„Mně se ten nápad vůbec nelíbí,“ špitla Monika a vykasala si sukni, aby jí neráchala v mokré trávě. Lesní pěšina byla po včerejší deštivé noci plná louží.

„To máš smůlu,“ odvětila příkře Vanesa,“ Musí něco jíst, jinak zase skončíš v prázdnotě sošky.“

„Mně je to jedno, ale tohle je vražda.“

Vanesa se rezignovaně opřela čelem o dlaň.

„Já ti nerozumím,“ řekla po chvíli, „maso bys jedla po tunách, ale teď si hraješ na velkou ochránkyni života?“

„Ty jsi tak necitelná!“

„A ty ses zase úplně zbláznila. Přitom moc dobře víš jak to je. Naše bytí záleží na její síle. A ty mi teď řekneš, že Aran odmítáš pomoct, protože by to znamenalo zabít zvíře?“

„Jsem víla fauny a flóry, nebo jsi zapomněla?“

„Tak to překonej!“

Monika se zastavila. Vanesa si toho nevšimla a pokračovala v monologu:

„Prostě sem přivolej nějakou tu potvoru, která se dá sníst, a já už se postarám o zbytek“

„Šššš…!“ odpověděla Monik.

„Co je?“, vyštěkla Vanesa a rychle se otočila. Ale viděla jen, že Monika má zavřené oči a prsty přiložené na spáncích. Tohle dělala vždycky, když naslouchala hlasu přírody. Trvalo to jen chvilku, pak prudce otevřela oči a zatvářila se velmi naléhavě.

„Aranka je v nebezpečí. Musíme se vrátit!“

Vanesa sotva stačila otevřít ústa, ale otázku už nevyslovila. Přistihla se, jak utíká za Monikou, která neohrabaně přeskakovala kořeny na cestě.

„Poletím napřed!“ vykřikla a zamávala křídly.

Epizoda 8: Lovec mutantů

Je opravdu možné branou cestovat i do minulosti? S respektem jsem si prohlížel dva mohutné sloupy, které se utápěly v temnotě. Již tolika branami jsem prošel, aniž bych si uvědomil, jak málo o nich vlastně vím. Co když mne jednou potká totéž co Irmu. Co když slábnoucí brána jednou selže, zrovna když jí budu procházet?

„Myslíš si, že to byla skutečná budoucnost?“ obrátil jsem se na Aranku. ^{*(viz. předchozí díl).}

„Netuším, co to bylo a jestli se to vůbec stalo. Častokrát si říkám, že to byl jen sen.“

„Určitě to nebyl sen,“ namítla Vanesa, „protože já si to pamatuju naprosto stejně, jako ty.“

„Takže přijde válka? Budu bojovat proti Natalovi? A ještě předtím se zavážu mu otevírat bránu, kdykoliv si zamane? To mě děsí.“

„Je to fakt divný. Dokud to jen Irma vyprávěla, mohla bych si myslet, že je to jen blouznění šílené ženské. Ale to co se stalo druhý den, na to už vysvětlení nemám.“

Zamyslel jsem se. Jestliže to, co vyprávěla Irma, byla budoucnost, je možné ji změnit? A co to pak udělá s minulostí, pokud je celá časová osa takto zacyklena.

„Možná jste změnily minulost…“ řekl jsem nahlas.

Obě ženy na mě udiveně pohlédly.

„Jak mohu teď v přítomnosti změnit to, co se už stalo? To je blbost,“ namítla Vanesa, „Jo, kdybys jsi místo minulost řekl budoucnost, tomu bych ještě rozuměla.“

„I když je současnost propojená s minulostí přes budoucnost v cyklu? Když Monika přesvědčila Irmu, že to co vypráví, se teprve stane a potom, co si Irma uvědomila, že možná vychovává samu sebe, pak asi učinila rozhodnutí, kterým dalšímu opakování budoucnosti zabránila. A budoucnost a tím pádem i její minulost se změnila. Nikdy nevstoupila do brány, nikdy neopravila farmu a nikdy vás pak už nepotkala.“

Vanesa nasadila roztomile zmatený výraz. „Dokonale jsem se v tom ztratila. Vůbec tomu nerozumím. Jaké mělo být rozhodnutí.“

„Něco zásadního, co by předtím nikdy neudělala.“

Zdálo se, že Arance pomalu dochází důsledek mé myšlenky.

