Strach z výšek

Vše je těsné, tlačí a svědí. Otlačené kosti, končetiny přeleželé. Těsno ve vlastním těle, řetězec myšlenek mě dohání k zuřivosti. Jistě je ti znám ten pocit, čtenáři. Dostat se ven. Proč jinak by sis taky kazil zrak luštěním těchto slov. Konečně mě muka polospánku propustila, abych rozprostřel prsty po klávesnici a vrhl přítomnost na papír jako hlen nebo jiné tělesné tekutiny, jejichž tlakem mi pukají příslušné orgány. V rozechvění si rozepínám kalhoty a tlak ze mě odchází, duše se zklidňuje, myšlenky zpomalují a nabývají zřetelnějších obrysů. Ještě jednou se zastav u té představy, čtenáři, neboť ty jsi touto mou mísou, do které se trefím sice pouze více-či-méně, ale jejíž otvor je mi každopádně prvotním cílem.
                Za oknem prší, z pod trouchnivých rámů vane vytrvalý, ledový vzduch. Noc se stále ještě nevzdala své slepé vlády. Nehybné ticho, po svítání ani památky. Sedím jako u oltáře, konám oběť. Vracím se ve vzpomínkám, abych se zbavil klaustrofobického bytí přítomnosti. Ty první vidíš, čtenáři, komu je ta oběť konána.
                Točíme se v kruhu, unikáme před sebou, abychom se poslouchali, pomáháme jiným, abychom byli pochváleni, nasloucháme, abychom zjistili, že na svět shlíží vždy tytéž oči... Zpod okna se line chlad, nad hroudami stromů hnědo-oranžové nebe... Soustřeďme se spolu, čtenáři a nesnaž se mi namluvit, že ti to není milé. Oba si budeme moci ulevit, pokud mi budeš naslouchat. Tak tedy: v řídkém oparu jsem sledoval vrcholky hor, pohled, který se už dávno stal součástí mé duše. Holý pruh, prošedivělý drolícími se kameny, po stranách ohraničený pásy zdvíhajících se lesů, stoupá s přibývajícími ostrými výčnělky až k nedohlednu té mlhy. Jindy sleduji pohyb kamenné masy až k vysokému, křišťálovému horskému nebi; ne však dnes. V tom mě z rozjímání vytrhly hlasy, zanesené sem z úbočí, kudy vedou turistické stezky. Ne že by to byl natolik ojedinělý jev, ale člověk je tu přeci jen v první řadě sám. Pak jsem je zahlédl, skupina mladých lidí, většinou holky, pár chlapců, zatím těžko rozpoznatelní na tu dálku. Ty barevné bundy jsou jako pěst v harmonické tlumenosti lesů a skal. Vyšli z lesa a jali se stoupat podél sjezdovky. Chata, ze které jsem je pozoroval, je u samého vrcholu kopce, z něhož se v zimě spouštějí stovky lyžařů s rykem a mácháním hůlek, aby za pár minut šmouhy jejich bund bez jediného pohledu zas padaly do údolí a tak dál až do noci.. Ale zpět. Sledoval jsem je několik minut, jak se mezi sebou baví, pět holek a dva kluci. Co mluvit, trochu sem jim záviděl a dokonce sem pocítil stud nad tím, že tu jak šmírák tisknu nos k promrzlému oknu. Tak jsem se vzdálil, přecházel chvíli po malé místnosti, lůžko, police, stolek, kamna a stále ke mně doléhaly jejich hlasy. Vyšel jsem ven, zadem, aby mě náhodou nezahlédli, ale nedalo mi to a vrátil jsem se dovnitř. Teď na podzim tu moc lidé nechodí. Hlasy jako by odvál vítr, ani v okně jsem je neviděl. Chtěl jsem to pustit z hlavy, lehl si na postel a vzal si nějakou knížku. Na policích se mi jich tu válejí desítky po tom, kdo tu byl přede mnou. V některých chvílích jsem mu za to vděčný, ale častěji ho proklínám. Člověka kvůli nim napadají všemožné hlouposti, ze kterých na něj jde akorát smutek a nebo vztek. Případně obojí a to je nejhorší. Ale to se vzdaluji (soustřeď se se mnou čtenáři, jsme v tom oba! abychom to měli co nejrychleji za sebou).
                Pak jsem uslyšel zaklepání. Připadalo mi to, jako když v lese spadne větev, tak jsem jen zpozorněl, odložil knížku, na kterou jsem se stejně nesoustředil, a naslouchal. Po chvíli znovu a jako by se můj sluch vynořil z mlhy, zaslechl jsem i hlasy. Pozval jsem je dál, uvařil čaj, přestože se chtěli jen zeptat na cestu. Vysokoškoláci. Má jediná obyvatelná místnost byla najednou krásně prostorná, nikdy bych se nedomníval, že se sem může vejít tolik lidí, když mě samotnému je tu tak těsno. Seděli v půlkruhu kolem kamen, upíjeli čaj. Já jsem jim stál za zády, opřený o trám a sledoval, jak jim to teplo dělá dobře, děvčatům na tváři rozkvétaly růžové skvrnky a tak.
                Teď si dopřej trochu oddechu, čtenáři. Nad horami se objevuje světlejší pruh, mezi stromy jsou slyšet neúnavné hlasy zvěře. Bude svítat. Jestli jsi probděl noc, dopřej svému zraku očistnou podívanou na svítání. Pokud ne, věnuj se svým povinnostem a takčitak načerpej nové síly. Bude jich potřeba, abychom se společně dobrali k tomu, co ti chci říci.

