Princezna Zeblejda

Bylo - nebylo. Já osobně si myslím, že bylo. V zemi mezi horskými masívy, daleko od všech moří, pod nebem tak vysokým, že ani Dlouhý, když si stoupnul Širokému na ramena, na něj zdaleka nedosáhl, se rozkládalo malé, ale vcelku šťastné království. Čítalo starého, poněkud senilního krále, jeho ženu královnu, poddanými milovanou, nazývanou z lásky důvěrně 'Stará Saň', v podhradí pak rozkošné chaloupky obývané stále veselými lidmi, kteří zpívali a radovali se z každého nového dne, respektive večera. To totiž kulminovalo jejich zaujetí pro různé hry a soutěže, které se odehrávaly okolo stále plných číší pěnivého moku, který jim dodával stále novou a novou sílu do života (pokud se neupili k smrti, kterážto je, jak známo, neodkladná). K úplnosti je třeba dodat, že poslední součástí království byl malý pivovar a věrný a oddaný kozel. Tak šla léta a náhle se královským manželům ( jak už to v pozdním stáří chodí) narodila dcera. Tři sudičky se jako již tradičně seskupily kolem houpacího soudku, v němž dlela malá princezna. První sudička Meruňka pravila : "Ve jménu jména a obsahu svého jména ti přisuzuji krásu rozqetlé meruňky v časném létě a věz, že do krásy pouze porosteš, zuby času budou pak proti tvému uvadání bezmocné a ty zůstaneš stále tak nádherná, jak jen si lze představit." Druhá sudička jménem Ballantinka přispěchala zdaleka a princezně sdělila a nadělila toto : "Tvá moudrost, tvá prozíravost, tvůj intelekt, tvé dobré srdce a tvá schopnost pozřít ohromné množství alkoholu naráz bude vyhlášena po celém světě a všichni tě za to budou bezmezně milovat a obdivovat." A pak to přišlo. No, ono to asi přijít muselo. Nebo možná ne, ale to na běhu věcí nic nemění. Sudička, o které se traduje, že je "dost zlá" a která se jmenuje Zelená se jen tak zeleně ušklíbla, peppermintovým dechem ovanula spící nemluvně a zaskřehotala : "A každej večer ti bude blbě od žaludku !" Po vyřčení tohoto ortelu se rozchechtala, sama se vypila do dna a z toho vyplývá, že kde se vzala, tu se vzala, jako by se ani nevzala, tu nebyla. A zkoprnělé dvě hodné sudice odešly pomalu do své domovské restaurace. Královští rodiče pokřtili svou dceru Pivěnkou a ta jim celkem utěšeně rostla do krásy, sílila po každém dalším půllitru piva a každý večer (nestyďme se to říci) zvracela jako Alík. (Záleží na představivosti a předchozí výchově čtenáře, jak tohle pochopí. Dalo by se samozřejmě říci, že zvracela jako Amina, jako dobytek apod., ale domnívám se, že pro královskou dceru je Alík nejpřijatelnější.- pozn. aut.) Princezně bylo už osmnáct let, poddaní jí po straně nazývali princeznou Zeblejdou a už jí to docela lezlo krkem. Nedochovaly se bohužel zprávy o tom, zda jí to lezlo tam, či zpět. Krále to pravda také dost prudilo a proto povolal nejpovolanější z povolaných lékařů, šamanů, psychologů, řezníků a dalších, kteří by mohli princeznino trápení rázně a definitivně zakončit. Konkurs na léčitele nešťastné krasavice vyhrál jistý Karel Var, na slovo a na milost vzatý odborník ze sousední země. Ihned princezně naordinoval co nejvyšší dávku žaludečního léku dodnes známého jako Becher-off-ka a tím potažmo zajistil pro svou zemi splnění exportní kvóty na mnoho let dopředu. Inu, milé děti, kdo umí, ten umí. A princezna Zeblejda se jala se léčit se svolením