Pravoslav a Hortenzie

"Je to všechno na pyču," řekla Hortenzie.
Přísahala bych, že to vyslovila s ypsilónem, tak, jak jsou v tom jejím rodném kraji, co je celý na pyču, zvyklí.
"Už jsi byla pravila," řku distinguovaně, tak jak mě to naučila nebožka babička v té překrásné době, kdy ještě čile (a taky tak distinguovaně) běhala po polích a kradla krmnou kapustu. Často při tom říkávala, že je ta krmná pekelně kulinářsky nevkusná (nedala se žrát), ale že prý je v tom ta fibróza, jež je pro lidský organismus nepostradatelná.

Pozvedla jsem hrneček s odpolední kávičkou. Vztyčila jsem při tom maléček, tak, jak mě to naučil Hortenziin nebožtík otec, než umřel na fibrózu, jejíž zmutovaný gen nyní hrdě nosí Hortenzie v dé en á i v rámečku na krbové římse.

"Je to všechno na pyču," opakovala se Hortenzie, "bo scípnu jako všichni ti kolem a vůbec nic tu nezbyde, jářku, nezbyde tu ani mí jméno." Neměla vůbec ani jednu vlohu pro jazyk; zvláštěpak její soustavné záměny i a y mne doháněly k šílenství.

"Zbyde tu po tobě ratolest," odkázala jsem na její nejmilejší dceru, malou Božidaru, jež se měla ke studiu, sociálně se angažovala, a na svůj gen s cystickou fibrosou byla též patřičně hrda. "Ponese olbřímí odkaz tvé existence, má drahá, a jsem si jista, že ani tvůj milý druh Pravoslav na tě nedá zabudnouti."

"Pyču druh," odvětila podrážděně zpod roušky alkoholového opojení a vykašlala do kapesníčku kousek plicní tkáně. Nevím, jestli za to taky mohla fibróza, nebo ten alkohol, nebo snad ty souchotě, které Hortenzijka skromně, avšak marně tajila před celou vesnicí. "Druží se se spoustou dalších družek, s Mařkou Hořkovic taky, abys to vědíla, a štěbetalo se, že se si rád hledívá spousty dalších cízích vístřihů a hlavně toho tvýho, kočko."
V duchu jsem striktně odmítala veškerá nařčení z vlastnictví jakéhokoli výstřihu i příslušnosti k čeledi felidae. Rovněž mne značně intelektuálně vyčerpávala Hortenziina rétorická dysgrafie, pročež jsem doporučila, ať již zamhouří oka, že až se vyspinká a celá čerstvá probere, dostane řádně nakrmíno.

"Co mi budeš dělat? Zelnou tukožroutskou?"
Zelnou polévku, přezdívanou tukožroutskou, měla Hortenzie nejraději. Ač byla tato kulinářsky nevkusná (nedala se žrát), Hořkovic Mařka s oblibou tvrdila, že po této dámský organismus ubývá na váze, což byla věru idea nadpřiměřeně sympatetická.

"To se ví, že tukožroutskou, drahá. Odpočiň si, ať jsi správně připravena na konzumaci. Až se, drahá, probudíš, bude tu již státi cela připravena. Dobrého noclehu vinšuji." Načež jsem ji políbila na čelo (distinguovaně, bez slin) a přitáhla jí přikrývku až k té nejvyšší bradě.

Je to dobré děvče, tahle Hortenzie. Kleje sic jak havíř, nicméně kvality její duševní vyváží mnohé nedostatky řečnické.
Odporoučela jsem se do kuchyně a postavila na sporák prádelní hrnec plný krmného zelí, tak, jak to dělávala má nebožka babička v těch dobách, než ji přejel Hořkovic parní válec. Nemohli za to...

Rozhodla jsem se tentokrát vařiti kapustu alespoň sedm hodin, aby trochu změkla a nabyla kulinářské příhodnosti. Přemýšlela jsem nad vší tou fibrózou a byla jsem si nabeton jista, že ta v kapustě je nějak jinačí než ta z Hortenziina rodu. Možná v každé přebývá jiný kation nebo nasycenější mastná kyselina, neb přeci nezní nikterak racionálně, že se jedna z nich sbírá na poli a druhá se přenáší dědičnostně.

Nebyla jsem nicméně schopna úvahu dokončiti, neboť ji přerušilo něčí klepání na dveře mého příbytku.
Určitě to bude ten nemrava Pravoslav.
A určitě má ssebou nůžky, když prý teď vyhledává ty výstřihy.