Nejsi, čtenáři, tolik v mé moci, jako já v tvé. Stále je tu cítit těch několik mladých lidí. I když se mi zdá, že sedím za oknem jiné místnosti. Kamna vyhaslá, jsem zvyklí na zimu, jen občas si musím promnout prsty. Ale klávesnice počítače neklade žádný odpor, slova se objevují na bílém pozadí s lehkostí, s níž dopadají ulámané větévky do sněhu; ne větrem, ale stářím nebo nějakým jiným složitým pohybem uvnitř stromu. Dnes se objevil první sníh. V lese jsem sledoval, jak vločky tají na dosud teplé zemi. Ale to sem nepatří. Omluv mě, čtenáři, že unavuji tvou pozornost a udrž ji, právě se odhodlávám přistoupit k věci.
                V teple se uvolnili a zůstali trochu déle, než chtěli. Ptali se na místo, kousek po hřebeni, kde je hustý les. Turistické značky se tomu vyhýbají, jdou přímo nahoru a pak po běžeckých tratích vesměs mýtinami. Říká se tam tomu černý les. Je to jedno z míst, která dokáží člověka vtáhnout a zapůsobit na něj, utišit ho a vnutit mu svůj rytmus. Chodí se tam na houby. Na ty drobné houbičky, kterým se říká magické.
                Nikdy bych neřekl, že tu může být tak útulno. Začali se hrabat v knihách, prý objevili něco zajímavého, ale to jsem moc neposlouchal. Byli to studenti antropologie. Teda hlavně studentky.

Čtenáři, dovol mi na chvíli zas přerušit. Ať jsi kdokoli, jistě jsme se znali. Divíš se? Já jsem styk s tebou přerušil a nehodlal jej nikdy znovu navázat. Možná se divíš ještě víc, proč tě tedy tahám do svých záležitostí - a nepochybně už jsi prohlédl, že se jedná o mé záležitosti. Je to prosté jako moje duše, ale dozvíš se to později. Potřeboval jsem jen nabrat dech, a ty jistě také, abych mohl pokračovat.

Tedy dívky. Bylo sotva odpoledne, ale v chatě vládlo přítmí a otevřená kamna ozařovala těch několik hladkých tváří. Dívky. Četli si v nějaké té knize, africký cestopis to byl, ale spíš si jen tak povídali, jako bych u nich ani nestál. Chtěl jsem jim tu knížku dát, posloužila by jim jistě lépe než mě - posuď, čtenáři - ale nepřišla na to řeč. Pak odešli. Připadalo mi to jako několik hodin, ale ve skutečnosti tu nebyli zvlášť dlouho.
                Byl jsem to odpoledne v lese, směrem do údolí, kde člověka může překvapit prudký sráz zakrytý stromy, jež po něm šplhají. Zastihla mě sněhová vánice a musel jsem se vrátit. Naštěstí jsem nebyl daleko, mám přeci jen už jisté zkušenosti. Dalo se vycítit, že něco takového přijde, ale počasí se mění na horách velmi rychle. Jistě jsi o tom i sám slyšel své, čtenáři. Když jsem přišel do hor, připravila mi tahle svévole horských božstev mnoho nepříjemných chvil.
                Ptáš se, čím jsem tě tedy opustil, čtenáři? Jak jsem říkal, jsem ducha prostého a i mé důvody byly prosté. V mládí se mě zmocnila touha po volnosti a nechuť k lidem okolo. Nebudu to rozvádět, jistě jsi to viděl nesčetněkrát a možná i sám prožil. Tu touhu mládí po resolutních řešeních. Nechtěl jsem se s tebou více stýkat, čtenáři, ať jsi kdokoli. Chopil jsem se příležitosti a odešel do hor.
                Spojení s lidmi jsem omezil na minimum, to nebylo tak těžké, a dlouho jsem po něm netoužil, neboť má schopnost ho navázat rychle ochabla. Za nedlouho jsem si ale sám začal lézt na nervy, věčně vlastní hlas, vlastní ubohost... Tak jsem začal číst, to jakžtakž pomáhalo. Ovšem ne na dlouho, stačilo zaklapnout knihu a myšlenky se pomalu zase probíraly k životu. Samota je jen pro ty nejsilnější. Čím více jsem pociťoval, že jím nejsem, tím silněji jsem se zaplétal do tohoto obludného kruhu. K normálnímu životu jsem se vrátit nemohl a sám se sebou jsem se nedokázal srovnat. Ano, byl sem to já, kdo tu dříve bydlel a nanosil sem ty knihy, které už nechci číst, ale nemůžu se jich ani zbavit. Ale po pořádku. Dej mi, čtenáři, ještě chvíli a zachovej klid, nebude to trvat dlouho a již o mně neuslyšíš.

