Dáma s broží

Dorazil jsem na zadanou adresu a zatroubil. Po několikaminutovém čekání jsem zatroubil znovu. Měla to být poslední jízda mé směny, přemýšlel jsem o tom, jak pojedu domů a co budu dělat a napadlo mne, že odjedu a nechám to být. „Ale co, ještě jednoho zvládnu“ řekl jsem si, vypnul motor a vystoupil z taxíku.

Vydal jsem se udržovanou cestou ke starému, rozlehlému domu. Ačkoliv byl začátek léta, záhony zely prázdnotou, keře byly řádně ostříhané, upravené a trávník posekaný. Vystoupal jsem po těžkých mramorových schodech ke dveřím a zazvonil. „Minutku“ ozval se zpoza dveří křehký hlas starší ženy. Uslyšel jsem šramocení za dveřmi.

Po dlouhé době se konečně dveře otevřely a stál jsem tváří v tvář přibližně 90 leté, malé, štíhlé ženě. Vypadala velice elegantně, byla to taková ta dáma z filmů pro pamětníky. Po ramena jí z hlavy spadaly šedé, rovné vlasy, upravené pírkem na levé straně. Čelo zdobily četné vrásky a zpod obočí se dívaly dvě malé, unavené, světle modré oči. Pod krkem měla uvázaný bílý saténový šátek s výraznou broží ve tvaru motýla, který jakoby přiléhal k jejímu hnědému kostičkovanému kostýmu a sukni, zpod které vykukovaly bílé punčocháče. Celé tělo se opíralo o hůlku, vedle které ležel malý kufřík.

Můj pohled se přesunul do domu. Vypadal jako by v něm nikdo roky nežil. Přede mnou se rozprostírala velká, prostorná hala. Nikde nebyl jediný obraz, hodiny na stěně, žádné dekorace a žádný nábytek. Celý dům zel prázdnotou až na krabici, která ležela pod schody, byla to malá krabice, v níž leželo pár zarámovaných černobílých fotografií, několik skleniček a sada talířků. „Dům duchů“ prohnalo se mi hlavou.

„Pomohl byste mi, prosím, s věcmi do vozu?“ Probrala mne z mého rozjímání svoji klidnou, tichou otázkou. „Samozřejmě“ odvětil jsem. Sebral jsem kufr, který byl neskutečně lehký, neměla v něm snad vůbec nic a odnesl jej do kufru taxíku, poté jsem se vrátil. Zrovna zamykala dveře, ruce se jí po celou dobu třásly. Nabídl jsem jí rámě a pomalu jsme spolu sešli schody. „Jste velice galantní ke staré dámě, mladý muži, děkuji Vám“ Řekla mi u otevřených dveří vozu. „To je samozřejmost“ usmál jsem se na ni. Podala mi papírek, na kterém byla ručně napsaná adresa. Podívala se na mne ze sedačky a zeptala se „mohl byste mne sem, prosím, odvézt?“. „To není zrovna nejkratší cesta“ Odpověděl jsem rychle. „Nikam nepospícháme, pane, mám spousty času, jsem na své cestě do domova“. Kývl jsem hlavou, zavřel dveře a posadil se na místo řidiče. Pomalu jsme se rozjeli.

Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči byly upřené na dům, který právě opustila, a zalily se slzami. Viděl jsem, jak se jí vybavují vzpomínky na časy dávno minulé. „Žiji sama již spousty let“ spustila náhle, „můj lékař mi před týdnem oznámil, že už nemám mnoho času“ odmlčela se „umírám, mladý muži“. Podíval jsem se na ni a k mému překvapení jsem neviděl smutnou, zdrcenou ženu, ale silnou dámu smířenou se svým údělem. Vypnul jsem taxametr. „Kudy byste ráda jela?“ zeptal jsem se.

Nadiktovala mi pár míst, která by ráda naposledy viděla. Další tři hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi místa, kde žila, kde se narodila, kde pracovala a ke každému mi pověděla nějakou historku, příběh, který zapadal do krásné mozaiky jejího dlouhého života.

Projížděli jsme částí města, kde kdysi žila se svým mužem poté, co se vzali. Požádala mne, abych zastavil. Byl to malý dům, s velkými okny a krásnou zahradou. Ukázala mi, kde bydleli, kde měli jaké pokoje. „Tady dole, vidíte, tam vpravo“ odmlčela se „byla baletní místnost, kde jsem tančila a učila dívky baletu a dalším rozličným tancům.

Jeli jsme dál, občas mne požádala o přibrzdění nebo zastavení. Chtěla si svoji poslední jízdu po městě užít. Tiše seděla, dívala se do stmívajícího se města, nic neříkala.

S prvními paprsky Slunce, které zapadalo za horizont náhle řekla „Již jsem unavena. Jeďte, prosím.“

V tichosti jsme dojeli na adresu, kterou mi dala na papírku. Byla to nízká budova s příjezdovou cestou pod jakýsi portál. Jakmile jsme zastavili, vyšli z domu dva muži v modrých halenách a bílých kalhotách. Pomalu ji pomohli ven z vozu, tak pomalu, jemně a citlivě, sledovali každý její pohyb. Vyndal jsem z kufru její malé zavazadlo. Když jsem ji spatřil nyní, seděla již na kolečkovém křesle.

„Kolik Vám dlužím, příteli?“ Zeptala se

„Nic“ odpověděl jsem s úsměvem.

„Z něčeho musíte žít“ nenechala se odbýt.

„Nebojte, dnešek nebyl první, ani poslední den, budou další klienti“ řekl jsem.

Náhle, bez rozmýšlení jsem ji objal. Byla to naprosto spontánní, instinktivní a přirozená reakce. Objetí velice silně opětovala a opřela si hlavu o mé rameno.

„Dal jste staré dámě poslední chvíle radosti, mladý muži“ pravila „děkuji vám“.

Stiskl jsem jí ruku, kývl hlavou na rozloučenou, otočil se a pomalu odcházel v paprscích zapadajícího Slunce. Za sebou jsem uslyšel zabouchnutí dveří. Byl to zvuk smrti, konce života jedné staré, opuštěné dámy.

Ten den už jsem nikoho nesvezl. Jezdil jsem městem ztracen ve svých vlastních myšlenkách. Po zbytek dne jsem byl uvězněn sám v sobě a přemýšlel. Co kdyby ta žena natrefila na nervózního, netrpělivého řidiče, co kdyby narazila na řidiče, který by ke konci směny neměl chuť s ní jezdit hodiny po městě a poslouchat její vyprávění. Co kdybych zatroubil jen jednou a poté odjel?

Nemyslím si, že jsem udělal něco, co by bylo výjimečné či záslužné. Jen jsem svezl dámu, která se chtěla důstojně rozloučit se svým městem, svými vzpomínkami a možná i svým životem.

Náš život je plný nečekaných situací a momentů. Smutných, ale i krásných. Jejich kouzlo spočívá v tom, že nás zastihnou nepřipravené, bez očekávání jakýchkoliv zázraků, které mohou přinést. Náš život je jedna velká galerie a vzpomínky jsou obrazy, které v ní visí. Nechte se někdy provést cizí galerií a náhle poznáte, že svět může být i krásný a plný umění – lásky, tolerance, štěstí a náhlých zvratů.