Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZ knihy všednosti; základy chemie všednosti
Výběr: vk, Markéta, Eli.Benett, DavidPetrik, a2a2a
03. 10. 2012
29
22
3431
Autor
swen
Z knihy všednosti
Normální, běžné a chladné
Jeli jsme navštívit Karla Š. na chatu.
Škodovkou, anebo jiným, naprosto běžným autem.
V kuřáckém chrčení motoru
působil básníkův mladický hlas
bezmála dětsky:
„Četl jsem rozhovor s Noskem.
Musím být chladný.
Chladný a civilní. Ne. Tohle zdaleka nestačí.
Chladnější, jasnější, civilnější…“
Pár metrů od krajnic utíkal les –
normální, lekavé, listnaté stromy. Dřevitý strach
zalézal hlouběji do středních válců. Až na dřeň…
Tam hrůza konečně zchladla. Do větví, do listů
proudily lhostejné symboly.
Zimní
Jedna z těch silnějších vzpomínek na tebe:
spolu na půlnoční… Škoda, že sníh tehdy nepadal.
Získal by na střeše kostela podobu
zlomené cíchy…
Třeba by zmlkly i varhany,
jako když andulku přehodíš dekou…
Nepadal sníh. Ani silná slova.
Začátkem každého vztahu je
vynález jazyka.
Ten byl už za námi. Zevšedněl.
Kdybych to dokázal říct nějak jinak…
Ze zmrazků v trávě se odlepil havran
- tříprsté stopy se porvaly s trávníkem
o právo mlčet.
Satelity
Rodinné domky
trávily za žaludeční stěnou
večery s příchutí seriálů. Silnice byla jak napjaté střevo.
šli jsme, dva vyvrženci domů, satelitní čtvrtí.
Tak. Ve kterém domku bys nechtěla bydlet.
No přeci v tom s tebou, když nespíš a říkáš:
mám v sobě nemocná zvířata, všechna je pro tebe podřežu;
a také v tom druhém, kde nejsi
a noc je jako divný příběh
s netěsnícím koncem.
Okreska
„To je docela dobře možný,“ říká.
Ochablou dlaní
prohrábne řídnoucí vlasy.
Silnice, po níž jdou,
je prosolená jak pršut…
„To teda není,“ odmítne druhý.
Těkavým pohybem
posune brýle ke kořenu nosu.
Cesta je požírá,
kabáty nalačno chlemtají vločky.
Tkanina stává se vodou.
„Co přijde pak, až se vydrolí nebe,“
myslí se dítě.
Třeba z něj vypadne máma, anebo
před týdnem ztracená rukavice.
Co přijde pak, svědčí přejetý zajíc.
V dálce se postupně rýsuje město – nejisté,
stvořené z možností,
vymýšlí detaily budov.
Mikropaleontolog
Poslední dobou mám problémy
zaměřit pozornost na detail – obavu prodloužit
vzdálenost ohniska
a snažit se uchopit mikrosvět, aniž bych pochopil,
aniž bych alespoň vzdáleně rozuměl
svým vnitřním vyhlídkám.
Na obou pólech
(první, ten nevidím, druhý až příliš…)
mám velkou kancelář s okny
a mikroskop s průzorem na povrch planety
mrtvé jak hlavička špendlíku.
V prostoru mezi je naděje –
krabička na klíček, dům nebo tělo
a víra, že v genech
je kancelář podobná mé;
a někdo se odtamtud dívá a neví.
Vazby
„Možná se pokouší umlátit vzduch,“ říká si holka,
zatímco učitel
předvádí základní chemické vazby. „…iontová!“ vykřikne
a z atomu vyškubne vazebný elektron. „…polární!
To když má jeden z atomů vyšší Chí… Ví někdo o kolik?“
Jeden kluk odlepí oči od I-phonu
a stává se otázkou: „Souvisí nějak ta polární vazba
s polárním kruhem?“
Ťukání tlačítek, šepoty, šramoty židlí… Učitel přemýšlí.
Atomy sloučenin pod kůží dětí
lhostejně směňují vazby.
Základy chemie všednosti
suspenze
Je třeba se vyklestit. Vytrhat z políček
v adresáři
plevel. Zpevnit se, zkapalnět.. To vše je potřeba…
Pak musíš splynout:
promísit dvě složky v suspenzi – tělesnou pevnou a kapalnou psýché –
a spojit je lží…
To z tebe nedělá lháře. Ne,
jen v sobě najdeš a ukryješ filtr.
(kdo tohle nazývá lží…)
Obě dvě složky tak bezpečně pojistíš
ve stavu směsi.
Následně podruhé splyneš. Tentokrát se světem venku.
A vůbec to nebude projekce, pokud řekneš či napíšeš:
Všechno jsou směsi! žena a muž, šero – směs světla a tmy,
auto a silnice, slovo a význam….
A už vůbec to nebude vylhané. Ta lež se už stala.
Je z tebe příměs, jsi průhledný. Svět věcí,
do nichž se nechceš či nemůžeš míchat,
teď opomíjíš.
Roztok
Nebo se nezpevníš.
Proudění času tě strhne – a staneš se úkolem být
pro všechny známé i neznámé
strhující…
Kdekdo tě uvidí šplíchat, někdy i rapovat
do všech stran silácká slova.
Jenže co s kamením,
- masivním, pevným a zaseklým do dna…
Co s tím vším protivným
závistným kamením!
22 názorů
vindal drámo
11. 10. 2012těžkopádnej dojem, dřina to číst a asi i psát
ale se suspenzí a kapalnou psyché si moc prdele neužiješ obecně
ta přímá řeč to mohla zachránit, kdyby tak nešustila papírem
hm
Toto není řeč, která by si vynucovala, abys jí naslouchal. Prostě nasloucháš... Obrazy jsou tak přiléhavé, že je ani jako obrazy nevnímáš... jsi na místě, odkud je vyřčeno. Vidíš, cítíš, zakoušíš...
Krásná poezie, žádné prudké, rádoby spontánní emoce, naopak nadhled se smířlivostí a laskavostí v zádech,
o to více přesvědčivá.kdy si říkám, je to prostě tak a není to nutně katastrofa. Čtenářům určitě neunikne běžný civilní jazyk bez jakékoliv pompéznosti, bohatý na drobné vjemy, jako by měl vlastní nervová zakončení.
DavidPetrik
03. 10. 2012ala.coutchera
03. 10. 2012
hmno, propracované, to teda je, to muselo být též pracné,že, ti skoro závidím...