravý, dokonce se i postavíš.)
Propukneš v hysterický záchvat – nadáváš mi.
 Vyčítáš mi moje bývalý, vyčítáš mi jakej jsem měla život. Vyčítáš mi, že jsem ti toho řekla o sobě moc.
Vyčítáš, že tě jen využívám.
Nadáváš, že jsem tě kvůli dovolené jen využila (vše jsem ti zaplatila! Všechno na půl!)
A já se neudržím a taky na tebe křičím.
Když ti vynesu všechny věci do auta, štěkáš po mně jak to tam mám dát a ať si pohnu.
Že zdržuju. Hodím po tobě klíče a křičím ať vypadneš.
Odjíždíš.
Celou noc, celé ráno mi chodí vyděračský esersky. Hrozíš sebevraždou.
Do teď to nemůžu rozdýchat, oběsily se mi dva kamarádi, byl jsi u toho, když jsem se to dozvěděla a teď mi vyhrožuješ.
Jak můžeš? Sakra jak sis to vůbec mohl dovolit! Srabe!
Tohle ti jen tak brzy neodpustím. Zachoval jsi se jako srab, jako nevyrovnanej chlap.
 Jako člověk, který myslí skutečně jen sám na sebe a ostatní mu musí sloužit – protože on je na vozíku.
Zklamal jsi, připomněl jsi mi L.
A já druhé šance už nedávám.
U ne!
Jediná věc, kterou dodržuji.
Já jsem na prvním místě.
A od nikoho se vydírat nenechám. To jsem snášela pět let a už nikdy.
A jsem na sebe hrdá, že umím říct ne, tohle se mi nelíbí a takhle se ke mně chovat nebudeš.
Jen se NE musím naučit říkat hned ze začátku.
Spousta věcí se tím ulehčí.