„Já to asi začínám chápat,“ řekla potichu a hlas se jí třásl. Otevřela ústa a v očích se jí rozšířily zorničky. Skoro nedýchala. Zdálo se, že odpověď zná nebo ji aspoň tuší. Vanesa se snažila v jejím výrazu najít nápovědu.

„Co jako se mělo stát?“

Aranka přiložila dlaně k ústům. V očích měla hrůzu. „Proboha, ona …“

„Sama jsi to řekla, Vaneso,“ snažil jsem se napovědět tak, aniž bych chtěl přímo prozradit správnou odpověď, „Je to jako to tvé prokletí, ze kterého tě může vymanit jedině smrt.“

„Zabila se?“

„Něco horšího,“ vzlykla Aranka.

Právě rovnala suché větve na hromádku, když zaslechla šelest. Otočila se, aby přivítala vracející se víly. Ale víly to nebyly. Hlasitě se nadechla a zůstala stát jako opařená. Její pohled se střetl s očima křížence psa a člověka, stopaře Bredyho. Neočekávaně se vynořil z houští na kraji lesa a teď tu stál i on překvapen, že jeho cíl se tu jen tak potlouká po mýtině. Zdvihl koutky úst v samolibý úsměv. Z ramene pomalu a klidně sundal světelnou pušku. Aranka nebyla schopna pohybu, pud sebezáchovy ji dočista zradil. Nějaká tajemná síla ji dokonale přikovala k zemi. Nohy jí zdřevěněly a každý sval v těle ztuhnu, krve by se v ní nedořezal. Bredy se právě chystal stisknout spoušť, když ho udeřila tlaková vlna. Puška mu odlétla z rukou a on byl prudce sražen k zemi.

Vanesa se vznášela nad mýtinou a chystala se k dalšímu úderu. Zvedla ruce, rozevřela dlaně a pak s nimi prudce švihla před sebe. Z obou dlaní jí vyšlehl blesk a zasáhl místo, kde se před okamžikem ze země zvedal ten podivný chlupatý tvor. Hlína, prach a drny vylétly do výšky. Bredy se překulil ke své pušce a rychle vystřelil na vznášející se zrzavou vílu v modrých šatech. Nemířil, přesto světelná střela minula Vanesu jen o šířku dlaně. Potom vystřelil ještě několikrát, ale to už Vanesa tančila po obloze jak mistryně v krasobruslení.

„Tak tohle chce větší kalibr“, pomyslela si mezi vývrtkou a dvojitým Axelem. V letu zkroutila ruce tak, aby prsty objímala neviditelnou kouli. Když pak levou ruku uvolnila, v její pravé dlani jasně plála žhnoucí ohnivá koule. Nato se široce rozmáchla a mrštila jí po stopařovi. Bredy akorát stihl uskočit a vyhnout se přímému zásahu, i tak ho následný výbuch odhodil o několik metrů vzad. Narazil týlem do kmenu stromu a dopadl do houští v lese.

Vanesa se vítězoslavně usmála a teatrálně foukla na špičku pravého ukazováčku. Mezitím z lesa přisupěla Monika. Vyčerpaně se předklonila, opřela se rukama o stehna a snažila se popadnout dech. Vanesa ladně přistála vedle ní.

„Můžeš se v klidu vydýchat, tohle bylo snadné.“

Aranka, která se ještě pořádně nevzpamatovala ze šoku, nepřestávala sledovat houští. Bylo to příliš snadné. Jestliže Bredy přežil pád do hluboké propasti ...

Křoví se začalo otřásat. Otevřela ústa a bez jediné hlásky ukázala prstem do lesa.

„Evidentně má tuhý kořínek,“ poznamenala Vanesa a opět nastavila ruce tak, aby mohla zapálit další ohnivou kouli. Tentokrát však naprázdno, žádná koule jí v rukou nevzplála a Vanesa se nechápavě zamračila.

