DŽARDOVA PROCHÁZKA

Džarda se brodil sněhem na Špilberku. Bleděmodrá péřovka hřála jeho torzo, ale nešikovně si zapomněl čepici, rukavice i šálu. Sem tam minul mileneckou dvojici nebo pejskaře. Na stezce málem vrazil do dědečka, který se mu jednou přišel uprdnout do bytu a pak bez pozdravu zmizel.

Džarda přemýšlel, zdali má pokračovat v procházce směrem Zelňák, když je taková zima.

Nakonec situaci vyřešil: Narazil si kapuci až po oči a ruce zabořil po předloktí do huňatých kapes.

Když konečně dorazil do města, spatřil poblíž Kapucínské hrobky bývalého spolužáka ze základní školy. Džardovi se nijak zvlášť nechtělo s ním zapřádat rozhovor, proto přivítal spolužákův předstíraný pohled opačným směrem a pokus o rychlý úprk. Spolužákova rovnováha byla bohužel náhlým startem narušena. Uklouzl na neposypaném úseku. Po rychlém ohledání situace Džarda usoudil, že nemá jinou možnost, než spolužákovi přispěchat na pomoc.

„Nestalo se ti nic?“

„Sakra… Né, jsem v poho. Ježiš, Džarda ze základky!“

„Ahoj, Kotelníku!“

Spolužák pochválil Džardovi bleděmodrou péřovku. Džarda poděkoval a pochválil spolužákovi tmavě zelenou péřovku. Spěchali. Vyměnili si telefonni čísla s tím, že se brzy sejdou na pivo. Obě telefonní čísla byla falešná.

Džarda pokračoval v procházce. Architektura budov ani předvánoční výzdoba ho nezajímala. Nakukoval do výloh a prohlížel si věci, které nechtěl, ani nepotřeboval. Dvakrát zakopl, ale ani jednou, na rozdíl od Kotelníka, neupadl. Po půl hodině se rozhodl, že je s délkou i kvalitou procházky spokojen a vydal se na tramvajovou zastávku. Když nastupoval, bylo mu jasné, že příště půjde raději na Zvonařku, pozorovat autobusy.