Pašák ubohý Francisco

                                                                          PAŠÁK UBOHÝ FRANCISCO
     
     Francisco se tiskl k prknu, přibitému těsně u země ke kůlům dobytčí ohrady. Prkno mělo za účel, aby voda z pastviny nestékala na cestu před domem, stojícím z její druhé strany, ale aby tekla o kus dál, až tam, kde cesta končí. Nyní sloužilo Franciscovi za úkryt před bratry Ramesovými, Pedrem a Manuelem, kteří tu bydlí s otcem a sestrou Anitou. Má věru proč se schovávat, pět mladých koní se Ramesovým ztratilo, celá polovina stádečka, získaného zčásti koupí a zčásti vlastním chovem, a od kterého si slibovali pěkný výdělek. Proto teď bratři bedlivě hlídají. Francisca zahlédli mezi kravami a nyní slídí kolem, s puškami připravenými střílet. Zatím ho nevidí, z jedné strany ho kryje prkno a z druhé ohromný býk, který spí o kousek dál.
     Francisco ale nepřišel krást, přišel sem za Anitou. Byl u ní již několikrát, ale musí tajně. Ramesovi by mu Anitu nedali, je chudý a oni bohatí. Vysmáli by se mu a snad by mu i nabili. Jen proto se Francisco rozhodl krást koně, to přece musí každý pochopit, a může být větší spravedlnost, než ukrást je právě Ramesovým? Oni zchudnou a on zbohatne, pak už si může o Anitu říct. Chce to jen odehnat koně dostatečně daleko, prodat je a zůstat delší dobu z domova. Potom může předstírat, že se mu podařilo vydělat peníze někde v kraji. Proto se také přišel s Anitou rozloučit, chtěl ji ještě před odjezdem vidět.
     Nyní Francisco želí, že nepřišel skrz Vršek, jak chodíval vždycky. Tam se dalo dojít zezadu až téměř k domu, oběhnout přístavek u zdi pod Anitiným oknem, a žebřík u přístavku jen vypadá že tam stojí opřen náhodou.
     Vršek ve skutečnosti žádný vršek není, i když tak z povzdálí vypadá. Je to rozsáhlá skupina silných kamenných sloupů, mezi kterými se dá všelijak kličkovat. Nešika by tu mohl i zabloudit, ale kdo umí jen trochu držet směr, vždycky na nějaké straně vyjde.
     Tak tudy vždycky Francisco přicházel. Teď však soudil, že právě tam budou bratři nejvíc hlídat, a proto se rozhodl jít přes pastvinu a k domu přeběhnout ukryt za hromadami dřeva a různého harampádí, naskládanými u konce cesty. Bratři však hromady odklidili, tím získali větší rozhled a o přístup od Vršku se moc nestarají. Teď by stačilo dostat se k boční stěně domu, už by na něj nebylo vidět, zajít za dům pak už nic není. Ale přelézt prkno a přeběhnout cestu od ohrady k domu není možné, viděli by ho.
     Francisco se bojí pohnout a myšlenky, které se mu honí hlavou nejsou nijak veselé. Proč jen si musel začít právě s Anitou? Je hezký, děvčatům se líbí a mohl by si vybrat nějakou sobě rovnou. Když ale Anita je tak krásná! I někteří páni z města si ji chtěli vzít za služku, ale bratři nesvolili. Však i ona sama povídala, že by se raději zabila. Má ráda jeho a jiného nechce. U pánů by si připadala jako prodaná. Ale Franciscův život teď závisí na tom, kdy se býk probudí a nikdo neví, co takové zvíře udělá. Je těžké posoudit, jestli je horší být rozdupán nebo zastřelen, ti hoši neváhají a jen zřídka některý musí střílet dvakrát. Franciscovi se zdá, že ještě dříve umře hrůzou. Je k smrti vyděšen a napadá ho, že vlastně ani jinak skončit nemohl. Takový je přece celý jeho život, nikdy se mu nic nepovedlo, je smolař, nekňuba, vždyť ani s Anitou se nedostal dál, než k několika polibkům a milostným vyznáním. Jednou musel přijít takovýhle den, ten nejhorší den  jeho života, kdy se všechno zhroutí, což může on mít jen trochu štěstí? Nechce zemřít, je ještě tak mladý, a co Anita? Ani nebude moci říct, proč tolik pláče, nemůže se přeci přiznat ke své lásce. Franciscovi se lítostí stahuje hrdlo při tom pomyšlení, snaží se modlit, ale není schopen dát těch několik slov dohromady. Myšlenky se mu rozbíhají a záchrana nikde. Určitě zemře, ať už tak či tak. Ubohý, ubohý Francisco!
     
