ŠPATNĚ PŘENOSNÝ ZÁŽITEK

Dokážu o tom již mluvit, ale nikdy jsem o tom ještě nepsala. Ani tak nenapíšu úplně všechny detaily. O ty se dokážeme většinou dělit jen matky autistických dětí mezi sebou.

Mému synovi byly tehdy čtyři roky.. Věděli jsme už, že má autismus. Sotva opustil období těžkých úzkostných stavů, které trvalo několik měsíců, nastalo nám pravé peklo. Se zlostným křikem vybíhal ze svého pokojíku, mlátil dveřmi vší silou malého chlapce. Dvířka od lednice od jeho neustálých nájezdů, špatně doléhala. Probíhal celým bytem tam a zpátky, křičel a kopal. Jakékoliv mé pokusy o jeho zklidnění byly jen velmi krátkodobé, nebo se nezdařily vůbec. Vždy jen na chvíli, třeba kvůli jídlu, se zastavil. V těch chvílích jsem se na něj snažila mluvit a dokola mu opakovat, že ho mám moc ráda, i přesto, že se takto chová. Popravdě řečeno, už si ani nepamatuji, co všechno jsem zkoušela. Doteď mám celé toto období před očima jako v mlze. Jen pár nejsilnějších momentů mi utkvělo v paměti a z nich se mi skládá celý tento životní úsek. Pár hodin spánku denně bylo velmi nedostačující. Tedy pro mě. Jakýkoliv pokus o odchod od jeho postýlky dřív, než usnul opravdu tvrdě, byl ,,odměněn“ šíleným vzteklým řevem. Následoval tedy okamžitý návrat do pokojíku a snaha o utišení, aby se i jiní obyvatelé domu mohli vyspat. Samozřejmě jsem i vyzkoušela ,,dát mu na zadek,“ a ne jednou. Ale po nějaké době jsem pochopila, že vlastně ulevuji jen svému hněvu, a nic to neřeší. Syn se leckdy v těchto chvílích smál. Vůbec tomu nerozuměl. I při mém pláči se radoval. Tyto absurdity mě začínaly přivádět ještě k větší beznaději. Ve svých světlejších chvílích, kterých bylo už stále méně, uvědomovala jsem si, že toto se nedá vydržet dlouho. Ale nevěděla jsem, co s tím. Ani můj manžel, který byl celé dny v práci, nevěděl, jak pomoci. Neudržitelná situace na sebe nenechala dlouho čekat. Po jednom z mnoha takto vyčerpávajícím dnu, kdy jsem už byla úplně na dně svých sil, našel mě manžel u zapnuté televize, kývající se v křesle s docela nepřítomným výrazem. Téměř jsem si nevšimla, že už přišel. (Ale i přesto si doteď pamatuji, že dávali film ,,Pěsti ve tmě“ s Markem Vašutem v hlavní roli. Možná proto, že jsem se těšila, že se na něj budu dívat). V tu chvíli bylo rozhodnuto. Ano, už se nebudeme bránit nechat předepsat synovi nějaké léky na zklidnění. Musíme přeci bránit i své zdraví. Jak dlouho asi každý rodič s tímto rozhodováním bojuje...? Mnohokrát jsem o celé této situaci přemýšlela. Těžko jsem hledala odpovědi, zda jsem jednala správně, špatně. Měla jsem příležitost o všem mluvit s kamarádkou psycholožkou a s mnoha jinými lidmi třeba s podobnými zkušenostmi. Ale nikdy jsme nenašli odpověď na otázku, která mi doteď zůstala utajena. Jak vlastně milovat dítě, které vám ubližuje, fyzicky i psychicky? Mám se stydět za to, že byly i situace, kdy jsem byla ráda, že se mě na to v danou chvíli nikdo zrovna nezeptal? Možná odpovědí pro mě může být následujících šestnáct let společného života, kdy stále hledám cesty k oboustranné spokojenosti pro oba, nebo vlastně pro všechny tři.

---