Co se stalo v Jämsä

Bylo tomu pět let, co dal Erki sbohem městu a odstěhoval se s Anike na venkov. Dům, který koupil od své sestry, stál šest kilometrů od Jämsä, uprostřed lesů. Kousek od domu se prostíralo jezero, které navštěvovala lesní zvěř, nebo Erki s udicí. Na břehu stál malý domek se saunou. Nový způsob života byl pro manžele Nappusovi vítanou změnou po letech strávených v rušném městě. Erki oslavil šedesát let a odešel do penze. Od malička se zajímal o filatelii. Jeho nejstarší kousek byl z roku 1853 - jen tři roky po výtisku první známky v historii finského poštovnictví. Po večerech listoval v albech a se zájmem sledoval vývoj známek s jejich nepatrnými rozdíly. Anike sbírala plyšové medvědy. I ve svém pokročilém věku ráda sedávala v pokoji na posteli a hrála si s nimi. Mezi plyšovými medvědy mělo své místo i růžové prase. Někdy, když zůstala Anike doma sama, rozepnula praseti zip na břiše a vytáhla z jeho útrob prasátka, která měla místo čumáků knoflíky. Anike je připnula praseti na prsa, napodobovala zvuk sání a hlasitě se u toho smála. Jednou ji tak Erki našel v pokoji. Ulovil v lese zajíce a chtěl ji překvapit. Potichu otevřel dveře domu, z pokoje k němu doléhaly podivné zvuky. Zvědavě se kradl za nimi. Jemně vzal za kliku. Anike, ponořena do své hry, ho neregistrovala. Erki se zajícem v ruce zůstal stát ve dveřích a udiveně pozoroval svou ženu, která právě napodobovala spokojené mručení kojící prasnice. Zakroutil hlavou a řekl: "Anike Anike." Anike, vyrušena ve svém rituálu, sebou trhla a odhodila prase mezi medvědy. "Jen si hraji," špitla pitvorně. "Ulovil jsi zajice?" "Zasáhl jsem ho na čtyřicet metrů. Neměl nejmenší šanci," řekl Erki a hrdě zvedl zvíře do úrovně své hlavy. Anike pohlédla na kořist: bílý kožich s krvavými dírami od broků. Přistoupila k Erkimu a objala ho. "Ty můj medvídku," zašeptala. Erki upustil mrtvé zvíře na zem a mezi plyší na posteli svou ženu pomiloval. Adrenalin, který se nahromadil v krvi během lovu, mu pomohl Anike po dlouhé době uspokojit. Žili spokojeně. Erki vstával za úsvitu a pozoroval soby, kteří přicházeli k domu, aby se najedli slámy, kterou pro ně každý večer chystal. Za oknem, naproti stolu, kde jedli, připevnil krmítka pro ptáky. Celou zimu byly obsypány vrabci a sýkorami, občas přiletěla sojka. Tu Erki neměl rad. Když viděl, jak vyhání ostatní ptáky, obličej se mu zkřivil zlostí a už už sahal po pušce, že ji zastřelí. "Jen ji nech," uklidňovala ho Anike, "však ona odletí." Asi kilometr od nich bydlela Marta, dvaasedmdesátiletá vdova. Jednou za měsíc se vydala starým volkswagenem do města, aby nakoupila potraviny a navštivila manželův hrob. Manželé Napussovi byli s Martou blízcí přátelé. Za mrazivých zim jí Erki odhrnoval traktorem sníh z cesty, nebo pomáhal připravit otop na zimu. Marta s nimi trávila svátky, občas jim pekla. Dávala jim vejce a mléko. Často se navštěvovali. Sedávali u krbu, poslouchali melancholického Sibelia a vzpomínali na staré časy. Stalo se to někdy v polovině prosince, několik dnů po neobvykle silné bouři, která polámala v Erkiho lese spoustu stromů. Už skoro týden v kuse zpracovával padlé smrky. Hodiny v kuchyni hlubokým táhlým zvoněním ohlásily desátou hodinu večerní. Erki seděl u krbu, popíjel čaj a mnul o sebe zmrzlé ruce. V mínus pětatřiceti stupních byla práce v lese vyčerpávající. Anike za jeho zády koukala na televizi a pletla pro něj svetr. Erki právě přikládal poleno do ohně, když uslyšel klepání na venkovní dveře. "Slyšela jsi to?" zeptal se. "Co Erki?" Anike se otočila na pohovce. "Přišlo mi, že někdo klepal na dveře." "Teď? V noci?" Erki se zlým tušením došel ke dveřím. To, co spatřil, když je otevřel, ho přinutilo, aby udělal krok vzad. Na schodech před ním ležela Marta. Přes nahé tělo měla omotán kus bílé zkrvavené látky. Její bosé nohy byly zmodralé. Upírala na něj prázdný šílený výraz. Z úst jí visel zmrzlý škraloup krve, ztuhlé ruce se k němu natahovaly. "Panebože, Marto! Panebože - " vykřikl s hrůzou a uchopil její bezvládné tělo do náruče. Když spatřil její promodralý hrudník, pevně sevřel rty. "Kriste! Kdo jí to udělal?" vykřikla hystericky Anike, když se k ní Erki otočil a odhrnula Martě z obličeje prameny zkrvavených vlasů. "Nevím. To snad ani nebyl človek," řekl Erki nenávistně a odnášel Martu do koupelny. Anike pustila do vany teplou vodu, položili ji do ní. Marta ztratila vědomí. Anike přidržovala její hlavu nad hladinou, pravačkou pátrala po otevřených ranách a masírovala namodralé časti bezvládného těla. "Snad