                                                                                                *  *  *

     Býk se pohnul a pomalu se zvedl. Podíval se po Franciscovi, udělal těch pár kroků k němu, sehnul hlavu a přitiskl ho rohem k zemi. Francisco byl tuhý strachem, ale to ještě nebyl všemu trápení konec. Býk mu strčil roh pod břicho a trochu ho nadzvedl. A to bolí! Francisco se pokusil trochu odlehčit ze špičky rohu, ale jakmile býk ucítil pohyb, už dál neváhal. Zaryl pod Francisca oba rohy a s mohutným rozmachem ho přehodil daleko za ohradu. Zoufalý výkřik zazněl dosud tichým okolím a Francisco letěl přes cestu, přes kterou tolik toužil se dostat a dopadl v místech, na kterých si přál stanout. Bez dechu se svezl po nízké stráňce, svažující se od domu směrem k Vršku. Bolelo ho celé tělo, rohy i tvrdá zem zanechaly po sobě citelné stopy a Franciscovi se zdálo, že omdlí.
      „Fani,“ ozvalo se nad ním. Anitin hlas ho vrátil do života. Musí utéct! Přes všechnu bolest se vzchopil, přeběhl k žebříku a po střeše přístavku oknem k Anitě.
      „Fani, jak jsi to udělal? Vždyť ty jsi letěl! Jak jsi to udělal?“
     Zahlédla ho, když se mihnul pod jejím oknem v boční zdi. Ani chvíli nepochybovala, že přijde, ale ani ve snu by ji nenapadlo, že přiletí. Francisco jen klesl na kolena vedle jejího lůžka, padl na ně hrudí a cítil, že na něj zase jdou mdloby. Bylo mu zle z přestálé hrůzy. A zvenku je slyšet, jak přibíhají Anitini bratři.
     
                                                                                               *  *  *

     Pedro a Manuel zahlédli Francisca, když letěl přes cestu. Kdyby nevykřikl, snad by ho ani  nepostřehli. Vystřelili pozdě, ale hned se rozeběhli k domu a teď se rozhlížejí pod Anitinými okny.
      „Anito!“ zařval Manuel.
     Anita nevěděla nic o tom, co předcházelo a byla tedy úplně klidná.
      „Co je?“ zeptala se nevlídně z okna. Dává bratrům najevo, jak jimi pohrdá, jsou tak hrubí!
      „Nevidělas tady takovýho chlapa?“
      „Chlapa? Kde by se u tohohle baráku vzal chlap?“
      „Letěl ti zrovna pod oknem!“
      „Aha, tak to tu budou někde mít hnízdo. Za trámem.“ Mávla rukou směrem ke střeše a znechuceně se odvrátila od okna do pokoje. Tam se Francisco marně pokouší rozepnout si knoflík u krku.

