Zvířátka a petrochemičtí

Zvířátka a petrochemičtí

(1)

Evropa je v tomhle směru chudá. Nějací ti ptáci a hlodavci, možná kočky. Ty si ale z doby, kdy jsem ještě jezdil do Litvínova, nepamatuji žádné. V Milford Haven ve Walesu přibyli rackové, ale to jsou taky ptáci. Líp nebylo ani na opačném konci, v rafinérii na slunné Sicílii.

V Asii a Africe je to ale úplně jiná pohádka. Především jsou všude psi. Většinou si člověka moc nevšímají, jen občas z bezpečné vzdálenosti štěkají. Když jsou někdy přeci jen aktivnější, obvykle stačí předstírat, že zvedáte kámen, oni už vědí. A kočičky. Všetečné, chytré, lenivé, požitkářské. Těm se umí přihodit všelico.

Jedna například spadla do nádrže s vápeným roztokem. Chlapi jí okamžitě vylovili a rychle ostříkali vodou, ale pak už mohli jen čekat, jak se sama s následky koupele v žíravině vypořádá. Po pár dnech jí zahlédli, živou, zdravou a čipernou, ale úplně nahou.

Jiná se zabydlela na jednotce pro výrobu vodíku. Bylo tam teplo a teplíčko kočičky rády. Ale jednotka si usmyslela, že trochu exploduje, a kočička pak utíkala pryč celá v plamenech, vodík je potvora. Chlapi jí honili s hasicími přístroji, ne aby jí spasili, ale aby jim neroznesla požár. Dohonili, uhasili a sželelo se jim jí. Ohořelou jak válečný pilot, bez uší, bez pysků, bez chlupů jí nastěhovali do krabice, z domova nosili hojivé antibiotikum v prášku, dobrůtky snadno ke spolknutí a kočička přežila. Vypadala jako příšerka z hororu, ale přežila. Se vší tou péčí ztloustla, zlenivěla a nakonec strávila zbytek života v Garfieldovském přepychu. Pozoruhodné je, že se tahle příhoda odehrála v v arabské zemi, v jedné z těch tužších, kde zvířata obvykle nemají na růžích ustláno.

(2)

I ti naši evropští ptáci získávají ve světě jinou kvalitu. V jedné pákistánské rafinérii jsem se chtěl rozhlédnout po kraji a lezl jsem na nejvyšší kolonu, co měli. Kus pod vrcholem jsem narazil na papoušky, bydleli tam. Žádné andulky velikosti akvarijních rybiček, pěkní pořádní půlmetroví mackové. Vršek kolony považovali za svůj, vypadali, nelze to říct jinak, nasraně, a dávali mi jasně najevo, že tam nemám co pohledávat. Nerozmlouval jsem jim to a rozhlédl se jen z horního konce lidské části.

Vnitropodniková oslí doprava také není nic neobvyklého v některých končinách, ale to nejsou „samostatně hospodařící zvířecí jednotky“, o kterých teď povídám především.

(3)

Kapitolou samou pro sebe jsou hadi. V Indii jsem potkal jednoho, který byl barevně vyvedený jako roksový cucací klacek, žlutá a červená, velikost pro menší pionýrský oddíl. V sousedním Pákistánu už barvy byly míň „jedlé“, ovšem také nikterak fádní. Pěkný barevný had se na silničce nabízel k prohlédnutí. Než jsem ale přivolal kolegu s fotoaparátem, pózování si rozmyslel, a zbyla mi po něm jen říkánka.

Jiného kolegu, jinde v Indii, přišla, v rafinérské ubytovně, navštívit kobra. Čekala na něho uprostřed místnosti, vyfotil jí pěkně vztyčenou a roztaženou, a hned chtěl jet domů. O rok později už mi příhodu, sám černoch z Nigérie, vyprávěl v další indické rafinérii téměř Eddie Marphovsky rozverně, ale do Pathankotu prý už rozhodně nikdy nepojede.

(4)

Zatím nejzajímavější setkání jsem zažil také v Indii. Našel jsem si v areálu párkilometrový okruh a za nočních směn jsem se ho snažil vždycky alespoň jednou obejít, abych měl nějaký pohyb. A jednou, kolem půlnoci, jsem potkal stádečko vepříků. Jako na Vysočině. Největší kus se otočil ke mně, hlídal si mě a kryl záda ostatním, kteří přeběhli silničku a mířili kamsi doprava. Hlídal si mě a pomalu se blížil, za stádem se vydal, až když jsem se já otočil a předstíral, že jsem se prve jen spletl a vlastně chci jít někam úplně jinam.

(5)

A na závěr, nevím, kam jinam než ke zvířátkům je přírodozpytecky zařadit, nadpřirozené bytosti. V Evropě je prý v rafinériích nemáme. V jednom malajském petrochemickém závodě mne ale zcela vážně při úvodním bezpečnostním školení varovali, že se jim v areálu vyskytují duchové a strašidla, v originále ghosts and spirits, kteří svádějí osamělé lidi k nepředloženostem. A doporučili mi nechodit nikdy nikam sám.

Mně se slovo nepředloženost okamžitě spojilo s představou zcela konkrétní činnosti a s vidinou neodolatelné sukuby jsem se pak každý den vydával na dlouhé osamělé toulky provozem.