Zvadlá růže

Připadám si jak zrnko písku,

malé a bezvýznamné,

ležíc poblíž oázy,

připadám si jak zvadlá kytka,

co nepatří už do vázy.

Jak růže, co mráz skolí v květu,

tak vzdálená realitě,světu,

bez šance již znovu kvést,

radovat se ze slunce,

deště, větru,hvězd.

Mé ostny již nebodají,

nemají již na to sílu,

proč jsem vlastně ještě tady,

když srdce bolí,

když umírá hlady,

po vlídné, slově,

pohlazení,

po lásce a políbení?

Nevěřím už v políbení,

na své duše vykoupení,

proč nejsem jen to zrnko písku,

co nemá cit,

proč dostala jsem darem život,

když jej vlastně nechci žít.