Lapač a cedič snů s ručením omezeným

Určitě to všichni znáte, tvůrčí krize, autorský blok, prostě, múzy šly na vandr a vyprdly se na vás z vysoka.

Mé grafomanské já tímto stavem nesmírně trpí, páč když píšu, je mi prostě nejlíp. Je to jako droga, nebo kýho výra. Zrovna je už nějaký ten pátek pryč, mám pocit, že už v životě nic kloudného, ani nekloudného nenapíšu, v duchu to se ví, doufám, že ne, že to tak nebude a stav je jen přechodný.

Proto se sem tam, jen abych nevyšla ze cviku, snažím něco uklohnit, ovšem stojí to za starou belu. Trudnomyslním a jako někteří další, lituji se a poptávám kolem dokola, jestli se to ostatním taky stává.

Naopak, když je ta dáma na místě, vesele postiženým radím, ať se na psaní na chvíli vyprdnou, že je to stav přechodný, jak přišel, tak pomine. Sama pak mám pocit, že mě samotnou to už nikdy nepotká, jelikož se zrovna daří, nápady tryskají jako nějaké gejzíry a já ve své zaslepenosti nabývám jistoty, že už to tak zůstane navždy.

Nezůstane.

Zrovna vězím v bahně tvůrčí krize až po uši, jenže to není všechno. Co si na mně ta má múza svině vymyslela, to už fakt nemá obdoby!

Představte si, každý den, každou noc, prostě každý spánek se mi zdají povídky. Fakt jo. Se suprovou zápletkou, pěkně vypointované a dokonce na pokračování. Ovšem jen ve chvílích, kdy se na moment probudím, převrátím, nebo přemrsknu jako ryba na druhý bok, dokonce, když se zajdu vyčůrat. Lehnu, zavřu oči a je tu pokračování. Každý den úplně nová povídka, pokaždé z jiného soudku.

No to je přece báječné, říkáte si. Chyba lávky. Já si je totiž nepamatuji. Po probuzení začnu přemýšlet co se mi to zdálo a všechno mizí, jako když při kopírování místo kliknout na C, kliknete na X. Je to fuč a nenávratně. To se mi stává. Anebo dopíšu několik stránek, již rozepsaného, chci uložit a místo dát příkaz „uložit změny,“ dám neukládat. Už nic na světě nevrátí smazané zpět a každý ví, že podruhé už to tak nenapíše a bude si se slzou vzteku v oku kousat klouby na rukou, rty, nebo kdoví co ještě.

Mé zoufalství je bezbřehé. No uznejte sami, že je to pěkná šubravina.

Někde jsem četla, že Indiáni vyrábějí nějaké lapače snů. Nejsem si ovšem jistá, jakou přesně mají funkci, jestli ty sny jen tak necedí. Že je to takový cedník, jako na nudle. Dobré zůstanou v cedníku, špatné odtečou, respektive, nezdají se.

No jo, ovšem kde já tady v Česku, kór v té díře, kde žiju, narazím na Indiána? Černocha můžu potkat, ba i Araba, Vietnamce, Číňana, Korejce,  v životě jsem ale neslyšela, že by někdo u nás narazil na pravého Indiána, co umí vyrobit lapač snů.

Ať už je to jak chce, něco takového by se mi šiklo. Ovšem v žádné případě bych nepohrdla ani tuzemskými čárami a vychytávkami.

Pokud máte nápad, či schopnost uchovat sny, nabízím provizi s vydaných povídek, dejme tomu dvacet procent. Jsem si totiž jistá, že by se o ně časopisy a nakladatelé rvali.

Mohli bychom taky založit společnost lapcedsen s.r.o.

To by bylo terno, co?