„Sakra! Jak to, že to nejde?“

„Dochází ti síla Vaneso, “ pousmála se Monika a zatáhla ji za rameno, „Není čas hledat tvou sošku. Utíkejte, já ho zdržím.“Aniž by čekala na odpověď, stoupla před ni, otočila se směrem k houští a rozpažila ruce s dlaněmi otočenými k obloze.

“Vstávejte!” vykřikla a zdvihla ruce do výše. Její dlouhé tmavé vlasy, které doposud klidně spočívaly na ramenou, se prudce zvedly do výše. Pak se začala země třást a byl slyšet sílící hřmot zemětřesení. Země pukla, rozestoupila se a ze zlomu neuvěřitelnou rychlostí vyrůstalo mnoho výhonků a šlahounů. Tam kde před okamžikem rostla jen tráva, tam se teď tlačil jeden trnový keř vedle druhého a mezi nimi spoustu mladých stromků. Šípky, ostružiny, růže, akáty a ostatní dřeviny s trny tvořily nepropustnou hráz, zatímco vedle toho rychle rostly duby a borovice a tak vznikal opravdu hustý les, který bylo téměř nemožné proniknout.

Vanesa s Arankou utíkaly na opačnou stranu a jen podle zvuků se dohadovaly, co se za jejich zády děje. Slyšely také lámání dřeva a výbuchy, které mohly patřit stopařově světelné pušce.

„Tohle taky dlouho nevydrží!“ zakřičela Vanesa, „Monika by sebou měla mrsknout, dokud je čas.“

„Myslím, že máme jiný problém,“ zvolala Aranka.

Znenadání vyběhly z lesa. Na něj navazoval krátký skalnatý výběžek následovaný hlubokou propastí, která se táhla i po obou stranách výběžku. Proti špičce výběžku se tyčila další skála s náhorní plošinou, kde by bylo možné pokračovat v útěku v případě, že by Aranka dokázala nějakým způsobem překonat vzdálenost asi padesáti metrů vzduchem.

„Jsme v pasti!“ vykřikla.

„Já tě odnesu na druhou stranu,“ zvolala Vanesa, „na to ještě sílu mám! “ A aniž by čekala na Arančin souhlas, vzala ji pod rameny a společně se vznesly do povětří. Letěly pomalu a těžkopádně a bylo znát, že Aranka je výraznou zátěží. Skoro nedýchala, jen se s obavou sledovala vzdálenou zemi pod nohama. Snad by si chtěla užít ten pocit létání, avšak raději jindy a jinde.

Propast překonaly bez problémů. O chvíli později si však problémy našly Moniku. Ta mezitím doběhla až k výběžku, přičemž se pravidelně zastavovala a posilovala své slábnoucí kouzlo, takže les za ní houstnul v neprostupnou zeď. I přesto ji nadále pronásledovaly opakované rány a výbuchy, jak se Bredy tím hustým lesem, s pomocí své mocné zbraně, prodíral. Aranka si až teď uvědomila, že Monika rozhodně nemůže překonat propast tak snadno jako ona.

 „Musíš jí taky přenést!“ zvolala naléhavě.

Vanesa jí zpražila pohledem.

„Zbláznila ses? Vždyť je tlustá, neunesu ji!“

Arance spadla čelist, Vanesina odpověď byla i na ni příliš opovážlivá.

„Ty jsi fakt dobrá! A co jako mám teď dělat? Přece jí tam nenechám?“

Otevřela brašnu a vytáhla Moničinu sošku. Ukázala dýkou na Moniku a doufala, že se jí podaří vílu vtáhnout zpátky do sošky. Ale nestalo se vůbec nic. Monika byla asi příliš daleko od své sošky. Přešlapovala na okraji výběžku, rukama na ně mávala a ve tváři měla bezmoc. Z lesa sem proniklo několik záblesků a silnější rána.

„Odnesu tě blíž,“ navrhla Vanesa.

Aranka zavrtěla hlavou. Ani trochu se jí ten návrh nelíbil. Riskovala by pád do propasti, pokud by se Bredy vynořil z lesa dřív.

Vanesa si všimla, že Aranka vytáhla její sošku.