to přežije," opakovala plačtivě stále dokola. "Po chvíli připusť teplejší," poručil Erki. "Jdu najít zkurvysyna, co to udělal." V předsíni sundal ze stěny brokovnici, vsunul do ní dva náboje a pušku odjistil. Oblékl se, vzal z police baterku, zavolal na Anike: "Zamkni za mnou!" a odešel. Venku bylo mrtvolné ticho. Erki přejel kuželem světla po sněhu. Hluboká stopa, místy krvavě žíhaná, se táhla od schodů dál k lesu. Marta se musela poslední metry plazit, napadlo Erkiho. Sevřel baterku v levačce, jakoby ji chtěl prsty rozdrtit. Vstoupil mezi stromy. Cesta se táhla do kopce, pak volně klesala k zátočině, za kterou stál Martin dům. Spěšně bořil nohy do sněhu sahajícímu do výše jeho lýtek. Povšiml si, že čím více se blíží k cíli, krvavých stop přibývá. V hlavě slyšel hluboké dunění tepu svého srdce. Spatřil dům, vypnul baterku, vsunul ji do kapsy kabátu a uchopil brokovnici oběma rukama. Krev ve sněhu nyní tvořila jednu celistvou linii, která se táhla až k otevřeným dveřím domu. Uvnitř se svítilo. Erki se přikrčil. Našlapoval pomalu a tiše. Pušku si opřel o rameno a prst jemně přitlačil na kohoutek. Přistoupil k oknu a pohlédl dovnitř. V obývacím pokoji svítila lampa, pod kterou si Marta v křesle čítávala. To teď bylo převrácené. Stejně jako další nábytek v pokoji. Erki si pozorně prohlédl místnost: žádný pohyb. Přešel k dveřím a vešel dovnitř, hlaveň pušky ve směru svého pohledu. Přešel vpravo do kuchyně. Na polici stál čerstvě upečený koláč, jinak místnost vypadala, jak ji znal z návštěv. "Jestli tu ještě jsi, zabiju tě!" zvolal výhružně. "Rozumíš?" Ticho. Prošel všechny pokoje, vystoupil po schodech do patra. Otevřel dveře do pracovny Martina manžela. Žádný pokoj nejevil známky změny. Vše bylo, jak pamatoval. Až na obývák. Opřel brokovnici o krb, ve kterém doutnalo několik uhlíků a procházel pokojem. Na zemi ležel rozlitý hrnek s čajem, u stěny se povalovaly střepy z rozbité vázy. Dřevěný stolek byl rozlomený na dva kusy a potřísněn krví, stejně jako oblečení, které se povalovalo na zemi. U převráceného křesla pod lampou ležela deskami vzhůru kniha. Erki si připadal jako ve zlém snu. Vše se mu zdálo děsivé a neskutečné. Prohlédl si poličku na stěně. Porcelán, v ní byl poskládán, jak při jeho poslední návštěvě. Sklouznul pohledem na fotografii visící na stěně, kterou Martě darovali minulé Vánoce. Marta stála v jejím středu, z jedné strany ji kolem ramen držela Anike, z druhé Erki. Byla pořízena jakýmsi mužem, kterého potkali při jedné ze svých letních vycházek do přírody. Za nimi se prostíraly nekonečné finské lesy. Erki přistoupil blíž ke stěně. Něco se mu nezdálo. Když stanul přímo u fotografie, vytřeštil oči: Anike měla na krku cár zaschlé krve. V dolní části fotografie bylo černou fixou napsáno: Chyba, Erki. Erkiho výkřik se nesl až k Jämsä. Proplétal se mezi stromy, větvemi, na kterých spal sníh. Byl to křik plný hrůzy, děsu a bezmoci. Erki ve svých šedesáti letech dokázal utíkat rychle. V ruce svíral pušku, utíkal a křičel. Vracel se domů. Po osmi dnech od události sěděli v kavárně v centru Nurmes dva mladíci. Na stole před nimi ležely rozložené noviny. Mladík sedící blíže vchodu do nich zabořil prst. "Přečti si to!" řekl a chladně se usmál. Vyzvaný si významně prohlédl tvář s děsivým úsměvem naproti němu. Pak vzal noviny a začal číst v místě, kde před chvílí spočíval prst. Jämsä - V sobotu ráno nalezl poštovní doručovatel Risto R. těla muže E. N.(60) a dvou žen A. N.(58) a M. H.(72). Dosavadní policejní vyšetřování nasvědčuje, že obě ženy byly brutálně zavražděny - jejich těla byla nalezena ve vaně domu N., ležícím na samotě asi šest kilometrů od Jämsä. V koupelně domu leželo také tělo E. N.. Pitva prokázala, že smrt muže zapříčinilo srdeční selhání. Manželé N. a M. H. byli ve městě známí jako slušní a spořádaní lidé. Policie marně pátrá po vrahovi i motivu činu. Když dočetl, pohlédl zpátky přes stůl. Obdivně pokýval hlavou, pěstmi několikrát tlumeně udeřil o stůl. Pak, již zcela klidný, si jemně usrknul kávy. "Dobrá práce," řekl. "Jo. Vcelku to ujde," řekl mladík sedící poblíž vchodu a stereotypně si přejížděl ukazováčkem po bradě. "Toho chlapa jsem v plánu neměl. Ale budiž." "Když jsem je potkal minulej rok na tom kopci, říkal jsem si: ´To je něco pro Assera´." Mladík sundal prst z brady, ruka zajela pod stůl. Naklonil se, odsunul šálek s kávou a na jeho místo položil světle hnědou obálku. Pohlédl zpříma do očí muži, který jej před chvílí chválil a s rituální obřadností v hlase řekl: "Jsi na řadě."

---