                                                                                                     *  *  *

     K bratrům už přibíhá i jejich otec. Podřimoval, když ho vzbudil hluk a běží se podívat: „Kde je, kdo to byl, kde ho máte?“
     Slyšel střelbu a právem očekává mrtvolu. Že by jeho hoši stříleli a netrefili je pro něj stejně absurdní, jako kdyby mu někdo říkal, že viděl člověka létat.
      „Když on letěl, tati,“ ospravedlňuje Pedro neúspěch.
      „Cože!?“
      „Letěl, skoro pod horním oknem, tamhle od plotu sem za barák!“
     Otec se nedůvěřivě jde podívat k ohradě. „Tady ležel, jak to, že jste ho neviděli?“ Nevrle ukazuje na někdejší Franciscův úkryt.
      „Asi přes to prkno,“ míní Manuel.
      „Ale tamhle seshora je sem vidět!“
      „Já už vím!“ vyhrkl  Pedro, „tady ležel bejk, tak přes něj sem na něj nebylo vidět.“
     Otec si prohlíží stopy v prachu a uschlém blátě. „Ten bejk ho přehodil, ty rejhy jsou od rohů, jak ho nabíral.“
      „Napřed ho schovával a pak mu pomoh utýct!“ vydechl užasle Manuel.
     Otec je však zjevně roztrpčen: „To se necvičíte ve střelbě na letící cíl?“
      „Když my jsme mysleli, že půjde po zemi!“ nechce se dát Pedro. „Kdybych věděl, že poletí, tak jsem ho sundal, fakt!“
      „Jo,“ přidal se Manuel, „u těch terčů to taky víme. Kdyby… to by…“ až se zajíkl náhlým osvícením. „Dyť to by nebyly lítací!“
     Otec už jde zase k domu a nedbá Manuelových úvah. Chvíli se rozhlíží a pak ukazuje na známé místo ve stráňce: „Tady dopadl. Je to tu vidět. Ten už je teď někde ve Vršku.“ Pak se náhle rozhodl: „Já vezmu koně a objedu to, ještě bych ho tam mohl chytit. Vy to probíhejte z téhle strany, možná, že se potloukl a je hned někde zkraje.
      „Podkulhanej by nám neutek,“ namítá Pedro.
      „No, když má člověk opravdu naspěch… A běželi jste až od stájí! Nic jinýho se stejně dělat nedá, tak honem!“
     Za chvíli už je slyšet otcova koně. Hoši seběhli k Vršku a zašli do jeho křivolakých uliček.

                                                                                             *  *  *

          Francisco mezitím marně škube límcem a zdá se mu, že se udusí. Roztřesené prsty neposlouchají a dechu se nedostává. Dobře ví, že co ho bolí není nic proti tomu, co ho bolet mohlo. Ví, jak daleko umí býk člověka dohodit, i podupaného člověka už viděl, ale zažít to sám je úplně něco jiného. A že by se dostal do rukou těm dvěma, tomu se vůbec brání jen na to pomyslet. Nejspíš by ho nebolelo vůbec nic – už nikdy.
     Anita popošla od okna k němu, přiklekla si, s úsměvem mu odstrčila ruce a knoflík límce mu rozepnula sama. On jí položil ruce na boky, přitiskli se k sobě a pak došlo k tomu, k čemu muselo dojít. Vášnivě a beze slov se stali mužem a ženou, bez ohledu na hrozící nebezpečí.
     První se vrátil rozum Anitě. „Fani, musíš pryč, tady nemůžeš zůstat!“
     Francisco tedy půjde. Rozmotávají scuchané šaty, oblékají se a pak ho Anita vyprovodila před dům. Tam se rozloučili a  Francisco ví, že až se vrátí, nebude to tajně. Ještě dnes požene pět koní… Zarazil se. Proč pět? Dalších pět  jich stojí v nestřežené stáji a hnát deset koní místo pěti není o tolik víc práce. A dvakrát tolik peněz, to přece stojí za to, být z domova o něco déle!
     Za chvíli už Francisco žene pět koní údolím za pastvinami, za lesem k nim připojí těch pět, které tam má ukryté z dřívějška a k ránu už bude dost daleko, aby si mohli odpočinout. Ví, kudy a kam hnát, aby na něj nepřišli, ví také, kde a komu prodat.
     Až se za nějakou dobu vrátí, půjde do domu Ramesových hlavními dveřmi, kterými z nich dnes vyšel, ne po žebříku a oknem. Ale to už bude jen pokračování dnešního dne, toho nejlepšího dne jeho života, kdy se mu povedlo vše, na co si jen troufl vzpomenout. Kdo by si kdy pomyslil, jaký je Francisco pašák!