„Ne, Aran, vrať jí tam zpátky! Co s ní chceš dělat?“

„Dám ti energii a ty tam zaletíš a odneseš ji.“

„Ne-u-ne-su ji! Kterému slovu nerozumíš?“

 „Monika má také křídla!“

„Ona se neunese, už jsem ti to přece říkala…“

„Obě se na dvou křídlech unesete, ne?“

To byl silný argument, „Možná…,“ odfrkla Vanesa. I kdyby Aranka měla stokrát pravdu, velice nerada prohrávala hádky. Chvíli váhala. Arance to připadalo jako věčnost.

„To je šílené,“ zabručela nakonec a přitom kroutila hlavou. Mávla křídly, odrazila se a vznesla se do vzduchu. Na opačné straně propasti výbuchy utichly. Obě víly se navzájem objaly, Monika se chytila kolem krku a Vanesa ji objala v pase. Měla tak široký pas, že ji vlastně držela jen za boky a tak měla strach, aby jí během letu nevyklouzla z náručí.

Aranka podržela v dlani obě sošky a z dýky vyšlehly dva záblesky současně. Víly začaly silně mávat křídly a opravdu se vznesly. Nakonec musela Vanesa uznat, že to bylo lehčí, než nést Aranku. Monika se sice nedokázala vznést, ale pokud usilovně mávala křídly, byla lehčí, než sedmileté dítě.

A zrovna když obě víly překonaly polovinu vzdálenosti, skalnatý výběžek vybouchl milionem dřevěných úlomků. Dým a prach se po chvíli rozplynul. Bredy nasupeně sledoval, jak se mu jeho vyhlédnutý cíl vzdaluje a chystá se dosednout do míst, kam se on nemá šanci dostat. Naposledy se zadíval na obrazovku své světelné pušky, zamířil na letící dvojici a stiskl spoušť. Kromě toho, že obrazovka pohasla, se nestalo nic. Nevyčerpatelné pušce právě došla energie.

Po několika hodinách volné chůze po oschlé trávě na rozsáhlé náhorní louce došly k další propasti. Tato byl zřejmě poslední. Aranka stála na okraji srázu a hleděla do údolí. Byl odsud krásný výhled na dřevěné domy podhorského města Tarsis. Zdálo se, že město je již na dosah a opravdu stačí aby Vanesa několikrát mávla křídly a přistanou u jeho bran. Jenomže výška klame, tohle si  Aranka moc dobře uvědomovala. I kdyby ji nakonec Vanesa odnesla na svých křídlech, letěly by ještě dost dlouho a vůbec nebylo jisté, že by měla tolik sil, aby vzdálenost v bezpečí překonaly.

Aranka naprosto přesně věděla kde je. Suchá náhorní louka, byla ve skutečnosti vrcholem stolové hory, kterou před několika dny viděla z boku, když její rodina, spolu se zbytkem cikánské společnosti, projížděla hlubokým údolím nedaleko odsud. Byl to takový významný orientační bod. Ve skrytu duše doufala, že odsud uvidí ty známé povozy, jak se pomalu a jakoby bez cíle plouží krajinou. Krajina však byla klidná, skoro nehybná a žádné vozy se po cestách neploužily. Jen hrstka osamělých drobných postaviček spěchalo uličkami města jako mravenci v mraveništi.

 „Tohle je ten Tarsis?“ ozval se za jejími zády Vanesiň pochybující hlas.

Aranka sotva znatelně přikývla.

„Jsi si jistá? Vždyť je to jen nějaká vesnice“

„Jsem si jistá,“ řekla Aranka potichu.

Aniž by se otočila, věděla, že Vanesa za jejími zády nevěřícně kroutí hlavou. Mnohokrát potom ji fascinovalo, jak nevhodný si Vanesa dokázala najít okamžik pro řešení svých titěrných problémů.

„A kde je ta tržnice? A obchoďák?“

„Žádný tu není,“ řekla příkře Aranka, „nikdy tu žádný nebyl.“

„Cože? Přece jsi říkala, že je tu obchoďák s oblečením,“

„Nic takového jsem neříkala, o hadrech tu mluvíš jen ty!“ odsekla Aranka a Vanesa si odfrkla, až se ji z toho zdvihla ofina.

