MORYTÁT O HOLI SVATÉHO PARADIKTÝNA.

Co se týče délky poutníkovy paradiktýnové hole, je tato odvozena z následující dávnověké zásady. V případě hůlek magických, zvaných paradictus, jež bývaly používány čarodějnicemi a čarodějníky, platívala zásada tak zvaného magického sáhu, a proto délka čarodějné hůlky v případě každého takového jedince byla dána délkou individuální vzdálenosti od vrcholku nejdelšího prstu prostředníčku až do nejzazšího vrcholu prohlubně jamky magikova podpaždí.

Neboť takový předpis umožňoval čarodějníkovi nosit hůlku při sobě veřejně a přitom naprosto očím jiných skrytě; též okamžité její vztyčení k útoku v případě setkání s jakýmkoli projevem záškodných osob, vlivů či sil.

Vycházející sice z téže praxe nástroje ochranného proti všem zlovolnostem, délka atributu poutnické hole svatého Paradiktýna však, jinak také symbolu dlouhého života, za který bývává považován i celý paradiktýnový strom, délka jeho hole je přesně dvojnásobná, tedy dlouhá dva magické sáhy, a to nejenom proto, že bývává považována v soubojích s nadpřirozenými mocemi za dvakráte účinnou.

Ve středověku bývala známa legenda o ďáblovi, který, když s jakousi potměšilou příležitostí omylem zabloudil pod strom černého bezu, zůstal jako přikován a neškodil – možná, že právě z tohoto vlivu se odvozuje domněnka, že kam dosáhne svatý Paradiktýn jeho holí, tam potom, i kdyby se třeba co nejvíce pařátem natahoval a jej čarodějně v délce vytahoval, ďáblova snaha nemá žádného účinku.

V okolnosti jiné každý dávný hospodář by potvrdil, že už jenom pouhá vůně černého bezu, tedy tak řečená paradiktýnová, odpuzuje z jejich cest za škodou hmyz a hlodavce, a ve stejném smyslu brání v rohu místnosti opřená bezová hůl proti morám a bosorkám. Stačí si takové dřevo opatřit, postavit uvnitř a vyzkoušet i dnes, osoby přirozenosti zlé a škodné se v případě takové hole svatého Paradiktýna stávají nejisté a na případné návštěvě se i přes všechna pohoštění dlouho nezdrží.

Ve stejném účelu se proto kdysi paradiktýnová hůl používala i při výběru ženicha, popřípadě, a ještě častěji, i volbě nevěsty.

V zemích germánských dávná lidová moudrost přiřkla proto bezovému keři zvláštní úlohu i ve věcech lásky: paradiktýn přinášel požehnání a štěstí páru snoubenců, byl ochráncem novomanželů a mezi Němci se milenci často mazlivě oslovovali Holderstock (bezinková hůl); tedy, či dokonce, nejenom pro vyhlášené léčivé účinky kdysi dostávali novomanželé bez jediného slova dárce i jednu bezovou rostlinku svatebním darem. Ano, mlčky, jako jakési paradiktum, čili význam všem známý jsoucí, či nalézající se, za slovem.

Je tedy jen samozřejmé, že na každém místě obývaném dlouhodoběji manželi, se tenkrát v místnosti nacházelo jakési vyobrazení svatého Paradiktýna se zelenou korunou života i na všech jeho i nás životních poutích ochraňující holí – a zeptáte-li se dneska, jak tenkrát kdysi to zcela běžné samozřejmé vypadalo, jediné takové zpodobení se do dneška nedochovalo, pouze jen útržky dávných vyprávění a málem již nesrozumitelné zmínečky lidové tradice.

Kdysi dávno, v časech Třicetileté války, jeden z papežů Řehořů či Urbanů zakázal jedním jeho breve jiné podobně všeobecně mezi lidem oblíbené zpodobování: křesťanského Boha ve třech obličejích v jedné tváři, odborně se této konstelaci říká triprosophos – a od tohoto výroku se ihned pálilo a ničilo až do stavu, kdy na celém území Moravy i Slezska zůstalo dneska zachováno takových kusů asi 8, aspoň že taková osmice zůstatku nekonečnosti věčna, zatímco třeba hned v sousedních Čechách triprosophos ani jediné; a v zemích okolních tu a tam výběrově občas jeden exemplář.

Jak ovšem vyhlížel svatý Paradiktýn, si už žádný zdejší nevzpomíná, když už ne obraz, možná se komusi po mém vyprávění aspoň připomněla nějaká dávná související říkačka.