Provlhlý jsem se vrátil do chaty, rozdmýchal dosud nevychladlá kamna a sledoval oknem vánici. Bylo husto, bílo, jako v zimě a mě naplnila úzkost při pomyšlení na příval lyžařů. Jistě jsem nebyl jediný, koho vánice zaskočila. Doufám, říkal jsem si, že horská služba funguje, jak má. Ve skučení větru a úpění stromů bylo slyšet lámání větví, nárazy dřeva o dřevo. Lehl jsem si na postel a otevřel knihu. Po několika hodinách sněžení ustalo. Vyšel jsem ven, sněhu leželo po kotníky, byla tma, les podivně tichý, koruny se pomalu kymácely, kolem chladný, nehybný vzduch. Zašel jsem zpátky do chaty. Padl na mě podivný stesk. Kamna postupně vychládala. Místnost jako by mě svírala, v polospánku jsem ležel, bez pohybu, a naslouchal stromům všude kolem, jak zní v horském tichu klapot větví. Věděl jsem, že se svého hlasu už nemůžu zbavit, že jsem propásl nějakou šanci; dozvědět se jak. Tahle marnost jako by prostoupila a spojila celý můj život, jenž mi netečně probíhal před očima.
                Pak jsem začal s tím psaním.

Rozhodně jsem nemohl doufat, že bych tady v horách nikoho nepotkal. Obyvatelé ostatních chat, členové horské služby a podobně byli ale lidé, se kterými jsem se bůhvíproč snesl. Asi proto, že jsem je viděl jen párkrát do měsíce. Udržovali mezi sebou zvláštní rituál, tedy ti, kteří zůstávali v horách déle. Po několik letech mě k němu přizvali. Na začátku podzimu, kdy v lesích začíná být vlhko a v noci se teplota dotýká nuly, někdo posbírá lysohlávky, tyhle magické houby, pozdrav horských bohů. Pak, abychom se sžili s horami, lesy a sebou samými, sníme každý svazeček hub. Od té doby nejsem tím, který sem nanosil knihy a prchl před lidmi. Houby mi ukázaly, že se sám sebe nemohu zbavit vlastní vůlí, abych tak řekl. (Není ani třeba, abys to zcela chápal, čtenáři.) Zároveň jsem ale poznal, že může nastat situace, která překročí vše myslitelné, vše, co jsem si sám dokázal představit a právě to by mě mohlo osvobodit. Nevím opravdu, zda to mělo být smyslem toho rituálu. Chodím teď ještě častěji do lesa a méně mluvím s lidmi, kteří by mě skrze ty řeči nutili myslet. Pojal jsem nenávist k myšlení. Neustále se točí kolem mé osoby, ostatně ono je vino na tom, že tu jsem.
                Ovšem jak jsem se setkal s těmi studenty, všechno tohle jako by se stalo minulostí někoho jiného. Byl bych si přál, aby zůstali, aby si třeba ty knihy vzali, ale zároveň jsem to dopustit nemohl. Už je to každopádně zcela lhostejné.

Teď víš snad vše, čtenáři. Ptáš se, co..? Neměl bych se ptát spíš já? Ale nechme toho. Vzájemně jsme si byli prospěšní, to je hlavní. Oba teď neseme tu více či méně neurčitou vinu. Stačí, abych vzdálil prsty od klávesnice a tohle spojení, stejně falešné, jako vše co jsem prožil, se stane mrtvou minulostí.