tři oktávy v Tel Avivu

Zase to přišlo. Svíral se mu žaludek, cítil napětí v celém těle, současně jím prostupovalo horko i zimnice. V zátylku ho mrazilo, přestože otevřeným oknem proudil do ateliéru větřík od středozemního moře. Tel Aviv v noci ožíval, ruch doléhal přidušeně až k němu. Přivřel okenici, pozoroval sněhově bílé plátno. Vždycky ho to dostane, vyvolá v něm bouři emocí i pochyb. Dokáže do obrazu vnést cit, vášeň, smutek, touhu? Jde to vůbec? Pochybnosti. Nakráčely k němu domů a stály si spokojeně, jako ve frontě na maso. Vzdychl, naplnil karafu červeným vínem, připravil olejové barvy i ušmudlaný hadřík. Nadechl se. Tohle miloval, vůni temper a kořeněného vína. Zhluboka se napil, štětce si seřadil pod plátno. Otočil se, aby pustil hudbu. První tóny ho dojaly, jako tehdy, když mu matka po operaci zvukovodu pustila gramofon. Byl to první zvuk, první tóny, které se dostaly k jeho nitru. Nechtěl být sentimentální, okřikl se. Namočil štětec do modré, nepřemýšlel, nechal se unášet světem, do kterého tak rád chodil. 
Nemusel si na nic hrát, nic předstírat. Byl ponořen plně v hudbě, dokonce se mu zdálo, že i štětec nenanáší barvy, ale že z něj stékají slzy přímo do rámu. Trochu mu písklo v levém uchu, upravil si naslouchátko a pracoval dál. Sklonil se, aby si dolil sklenici. 

"Dala bych si taky," zaslechl za sebou. 

Přebral. Stávalo se to málokdy, jen když ho obraz vpil do sebe. Aniž by se otočil po hlase, pokračoval dál. Pobrukoval si, ruka malovala jako v extázi. Nemohl, ani nechtěl, zpomalit. 

"Mladíku, neslyšel jste? Chtěla bych ochutnat vaše víno." Hlas zněl mírně pohoršeně a panovačně zároveň. 

Překotil kelímek s vodou, jak se vylekal. Pomalinku otáčel hlavu za hlasem. Je možné, že někdo přišel? Je nedoslýchavý, má nahlas muziku, to ano, ale blázen není, ani se neopil do němoty. 

Seděla v křesle. Krásná jako vždycky. Ne, byla ještě krásnější. Temperament z ní sálal na dálku, černé oči měly uvniř tisíce jiskřiček. Havraní vlasy sepnuté, tak, jak to znával z obrázků. 

"Madam, jak jste se sem dostala? Žijete v Paříži, proč jste u mě? Bože, jste tak krásná." Nebyl schopen racionálně uvažovat, bylo mu to fuk. 

Usmála se, když plnil její sklenici vínem. "Věříš v Boha?" zeptala se. 

"Nevěřím, protože nikdy nevyslyšel žádnou mou prosbu," vyhrkl ze sebe, zklamaně, naštvaně, odevzdaně. 

Poslouchali společně, díval se na její ruce svírající vínovku. Nikdo nedokázal to co ona. Nejraději měl historku, kdy si zpívala v koupelně árii Elvíry a pod oknem procházela manželka dirigenta Serafina. Zpěv ji přimrazil do země, věděla, že poslouchá vycházející hvězdu. 

"Přál sis špatné věci," přetrhla mu nit. Nenechala ho toulat se jejím životem a pokračovala. "Taky jsem Boha prosila. O krásné role, o La Scalu, prosila jsem, aby mě miloval muž, pro kterého jsem ztratila hlas. Milovala jsem ho vášnivě, spalovalo mě to každým dnem, toužila jsem, prosila, aby mou lásku přijímal, aby taky dával." usmála se smířeně. 

"Za to nemůže Bůh, ale my sami. Měla jsem prosit, aby mi otevřel oči a naučil mě vidět, co jsem vidět nechtěla, nebo se bála. Měla jsem ho požádat, aby mi řekl, jak se mám vyrovnat s křivdami, co dělat s vinou, kterou jsem v sobě nosila. Potřebovala bych, aby někdo zboural hradby, do kterých jsem se dobrovolně zavřela. Já to neuměla. Nebyl nikdo, kdo by mi řekl, jak mám naložit se svými smutky, se strašáky ve skříni, co se krčili v rohu. A když přišel jejich čas, celou mě stravovali. Víš, že mě matka za války nutila k prostituci s německými, nebo italskými vojáky? A víš, jak to dopadlo? Já jsem se cítila vinna, i když jsem se nemohla bránit." 

Zdálo se mu, že si utřela hřbetem ruky slzy. Upřeně se na něj zadívala. 

"Promaloval ses mi do srdce, proto jsem tady. Ten obraz, který stojí ve stojanu, to jsem já. To je má Aida, má Carmen. Metropolitní opera, La Scala. Freneticky tleskající dav, muži co mi leželi u nohou. Dovedla jsem vytáhnout hlas na tři oktávy. Když jsem zpívala a hrála Belliniho Normu, byla jsem jí. Role vstupovaly do mě, prožila jsem tolik životů i bolesti za každou z nich. A potom jsem přišla o hlas." Odkašlala si, dolila víno. Prohlížela si obrazy kolem sebe. Ohnivě rudá, to byla ona, vášeň temperament, nezkrotnost. 

Ušklíbla se, pokračovala dál: "Tehdy jsem spínala ruce k nebesům a prosila o hlas. Já hloupá. Nevěděla jsem, co je pokora, protože jsem neuměla odpustit sama sobě. Smířit se, naučit se radovat z toho co mi zbylo. Plakala jsem celé noci u svých nahrávek, protože z mých úst nevyšel žádný správný tón. Nejsem hvězda, ale husa. Být hrdá, vážit si svých úspěchů, to je cesta. Do svého zpěvu jsem dávala všechno, bylo to upřímné, bez falše, moderní techniky. Byl v tom život, já." 

Natáhla se do lenošky, dívala se jak maluje a pomalu přivírala oči. Místností zněl nádherný mezosoprán, jemný, ale plný života i vášně. Nezkrotná žena, těžký osud, vina, Bůh. Vše se vešlo do malého ateliéru. 

Slunce zalilo pokoj, mořský vzduch přesycený vlhkostí ho šimral v nose. Tel Aviv byl vzhůru, město žilo svůj každodenní život. Zapnul si rádio a chtěl ještě dosnít sen o : 

"16. září 1977 zemřela v Paříži na náhlou srdeční příhodu největší operní pěvkyně 20.století Maria Callas, ve věku pouhých 53 let" odglosoval redaktor rádia Tel Aviv.