„Já si tedy nemyslela, že by takový dům přežil celá staletí?“ přidala se do rozhovu Monika svým vysokým a tichým hlasem.

„Hmmps…,“ odfrkla znovu Vanesa, „ale to město bylo rozhodně větší. Kde jsou ty obrovské paláce, co tu byly předtím?“

„Možná tu byly paláce,“ řekla Aranka, „v okolí města je spoustu rozbořených kamenných staveb nebo jejich základy. Asi tu opravdu kdysi stálo něco většího“

„Tenhle svět upadá Vaneso,“ přidala se Monika, „Možná před mnoha staletími tu byla tržnice, obchodní dům, možná obrovské paláce, velká náměstí s kašnami uprostřed a jezírky s rybami. Copak jsi už zapomněla? Před tisíci lety tu jezdily auta a tramvaje. A jestli jsme někdy doufaly, že se to jednou vrátí, tak se ukazuje, že to bylo jen zbožné přání.“

„Co jsou to auta a tramvaje?“ zeptala se udiveně Aranka

„To je strašné,“ vydechla Vanesa, „vůbec mě nenapadlo, že to je tak špatné. Snad bude lepší nakonec zůstat v sošce, než žít v tomhle umírajícím světě.“

Aranka se na ní otočila a jedním okem na Vanesu zamrkala.

 „Neříkej dvakrát, …“

„Ne počkej, teď ještě ne,“ zarazila ji Vanesa naléhavě, „máme přece úkol. Chránit tě před veškerým nebezpečí …“

„Chránit mě…?“ ušklíbla se Aranka, „doposud jsem žádnou ochranu nepotřebovala …“

„Ale teď jsi strážkyně …“

Aranka si připomněla vývoj posledních událostí a maličko ji Vanesiny řeči o ochraně rozladily. Sice si uvědomovala, že by měla být maximálně vděčná za záchranu života, na druhou stranu možná čekala víc. Když už tu byla ta moc klíče, která dokázala zabít toho strážného v jeskyni, očekávala, že stejnou sílu budou mít i její sošky. Nedokázala si pomoci, ale tohle musela …

 „… a mimochodem, co se ochrany týče, být tebou, moc bych se tím nechlubila, zatím jsme měly spíš štěstí.“

Vanesa otevřela ústa.

 Aranka pokračovala: „Je hezké, že umíš házet blesky a oheň a srážet silou větru, ale Bredyho jsi nezabila, všechny tvé útoky přežil…“

„Křivdíš mi! Bez mé pomoci bys byla mrtvá!“

„Utekla bych mu, jako předtím…“

„Co? Stála jsi tam jako tvrdé Y. Co sis myslela? Že se netrefí?“

„Holky, nechte toho obviňování, to nic nevyřeší,“ vložila se do rozhovoru Monika.

Aranka však chtěla provokovat dál. Ukázala prstem na Moniku

„I tvá kouzla hravě překonal, Moniko! K čemu pak taková kouzla jsou.“

„Ale…,“ špitla Monika a udělala krok dozadu. Tohle se jí dotklo, málem se rozbrečela.

„… jiný by byl vděčný!“ obořila se Vanesa na Aranku.

Cikánka odvrátila pohled a zamračeně se zadívala se do propasti. Znovu očima pátrala po krajině a doufala, že nyní nějaké vozy zahlédne.

„Nekřič na mě, nebo tě pošlu do sošky,“ řekla pomalu a přísně.

Vanesa zrudla a sevřela pravou dlaň v pěst.

„Jak malá holka! Tak si tedy posluž!“

Nastalo ticho, takové to hrobové ticho, které nastává po obrovské ráně nebo výbuchu. Až po nějaké chvíli si Aranka uvědomila, že jediné co slyší je šumění větru. Hleděla do dálky a najednou se cítila velice osamělá.

Obě víly hleděly na ní.

Vanesa uraženě a naštvaně.

Monika dotčeně a smutně. Po chvilce se odhodlala a položila dlaň na Arančino rameno. Její šestý smysl schopný vcítit se do pocitů druhých jí napovídal, že je to možná právě samota, která teď Aranku nejvíc trápila. Chtěla jí tímto dát najevo, že rozhodně sama není.

