.sky is over.

V posledních dnech se ve mně něco změnilo. Jako bych v sobě zapustil kotvu.

Jsem si jistý, že k tomu došlo mezi lidmi. Před několika týdny jsem byl přesvědčen, že se mohu najít v samotě. Ale není tomu tak. Cesta samoty je slepá.

V pátek v jídelně jsem s překvapením spatřil svoji pravačku, jak jemně dolehla na Magdino rameno, když jsem ji zdravil. Při cestě z oběda objala ruka Tomášova ramena. Dříve bych si připadal nepatřičně. Teď mi to přišlo přirozené.

Odpoledne jsem hrál s otcem tenis. Tichá výměna názorů na antukové ploše. Snažil jsem se promlouvat k otci pomocí krátkých a přímých úderů. Pokud se nám podařilo vytvořit dialog, cítil otec uspokojení a po hře, když jsme si sedli na bílé umělohmotné židle, jsme k sobě mohli promlouvat i skrze slova.

Pozval jsem otce na pivo. V hospodě mi začal vysvětlovat, jaké jsou důsledky poškození retikulární formace. Poslouchal jsem a občas přikývl hlavou na znamení, že rozumím. Ve skutečnosti jsem se v medicínských termínech po chvíli ztratil. Dopili jsme a vydali se k domovu. Otec mluvil o mozku jako o počítači a svém úkolu ho opravit. Na to ostatní už nemá čas.

Zastavili jsme na křižovatce. Nebe mělo rozpárané břicho: červánky se v cárech táhly k zapadajícímu slunci na obzoru. Otec se opíral o kolo, umírající scenérii v zádech.

"Viděl jsi nebe?" zeptal jsem se. Chtěl jsem, aby se otočil. Aby na chvíli odložil skalpel, a viděl, že tu jsme. Otec a syn pod nebem, které krvácí.

"Viděl," řekl, ale neotočil se. Přesto jsem věděl, že mluví pravdu a za všemi teoriemi o počítačích někde je.

Pokud je zapuštění kotvy nalezením sebe, mohl by zážitek z jídelny znamenat, že se teď k lidem vztahuji opravdověji. Jenže: proč ta radost z bytí mezi ostatními trvala jen den?

Začínám mít opět pocity. V posledních letech jsem si navykl umrtvovat emoce v jejich zárodku. Když jsem byl dítě, pocity se měnily jako vítr. S přibývajícími lety jsem ho v sobě postupně zastavoval. Až do úplného bezvětří. Všechno ovládly myšlenky.   

Opět to cítím: probudil jsem se do života.