svého krále - tatíčka, zase o něco senilnějšího. A že to holka brala důkladně a zgruntu, dokazuje fakt, že se jí podařilo zlomit kletbu zlé sudičky Zelené, až tato vzteky zčervenala, když se to pod stolem hospody "U osudu" dozvěděla. Ovšem tak jako Abel měl svého Kaina, Jerry svého Toma a Zajíc svého Vlka, tak i tento efekt vyléčení měl svou stinnou stránku. Princezna se stala na svém léku pravda závislá a jelikož byla den co den opilá Becher-off-kou, často chudinka zvracela z alkoholu. Tento lék byl tak mocný, že ve svých důsledcích začal rušit i dary dvou hodných sudiček, takže princezna hubla, chřadla, dělaly se jí kruhy pod očima, a s její moudrostí ve věčně intoxikované hlavičce to také nebyl žádný zázrak. I starý král se z předposledních sil zamyslel, nechal v žaláři vystřízlivět několik poddaných, znalých stavitelských prací a nechal postavit Zeblejdě malou útulnou protialkoholní léčebnu, do jejíhož vedení jmenoval svého dávného přítele ze studií, doktora Antabuse. Ale aby nebyl všem pohromám konec, na celé království přišlo teprve teď opravdové neštěstí. Mistr a vedoucí jediného královského pivovaru, již výše zmíněný kozel soucítil s princeznou a zastavil výrobu piva, usadil se na střeše pivovaru a pro svou stávku si vymyslel argument, že má málo trávy a že tímto velmi strádá. Velmi starému králi nezbylo než sebrat tentokrát už poslední síly a vyslat posly do všech okolních království, aby zvěstovali zprávu tuto zlou velmi a žádali o pomoc udatné mládence, junáky a bohatýry do boje proti kozlovi. Potom zemřel. Poslové a trubači společně s bubeníky obcházeli země a zemičky, a až v daleké zemi u moře, v rovinaté krajině se spoustou větrných mlýnů a s lidmi nečekaně ještě o něco veselejšími a uzpívanějšími než v našem království našli zřejmě toho pravého. Bylo mu asi dvaadvacet let, měl dlouhé vlasy, mužný obličej a různé jiné přednosti a představil se jim jako princ Amster d'Am. Vysvětlili mu tedy oč běží a mladý hrdina se dlouho nerozpakoval, sbalil přes rameno pytel, nacpal ho trávou pro kozla a putoval s posly do jejich království. Značně rozmrzelí, střízliví, nezpívající a bouřící se lidé v zemi princezny Zeblejdy ho vítali s nadějí, ale když viděli, že nese kozlovi jenom jeden pytel, považovali ho za blázna - vždyť kozel má pro sebe trávy plná luka a ještě mu to nestačí ! Amster d'Am se zamyslel, jako že na tom opravdu něco je, ale pak se rozhodl : Teď nebo nikdy. Zašel za kozlem k pivovaru a přemýšlel, přemýšlel, jak by kozla přemohl. A protože mu to v jeho mladém mozku zapalovalo, vysypal půl pytle trávy a zapálil ji. S kozlem se začaly dít neuvěřitelné věci. Začal dovádět, radovat se a rychle běžel spustit běh pivovaru. Amster d'Am se divil, jako že je to nějak lehké a proto se sháněl třeba ještě po nějaké sani, kterou by mohl zlikvidovat. I náhle znovu šťastní poddaní si vzpomněli na svou starou královnu a poslali hrdinu k ní. "Jak podivně slabá saň!", pomyslel si Amster d'Am a proto jí do papíru ubalil tenký svitek trávy a zapálil. Starou královnu to tak omámilo, že okamžitě nechala otevřít protialkoholní léčebnu a mladíka okamžitě oženila s tou troskou, která vyšla ze dveří a která kdysi bývala krásnou princeznou. Tak milé děti, dopadlo nám všechno dobře a v tom království - jestli se neupili, pijí dodnes...

---