Aranka se otočila a pohledla jí do tváře, i když ve skutečnosti její oči sledovaly něco v dálce za její hlavou. Pak několika kroky přešla k brašně, kterou odložila na zem kousek od propasti. Poklekla k ní a začala se v ní přehrabovat.

Vanesiň vztek přešel ve strach, jestli to Aranka s tou soškou nemyslela vážně. Uvolnila zaťatou pěst a prsty si zakryla pootevřená ústa.

„Co chceš dělat, Aran,“ zeptala se Monika

„Kouzla a čáry na Bredyho neplatí, potřebujeme skutečné zbraně,“ odtušila Aranka a z brašny vytáhla sošku jezdce sedícího na koni a držícího pušku namířenou někam šikmo vzhůru. Víly na sebe zmateně pohlédly.

„Aran, nejsem si jistá,…,“

„Copak Vaneso?“

„Co když je nebezpečný? Je to nějakej starej chlap a…“

„Mně přijde jako zkušený válečník…“

„No nevím, ale bude jeho zbraň stačit na Bredyho pušku?“

„Uvidíme. Je to to nejlepší co mám.“

Na louce na vrcholu tabulové hory se zablesklo a před trojicí žen se objevil zářící oblak, který se rychle přetvořil ve tvar koně a jezdce. Z tohoto oblaku se vyloupl černý hřebec a zjizvené tělo svalnatého válečníka. Byl zpola nahý, pouze od pasu dolu mu vlály volné kožené kalhoty, takže se ženám naskytl nádherný pohled na jeho vypracované svaly na zádech, protože, jak už bylo obvyklé, objevil se i s koněm otočený do směru, kterým mířila dýka před zábleskem.

 Chvíli se nic nedělo. Jezdec se nehýbal, pouze kůň plesknul ocasem a odfrkl si. Byl to skutečný kůň, z masa a kostí, žádný přelud, ale to Aranku vlastně ani nepřekvapovalo. Jen na okamžik si pomyslela, zdali existují i sošky samotných zvířat, které lze takto probouzet.

 Vanesa pomalu koně obcházela a výraz její tváře napovídal, že jezdce začíná poznávat. A netvářila se zrovna vesele.

„Vždyť je to …“

Jezdec se otočil a uviděl ji.

„… Drago, lovec mutantů!“ vykřikla zděšeně.

Aranku vystrašila jezdcova tvář, a to i přesto, že ji viděla jen z boku. Měla nejen ostré rysy, ale i spoustu zahojených jizev. Jezdec neměl žádné vlasy, zato na bradě mu vyrůstal chomáč vousů. Stačilo by dodat jen rohy a byl by z něj dokonalý čert. Na levé tváři měl vytetovaný obraz lebky.

Následující události proběhly velice rychle. Vanesa prudce vzlétla a ve vzduchu namířila rukama na jezdce. Mezi prsty jí sršely elektrické výboje. Drago sundal pušku ze zad a namířil na Vanesu.

Ozval se výstřel současně se zaburácením hromu. Jezdec spadl z koně na zem a Vanesa se bolestí chytila za nohu. Naprosto totožná bolest prolétla nohou i Arance, až se jí podlomila kolena. Zároveň cítila silné štípání a píchání na mnoha místech v rameni a na prsou. Monika vyjekla leknutím a rychle přiskočila k Arance, aby jí pomohla zpět na nohy.

Veškerá bolest jejích sošek se přenášela na ni. Aranka si už dříve všimla, že cokoliv bolestivého se některé víle stalo, totožnou bolest prožívala i ona. Bylo až děsivě zřejmé, že nejbližší budoucnost bude pro ni velice bolestivá. Že souboj sošek nemůže nikdo vyhrát, ale bude mít jen jediného poraženého. Ji samotnou.

 „Vaneso přestaň…!“ vykřikla.

Vanesa přelétla Arance nad hlavou.

