POHLAVÍ PONORKY pokračování3

…..... první noc víkendu proběhla oteplováním a nadšením švagrůvky z nové elektronické cigarety. Obrovitá velikost v metalíze jí propůjčuje nádech obrazu ze špeluněk francouzských pijaček Absinthu. Vychutnává svá slova a příchutě cizokrajných plodů doplňuje vínem i posunky dámy. Jen dočasně. Pak jsem osiřel. Vzal jsem tabletku, zapil zbytkem slivovice a šel spát. Ráno netuším, že už jsem vzhůru. Pocit který neznám, hodně, hodně let. Tělo leží bez známek bolestí a snad i přítomného času. Ta lehkost. Zdraví by se dalo rozdávat. Opatrně si sedám, nic, jen vzpomínka, že to bývalo normální. Svit slunce přetrhl příjezd "dětí", je fajn. "Holky" se probírají a berou útokem jídlo. Taky jsem do sebe něco nasoukal a čekám, až se vrátí z hřibů. Večer vypukla grilovačka, šmejdící pes i dobrá nálada stupňuje svou snahu. V nulatři šestnáct začíná pršet, to už registruju jen já. Tak honem, rouru do druhého sudu, spát. Nejde to. Příští týden bude zábavný. Příjdou na to, co už dávno vím.

Mokrý odjezd, tchýně zavírá bránu, neděle pryč. A Bůh stále odpočívá.

Plíce je opět přeplněná, noc se přizpůsobí, neubývá. Dopledne nemocnice narvaná, v čekárně po dvou hoďkách dočkám polední přestávku, jdu kouřit a zeptat se sestřiček, těch kouřivých, jestli neví, kde najdu zřízence. "Karel už nežije, vy to nevíte? Už je to dávno, asi týden, že Maruš? Praskly mu bércové vředy, našli ho u ledniček až když umřel starší pán z géčka." Nechal jsem tam nezapálenou cigaretu a šel se podívat do míst, kde tenkrát pršelo. Kromě lidí prázdno.

Před druhou se loučím s doktorem, omlouvám své zakuckání a dodávám. "Pane doktore, ale opravdu jsem nedýchal ústy. Jsem trochu jinak. Pravá dírka je roura přímo do plic, levá nedýchá. Zní to jinak, než jste zvyklý." Zvedl obočí a mne nenapadlo nic jiného, než říct nashledanou. Cestou k autu jsem se dvakrát otočil, jen tak. Co kdyby náhodou ….....