Návštěva

     Byl docela rád, když položil sluchátko, ze kterého se dozvěděl, že dnes nestíhá a tak nepřijde. Neměl na ni náladu, dnes opravdu ne, spíš přemýšlel, jak by se tomu vyhnul. A teď tohle. Málem radostí povyskočil, už dlouho se mu něco tak elegantně nevyhnulo a to proto nic neudělal. S úsměvem na rtech zabouchl dveře bytu a vyrazil ven. Miloval tu absolutně vlastní samotu, kterou si čas od času dopřával na svém místečku. A dnešek se svými zápletkami byl přímo nevyhnutelným důvodem pro chvilkové opuštění civilizace v zájmu klidného rozjímání.

     S těžkým funěním, už nebyl nejmladší, vylezl na planinu nad sídlištěm a posadil se do voňavé podzimní trávy pod starou borovicí. Smíšený pach schnoucích stébel a čerstvé smůly mu odjakživa připadal jak elixír života, dnes obzvlášť silný. Opřel se zády o kmen letitého stromu, čelem k západu a natáhl nohy před sebe v naprostém uvolnění. Přivřel oči, do západu Slunce zbývalo ještě dost času, zhruba tak na krátké zdřímnutí. Ještě vcelku silné Slunce ho příjemně šimralo na víčkách a přes lehký vánek ho i hřálo na celém těle. Bylo mu opravdu velmi, velmi příjemně a také si to dokonale uvědomoval. Už dlouho si takhle neodpočinul, neměl kdy, byla pořád s ním. Měl ji rád, a asi ji i miloval, ale občas už jí měl jaksi přespříliš. Její naivita, kterou zprvu tak zbožňoval, ho už rozčilovala a nejhorší bylo, že ať se jí zeptal na cokoli, vždycky dostal tu samou odpověď: “Já nevím, jak chceš Ty…”. Jednou se jí snad zeptá, jestli ji může zabít, nahraje si její předem jasnou odpověď na kazetu a pak ji snad opravdu zabije, protože při případném soudu bude kazeta jasným důkazem, že to byla její poslední vůle a on bude nakonec ještě oslavován jako propagátor euthanasie.

     Už ani nevěděl, jestli ještě přemýšlí, nebo jestli už spí, každopádně byl nejvyšší čas zjistit, jak vysoko - vlastně nízko - je Slunce, chtěl-li vidět jeho západ, kvůli kterému sem přišel. A ani by ho asi nenapadlo otevřít oči, kdyby na části svého těla necítil zvláštní chlad, jako by něco stálo paprskům v cestě a on tím pádem ležel ve stínu. Tak (nerad) zdvihl víčka a pomalu otáčel hlavu směrem, kde onu překážku tušil. Asi po vteřině se zastavil, aby tomu muži, co vedle něj snad spadl z nebe, vynadal, že mu stojí ve Slunci. Ale zarazil se, když si ho prohlédl pořádně, a usoudil, že nadávat mu je celkem hazard. Vedle něj totiž postával asi třicetiletý černoch s postavou špičkového zápasníka, hrubým odhadem mohl vážit tak sto, možná sto dvacet kilo, a měřil zcela určitě kolem dvou metrů. Navíc v perfektně šitém šedomodrém obleku, s širokým kloboukem téže barvy na holé hlavě.

     Když se jejich pohledy střetly, asi ani jeden netušil, co si má o tom druhém myslet. Obr v obleku si ho bedlivě prohlížel, spíš už zkoumal a jemu se zdálo, že snad ještě bobtná a roste. Vyloudil na tváři chabý úsměv, doufal, že napětí třeba opadne, taky věřil, že tím dává najevo, že se nebojí (ačkoli se bál asi nejvíc za celý život). Po několika vteřinách celkem napjatého ticha se nenuceně usmál i černoch a vypadalo to, že chce něco říct. Namísto toho ale jen pomalu pokýval hlavou a zapálil si tlustý doutník.

     S prvním obláčkem dýmu mu položil těžkou ruku na rameno, podíval se mu dlouze do vyděšených očí a hlubokým sytým hlasem, mimochodem velmi podmanivým, mu popřál hodně štěstí. Pak si znovu potáhl z kubánského klenotu, narazil klobouk více do čela, otočil se k němu zády a pomalou elegantní chůzí, až nepřirozenou pro jeho tělesnou konstrukci, odešel, přímo proti krvavě zapadajícímu Slunci. Sledoval ho s otevřenými ústy a vytřeštěnýma očima, neschopen slova. Přesto se vzchopil a zavolal na něj jedinou věc, otázku, která ho teď zajímala nejvíc ze všeho na světě. Hodně štěstí v čem?!

     Neslyšel. Možná nechtěl, možná nesměl. Možná slyšel, ale třeba nesměl, nechtěl či dokonce neuměl odpovědět. Jedinou jeho odpovědí byl široký zátylek zalitý potem a rudým slunečním světlem, který se pomalu ztrácel v té žhavé záplavě kdesi v šedavém dýmu hořících tabákových listů. Zavolal ještě jednou, hlasitěji a o poznání zoufaleji, odpověď však byla pořád stejně němá, jen trochu menší, zas tak pomalu tedy neodcházel. Šílený zvědavostí zařval naposledy tu samou otázku, tak naléhavě, jak jen dokázal. A vida, přece se něco změnilo. Muž v dáli se ještě jednou otočil a pomalu zamával pravici, snad se loučil. Pak naprosto klidným hlasem odvětil “Hodně štěstí, příteli!” a pokračoval ve své zvláštní chůzi…