Pouštěl jsem si smutnou písničku

Pouštěl jsem si smutnou písničku
a vzpomínal na svůj starý panelák
Bylo to už dávno co jsem tam byl
stál na balkoně - kouřil - pouštěl si tu samou smutnou písničku
bylo krásné září a mně - mně se smutkem skoro rozskočilo srdce
i tu korunu stromu pod balkonem zpola rudou jako bych cítil téměř na omak i každý list
alespoň do té doby než píseň dohrála
Inu i repeat má svůj filozofický smysl

ale vůbec mi to nepřipadalo divné

Zvláštní je vždy to čeho si nevšímáme
a tisíckrát o tom mohl jsem snad psát
pořád a pořád dokola
a pod stínem a tužkou zůstala tma tolikrát
že nezbude už jiná možnost ani snář že to vše
jsem jen a pouze chtěl si nechat zdát

A pak se mi o nohu neotřel kocour
prostě tu nebyl a já si to moc dobře uvědomoval
a bylo mi to líto a smutno z té náhlé prázdnoty a nic nemuselo hrát

Teď se mi v hrnci vaří srnčí vývar
prach a broky himl herpresident budeme drtit skrze zuby
Nekoukal jsem ji do očí a i kdyby mohli mi připomínat
navlčené jeřabiny na dlouhé šňurce nevadilo by mi to
Stačí napsat báseň o jizerském jitru a těch jeřabinách
a v pohodlí domova sežrat ji na smetaně
A pak si člověk uvědomí uplně náhodou že už se tolik neočuchává a že tohle
je ten pokrok na který ještě stačím na který tolik čekám

Není toho moc
dokázal jsem zbavit skoro všechny své básně poezie
zbývá krajina - tajemství - občas smutek - blbá blbá hrdost ovšem pouze někdy
a pár šedin ve vlasech
ale za tu srandu to snad i stálo

Protože jsem živý a mrtvý
a nic mezi tím
jenom potutelně se směju a vím
že zvláštní duch teď bdí tu nade mnou
A s každou další vteřinou
která mi říká že se bojím
těch věcí co mám před sebou a rád
jsem si jistý
že tak to má vypadat a tak to má být
ale nenechám si vzít že ještě pořád dovolím si nechat zdát
o životě tady dole na zemi