„Je to Max Dragovič!“

Drago se sebral ze země a opět namířil svou pušku na vílu. Ta vylétla do vzduchu a udělala rychlý obrat. Dragova další rána Vanesu nezasáhla. Z jejích prstů opět vyšlehly blesky, ale zasáhly už jenom místo, kde Drago před vteřinou stál. Ten rychle uskočil, aby se pak vyhoupl zpět na koně a rozjel se směrem od okraje planiny. Vanesa ho pronásledovala a snažila se ho trefit svými kouzly.

Aranka s Monikou se krčily za nevelkým balvanem, skoro jediným, jenž se na louce povaloval.

„Kdo je to Max Dragovič?“ zeptala se Aranka. Tvář přitom měla pokřivenou bolestí.

„Říká si Drago, lovec mutantů. Kdysi velký soupeř jednoho z majitelů Vanesy. Jezdil po světě a vyhledával nečisté a bez milosti je popravoval …“

Aranka opět padla na zem, protože ji tělem prolétla další bolest, podle charakteru zřejmě Vanesin blesk.

„Kdo jsou nečistí?“ zeptala se, když bolest odezněla.

„Mutanti, kříženci, lidé, kteří se nějak odlišovali od ostatních. Třeba jako stopař Bredy i po něm by bez váhání šel, protože je to kříženec člověka a psa. Ale i Vanesa je vlastně mutant. Strážci jej pronásledovali. Vanesa s ním také bojovala.“

„Jak se dostal do sošky!“

„Nevím!“

Monika naléhavě pohlédla Arance do tváře: „Zastav to šílenství, Aranko. Zastav to nějak, prosím! Nebo se něco stane.“

„Ale jak? Ty máš taky kouzla“

„A ty máš klíč…“

Vanesa létala okolo jezdce a ten se ji snažil trefit puškou. Aranka vyběhla na planinu, aby se co nejblíže dostala k Dragovi. V ruce držela jeho sošku a klíč. Doufala, že se dostane dost blízko, aby ho vtáhla zpátky dovnitř. Zatím si jí nevšiml. Monika vrazila dlaň silně do země, čímž v zemi probudila mocnou energii. Zem se slabě otřásla a od dlaně putovala po povrchu sotva znatelná puklina, až dosáhla jezdcova koně, kde se rozdělila na čtyři samostatné zlomy. Každý se zastavil u jednoho koňského kopyta. Následně z pukliny rychle vyrostl zelený a silný šlahoun, který pevně přivázal každou nohu koně k zemi, takže se kůň nemohl pohnout. Černý hřebec nesouhlasně zaržál.

„Ne!“ vykřikla Vanesa, když spatřila plížící se Aranku. „… uteč pryč, je to příliš nebezpečné!“

 A pak se to stalo. Ozvala se rána, Vanesa vykřikla bolestí a chytila se za břicho. Ze země bylo vidět, že skoro uprostřed břicha se jí objevila červená tečka, která se rychle zvětšuje ve skvrnu až velký po flek. Aranka zbledla, skácela se na zem a také se instinktivně popadla za břicho, protože i jí útrobami prolétla naprosto totožná bolest. Monika k Vanese vztáhla ruku a vykřikla. Doslova jako ve zpomaleném filmu viděla, jak Vanesa otevírá ústa, křečovitě křiví obličej do bolestivé grimasy, přestává mávat křídly a ztrácí výšku. Padá. Její tělo bezvládně dopadlo do suché trávy. Naopak směrem vzhůru se zvedl oblak prachu a hlíny.

Monika se slzami v očích vyběhla z místa za kamenem směrem ke zraněné víle, aniž by si připustila nebezpečí, které jí tím hrozilo. I ona s křídly vypadá jako mutant. Drago jí spatřil a bez váhání otočil hlaveň pušky k ní. Skoro stiskl kohoutek své zbraně, Aranka ho však i přes urputné bolesti dostihla dříve.

Žhnoucí soška, s tlumeným zaduněním dopadla do suché trávy. Arance se podlomila kolena a rukama se opřela o zem. Cítila naprosté vyčerpání. Chtěla utíkat za Vanesou a zjistit, jak na tom je, ale tělo ji odmítalo poslechnout.

Nejen, že v ní intenzivně doznívala veškerá přenesená bolest, měla také špatné svědomí. Všechno se to stalo jen kvůli ní. Kdyby se nehádala …

Příště: Na konci cesty,