Temné hluboké lesy

Pomalu si nacpával dýmku, správně po lesácku porcelánovou a přitom sledoval žhnoucí kotouč podzimního slunce zapadající za hrabu lesa. První den, vlastně podvečer, kdy bylo možné lovit vysokou se blížil.

Ruce už se mu dávno netřásly. Možná v prvních deseti případech, kdy jeho rána nebyla tak jistá, vystřelená kulka letěla do roští a vysoká vzala nohy na ramena. Ale dnes už ne. Měl za sebou sedmnáctou zimu po světovém kolapsu a zdálo se, že oblíbená zvěř se začíná jeho revíru vyhýbat. Jak na tom jsou kolegové v ostatních myslivnách netušil. Copak se takový vlk baví s druhým o úspěších v lovu? Je to konkurence a konkurence se odstraňuje, za přítele si už dávno vybral loveckého psa. Spolehlivější, než člověk.

Pušky visely na stěně srubu a bylo znát, že je o ně vzorně pečováno. Leskly se olejem na zbraně, zámky chodily s perfektním kovovým cvaknutím, nic neskřípalo. Munice bylo dostatek ve sklepě. Prozíravě se zásobil, když  začalo být jasné, že v křeči zmítaná republika už dále nevydrží. Dva měsíce na to vybuchla pod parlamentem bomba a všeobjímající chaos zachvátil celou Evropu. Jih zabrali katolíci se svým králem, na severu se vyvalili Poláci, východ obsadili Slováci po dohodě se Slezany, západ Turci z Německa. Takový maličký chalifát od oceánu k Českomoravské vysočině. Dál je Slované nepustili.

Tabák hořel špatně. Venku je vlhko a dveře těsní špatně. Chce to nově izolovat - důvod vyrazit na lov vysoké. Té nejvyšší.

Odvažovala se do lesa jen po setmění. Jako by snad přirozený strach z predátora zabraňoval stádu za denního světla vstoupit mezi stromy, husté mlází a neprostupné ostružiny. Pro Myslivce to ale byly chodníčky, stezky, promenády.

Po celý rok zvěř přikrmoval. Pěstoval houby, jakoby náhodně vyrostlá hlíva na hnilých pařezech stádo nezneklidnila, nevzbudila podezření. Naopak! Chodila sem celá procesí s košíky, tichounce se plížila lesem. Dobře totiž věděli, kdo bydlí na mýtině uprostřed kdysi rozsáhlého polesí. Znali pověsti o houbařích, kteří se nikdy nevrátili do svých polorozpadlých chalup.

Nikdo ho neviděl déle, než tři sekundy. A i to se stávalo zřídka. Většina jen zaslechla ránu a poté už jen zelený mech ssál barvu jako houba.

Maso sice často páchlo po kozině, špatných bramborách a chlebových plackách. Sám ho jedl výjimečně. Obvykle se dalo použít jen jako návnada na daleko větší věci, které znamenaly chvění prstu na spoušti, zadržený dech, tep až v uších. Věci, o nichž stádo z chalup pod lesem nemělo ani tušení, že se do jejich křížů zbavených lesů vrátily.

Pes se probudil a pozoroval svého pána. Miloval ho láskou, která nezná zrady ani falše. Nespočetněkrát už skoro přišel o život, když ho leši se svými dětmi málem chytil a bezpochyby by i roztrhnul, kdyby nehoukla Myslivcova dvojka. Speciálně upravená střela pak pánu lesů utrhla půlku lebky a zelenný mozek se rozstříkl na jehličí.

Trofeje - špičáky, už zaplnily celou jednu poličku nad krbem. Zbytek se prodal jako jelení hostinskému v podhradí. Mnozí tušili, z čeho maso pochází, ale stejně se cpali, až se jim dělaly boule za ušima. Maso z lesního muže prý posiluje a dává převahu.

Byly to povídačky, ale proč je vyvracet?

Lesem se nesly kroky, které nemohly patřit nikomu jinému, než koláři z osady. Šmejdil po revíru celé léto a i teď doufal, že si přilepší dřevem z „náhodu“ padlého smrku.

Zbystřené smysly Myslivce ho slyšely (a cítily) na míle daleko.

Proč ne?

Objevil nedávno u skal trus, který mohl patřit jen něčemu velikému. Zapomenutí bohové se vraceli ze svých severských vyhnanství a Myslivec tušil, že stěnu brzy ozdobí něčím unikátním.

Hmátl po zbrani, nasadil koženou kápi. Pes už s kňučením čekal u dveří.

Dnes bude dobrý lov.